USA, Colorado, Mesa Verde National Park

V celých Spojených státech neexistuje místo, které bych miloval více než právě Mesa Verde! Tahle pustina v nejjihozápadnějším cípu státu Colorado mě totiž provázela po celé dětství ve vyprávění mého dědečka. Spustil-li děda „indiánskou písničku“, bylo to vždy o zdejším tajemně zmizelém kmeni Anasazi – já opravdu nevyrůstal na Apačích, byť se můj dědeček jmenoval Máj!

Mesa Verde je rozsáhlá stolová hora o velikosti 24 × 32 km, která se zvedá až 600 m nad okolní krajinu (přesný rozsah nadmořských výšek parku je 1829 až 2613 m). V hlubokém kaňonu, na kolmých pískovcových stěnách, se v rozlehlé rozevřené skalní jeskyni nachází dávné indiánské město. Historie Mesa Verde sahá až k roku 500 n. l., tedy zhruba k době, kdy do Čech přicházeli první Slované. Pro novodobý svět byla tato oblast objevena až v osmdesátých letech 19. století, tato událost je spojena s místním chovatelem skotu Richardem Wetherillem a jeho bratry. Ti v těchto místech jednoduše hledali zatoulaný dobytek. První vědecká zpráva o tomto archeologickém objevu obletěla svět v roce 1893. Ohlas na ni byl samozřejmě ohromný.

Jistě proto neudiví, že už v roce 1906 byla tato oblast vyhlášena za národní park, od roku 1978 je potom Mesa Verda lokalitou zapsanou i na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Je tedy nad modré ráno jasnější, že nejvlastnější hodnotou této lokality je její pozoruhodná historie, jedná se o archeologickou lokalitu par excellence. Avšak při celkové rozloze 210 km² by bylo jistě s podivem, kdybychom zde nenašli i zajímavosti ze živé přírody.
Vyskytuje se tu 556 druhů cévnatých rostlin, 75 druhů hub, 21 druhů mechorostů a 151 druhů lišejníků. Nescházejí dokonce ani druhy endemické, kterými jsou Astragalus deterior, Astragalus schmolliae (Fabaceae) a Hackelia gracilenta (Boraginaceae), k tomu jen nedaleko na severozápad Nového Mexika zasahující Sclerocactus mesae-verdae a ještě o kousek areálu v Utahu rozšířenější Aletes macdougalii subsp. breviradiatus (Apiaceae). Bohužel se na území parku šíří už i rostliny nepůvodní – je jich tady na 80 druhů.

Z ryze floristického hlediska se národní park Mesa Verde nachází na pomezí Sonorské provincie a Skalistých hor. V parku najdeme čtyři hlavní vegetační pásma. V nižších polohách parku, především na dně kaňonu, se rozkládá křovinatá step s dominantními pelyňky (Artemisia tridentata) a hvězdnicovitým keřem Ericameria nauseosa.
O něco výše objevíme „trpasličí les“ – tak je zde přezdíváno křovinám jalovců a borovic (pinyon-juniper woodland). Dominantním je zde i v dalších horských oblastech západu USA častý jalovec Juniperus osteosperma a borovice jihozápadu USA a severu Mexika Pinus edulis. Zdejší exempláře jalovce dosahují větších rozměrů než jinde, jejich stáří se odhaduje až na 1300 let. V jejich podrostu rostou juky Yucca baccata a opuncie Opuntia polyacantha.

Ještě výše najdeme horské křoviny. Jejich oblast se táhne parkem v dosti širokém pásu od východu na západ. Typickými představiteli této vegetace jsou dub Quercus gambelii, Amelanchier utahensis, Cercocarpus montanus, Fendlera rupicola, a to společně s řadou travin a trvalek.
V nejvyšších patrech parku se rozkládá regulární douglasková dubina, tedy les s douglaskou tisolistou Pseudotsuga menziesii a dubem Quercus gambelii. Na několika místech ve vyšších polohách roste i v Severní Americe častý topol Populus tremuloides. V této zóně je doma i borovice těžká (Pinus ponderosa), její porosty však značně utrpěly při požárech.
Většina parku je značně suchá. Avšak na březích Mancos River najdeme i běžnou pobřežní vegetaci s topoly (Populus deltoides), javory (Acer negundo) a keřem Shepherdia canadensis

Národní park Mesa Verde je v širším povědomí známý i veselou historkou o novodobé reintrodukci krocana. Právě zde totiž zřejmě došlo k jeho historické domestikaci. V roce 1944 se pokusila správa parku vysadit na tomto místě krocany opět, bylo to spojeno se snahou vrátit do historických území původní vyhynulou faunu. Problém nastal, když správci začali krocany mírně přikrmovat. Krocani si na člověka velmi rychle zvykli a doslova si ho ochočili. Pochopili, že na terasách domů najdou skvělou ochranu před deštěm, lidské příbytky jim nabízely i dostatek potravy. A krocani nelenili a opatřovali si ji všemi možnými způsoby. Své síly spojili dokonce s akčními sojkami, které potravu vyhledávaly, a křikem pak dávaly krocanům najevo, kam je potřeba neprodleně zavítat. Milí krocani dokonce způsobili několik dopravních nehod, napadali ženy věšící prádlo, jejich výkaly přistávaly nejen na dětská pískoviště. Jakékoli pokusy vrátit krocany divočině selhaly, údajně nepomohla ani výstražná střelba, granáty, házení kamenů a nasazení vodních děl – ta prý milovali krocani obzvlášť, našli v nich příjemnou možnost, jak se za horkých dní ochladit. Tato událost přesvědčivě dokázala, že některá zvířátka s člověkem žijí dobrovolně a v podstatě veskrze ráda a že uzavření krocana do ohrad zřejmě bylo spíše nezbytnou ochranou lidí před těmito ptáky, než jejich domestikací v pravém slova smyslu. No, přiznám se, že tuto barvitou historku znám od dědečka – jestli je to pravda, zkuste si už zjistit sami.

V tomto národním parku z původních druhů rostlin najdete například: