Podél severovýchodního okraje Arabského poloostrova se rozprostírá pobřežní nížina, která se velmi strmě zdvíhá do vysokého horského pásma Al Hajar (čtěte Al-Hadžar), ležícího převážně v Ománu. Menší část pohoří se rozkládá i na východě Sjednocených arabských emirátů.
Omán, Al Hajar
Vyprahlé hory, které se táhnou v délce zhruba 600 km, se zvedají do úctyhodné výšky 3000 m nad mořem, byly v průběhu věků rozlámány do několika samostatných masivů a rozbrázděny hlubokými údolími. Pohoří Hajar je jádrem Ománské provincie Súdánsko-zambezijské oblasti květenné říše Paleotropis. Pojďme nyní nakouknut pod pokličku tajemné země, kde se snoubí pozoruhodné přírodní divadlo spolu se zákrutami dějin lidské civilizace.
Omán, Al Hajar
Z geologického hlediska je pohoří Hajar typickou pásmovou soustavou, která vznikla při kolizi zemských (litosférických) desek. Arabská deska, která je gondwanského původu, při pohybu směrem k severu narazila v třetihorách v průběhu miocénu a pliocénu na desku íránskou. Během následného podsouvání bylo vyvrásněno i toto pásmo: většina zdejších hornin předtím ležela na mořském dně, ať už to byly křídové vápencové sedimenty, usazené břidlice, nebo tenká oceánická zemská kůra, budovaná tzv. ofiolity, sledem ultrabazických hornin, k nimž patří čedičové polštářové lávy, gabra, různé typy olivinických hornin i serpentinity (hadce).
Omán, Al Hajar
Zdejší klima je velmi ovlivněno kontaktem tropických a subtropických vzduchových mas. V průběhu roku jsou zde dvě výrazná období. Léto trvá od května do října, v této době vystupují teploty průměrně na 41–45 °C, naproti tomu v zimě teploty stoupají jen na 12–15 °C a ve vyšších polohách může ojediněle padat sníh a krátkodobě mrznout. V průběhu roku zde spadne kolem 450 mm srážek, a to převážně v zimě; v létě přicházejí nepravidelně přívalové deště.
Omán, Al Hajar
Vegetace pohoří Hajar je silně ovlivněna geomorfologií a nadmořskou výškou, což nese s sebou mozaiku na úrovni mezoklimatu. Pláně na úpatí a široká dna údolí vyplňují štěrkovité sedimenty a na nich se vyskytuje sporá vegetace s akáciemi (hlavně Acacia tortilis, Acacia ehrenbergiana a Prosopis cineraria), cicimkem (Ziziphus nummularia), tamaryškem Tamarix aphylla a různými velmi krátkověkými trávami a bylinami, typické jsou zejména bobovité Tephrosia nubica a Tephrosia apollinea.
Omán, Al Hajar
Typickou součástí vegetace úzkých kaňonovitých vádí jsou křoviny s oleandrem (Nerium oleander), fíkovníky (Ficus palmata a Ficus cordata subsp. salicifolia) a druhem Acridocarpus orientalis (Malpighiaceae), místy s nimi rostou i Dalbergia sissoo (Fabaceae) a Tecomella undulata (Bignoniaceae). Na březích trvalejších toků a tůněk se občas objevuje i rákos (Phragmites australis), skřípinec Schoenoplectus litoralis i významná léčivka Bacopa monnieri. Vádí jsou zdrojem vody, kterou rozvádějí prastaré systémy zavlažovacích kanálů (falají) k výsadbám datlových palem (Phoenix dactylifera), mangovníků (Mangifera indica) a k políčkům s kukuřicí (Zea mays), čirokem (Sorghum bicolor) a zeleninou.
Omán, Al Hajar
Velmi zajímavá je vegetace na skalnatých stráních ve výškách do 1000–1300 m. Zde se objevuje keříčková vegetace s téměř bezlistým pryšcem Euphorbia larica, levandulí Lavandula subnuda, kustovnicí Lycium shawii a dalšími keříčky, k nimž patří vítod Polygala mascatensis, svlačec Convolvulus virgatus, miříkovitá rostlina Pycnocycla aucherana, hluchavkovitá Leucas inflata a resedovitá Ochradenus arabicus. K význačným druhům patří i brukvovitá rostlina Physorhynchus chamaerapistrum, paznehtníkovité Blepharis ciliaris, Ecbolium viride a Barleria aucheriana i liána Pentatropis nivea (Apocynaceae). Z trav zde najdeme více vytrvalých druhů, např. Pennisetum setaceum a Stipagrostis plumosa. Místy jsou rozptýlené keře nebo stromky druhů Moringa peregrina (Moringaceae) a Maerua crassifolia (Capparaceae), lokálně jsou typické i Prunus arabica a rohovník Ceratonia oreothauma. V geomorfologicky příznivých místech, kam lze dovést zavlažovací kanály, byly rovněž vysázeny plantáže datlových palem, které poskytují velmi kvalitní úrodu.
Omán, Al Hajar
Na předchozí vegetační stupeň navazuje vegetace, jejímž typickým prvkem jsou rozptýlené stromky planých oliv (Olea europaea subsp. cuspidata), akácie Acacia gerrardii, endemický cicimek Ziziphus hajarensis, reliktní dřevina Sideroxylon mascatense z čeledi Sapotaceae i drobná Grewia erythraea (Malvaceae).
Omán, Al Hajar
Charakteristické keře jsou Dodonaea viscosa (Sapindaceae) a Euryops arabicus (Asteraceae), které nespásá dobytek. V bylinném patře se objevuje šalvěj Salvia aegyptiaca, devaterník Helianthemum lippii, hvězdnicovité Launaea bornmuelleri a Helichrysum glumaceum, brukvovitá Farsetia aegyptia, z trav např. Cenchrus ciliaris. Tato vegetace pokrývá svahy až do nadmořské výšky přibližně do 2300 m.
Omán, Al Hajar
V nejvyšších nadmořských výškách jsou řídké porosty jalovce Juniperus polycarpos, který doprovází např. nevelký skalník Cotoneaster nummularius, lýkovec Daphne mucronata, z bylin brukvovitá Morettia parviflora, kakost Geranium mascatense, na skalních teráskách např. Lindenbergia muraria.
Omán, Al Hajar
Zdejší flóra je ovlivněna sousedící pouští, která vyplňuje většinu Arabského poloostrova, ale objevují se zde i rostliny, které naznačují vztah k Indii (např. Dyerophytum indicum nebo jmenovaná Dalbergia sissoo) nebo k vysokým pohořím Íránu a Afghánistánu (např. Juniperus polycarpos nebo Dionysia mira). Specifickou záležitostí jsou endemity, jichž se odtud uvádí 32, a druhy, které se vyskytují současně zde a na polopouštním jihu Íránu a Pákistánu, k nimž patří např. Euphorbia larica.
Omán, Al Hajar
Lidská historie píše v pohoří Hajar již velmi dlouhou kapitolu. Na zdejší ofiolity jsou vázána ložiska mědi, která byla těžena už v prehistorických dobách. Na pobřeží pod Hajarem vznikly obchodní stanice, které fungovaly v době námořních kontaktů sumerské Mezopotámie a civilizací v povodí Indu. Ze zdejší námořnické tradice vyšel i pololegendární námořník Sindibád; hlavní součásti lodí v těchto časech se vyráběly z jalovcového dřeva těženého právě ve vysokém Hajaru. Zatímco pobřeží kolonizovali ve středověku Portugalci, které posléze vystřídali Britové, do vnitrozemí se uchýlili imámové ibaditského směru islámu, který vyznává i většina dnešních obyvatel země. Po imámech zbyly v městech na úpatí hor rozsáhlé hliněné pevnosti. Rozpory mezi imámy a sultánem, který sídlí v pobřežním Maskatu, vyvrcholily imámovou emigrací v roce 1959, ale ještě dlouho poté neměla centrální ománská vláda některé horské oblasti zcela pod kontrolou a nepouštěla sem návštěvníky ze zahraničí.
Omán, Al Hajar
Dnešní Hajar je prvotřídní turistickou destinací. Lze zde navštívit nejednu kulturní pamětihodnost, což jsou nejen pečlivě opravené hrady v Nizwě, Bahle nebo Nakhalu, ale také rozpadávající se hliněné čtvrti starobylých městeček s pozoruhodnými uměleckými detaily i pestrobarevná tržiště (súq). V samotných horách, kde lze vyjet až do nadmořské výšky kolem 2000 m, čekají turisty trekové trasy, kupodivu dobře vyznačené v terénu.
Omán, Al Hajar
K největším lákadlům je zhruba 1000 m hluboký kaňon Wádí An Nakhur, přezdívaný Grand Canyon Arabského poloostrova. Při pohledu jeho přes horní hranu se skutečně tají dech, ale snad ještě dobrodružnější je asi čtyřkilometrový trek po oslí stezce v jeho stěně, který vede k opuštěné vesničce As Sab pod skalními převisy.
Omán, Al Hajar
Návštěvníci, kterým nestačí ani tento adrenalin, mají možnost vyzkoušet si canyoning při průchodu soutěskami v úzkých průrvách s vodopády pod severní stěnou nejvyšší ománské hory Jebel Shams, vysoké 3009 m m. m.
Omán, Al Hajar
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 2.–4. 10. 2015.