První turisté se do horských oblastí Alp vypravili v 19. století. Hledali zde nejen rekreaci, ale i nové zážitky, kterých se jim v městech nedostávalo. Vidět hory a jejich přírodu se stalo módním prvkem. Na horách se objevovalo stále více horských chat, pod kopci vznikala lázeňská střediska s hotely, restauracemi a jinými kratochvilnými vynálezy.
Právě ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století vyšlo knižně také několik krásně ilustrovaných publikací o alpské květeně. Velmi dobře známé byly čtyřsvazkové Weberovy Die Alpen-Pflanzen Deutschlands und der Schweiz (München 1845; 2. vydání – 1868; 3. vydání – 1872), Sebothova Alpen-Flora (Praha, kolem roku 1880), Hartingerův Atlas der Alpenflora (Wien 1882, text Dalla Torre), Wünscheho Die Alpenpflanzen: eine Anleitung zu ihrer Kenntnis (Leipzig, před 1896), Alpenblumen des Semmering-Gebietes od Günthera Becka von Mannagetta (Wien 1898), Hegiho Alpenflora (München 1905), ale třeba také francouzské Les plantes des Alpes Correvonovy. Tyto publikace ukázaly lidem alpskou květenu z té nejkrásnější stránky, řada z nich zatoužila vidět horské rostliny i v přírodě. A tak vzhůru do kopců!
Jenže není tak jednoduché najít hledané rostliny na často neschůdných alpských stráních a skalách – všechno prostě neroste u hlavních turistických cest jako třeba Edelweiss. Proto začaly vznikat při významnějších turistických chatách alpské zahrádky, které měly návštěvníkům hor představit místní květenu v co nejširším spektru. A společně s těmito nevelkými záhumenky, na kterých se většinou k volně rostoucím rostlinám jen připojily cedulky s jejich jmény, vznikaly i prvé alpské zahrady botanické. Jejich odborná úroveň byla samozřejmě často o poznání vyšší, nezřídka byly tyto zahrady propojeny s univerzitními botanickými centry v nížinách.
K průkopníkům alpských vysokohorských zahrad patřili Švýcar Henry Correvon, Francouz Jean-Paul Lachmann, Rakušan Ritter von Wettstein nebo Němec Karl von Goebel. K nejstarším dodnes fungujícím botanickým zahradám Alp patří:
1888 – La Linnaea (CH), 1690 m n. m.
1890 – La Thomasia (CH), 1258 m
1896 – Lautaret (F), 2075 m
1896 – La Rambertia (CH), 2045 m
1897 – La Chanousia (I), 2200 m
1901 – Schachen (D), 1860 m
1907 – Lindauer Hütte (A), 1765 m
K větším alpským botanickým zahradám patří například:
Alpengarten Schynige Platte, Švýcarsko
Alpinum Juliana, Trenta, Slovinsko
Giardino Botanico Alpino alle Viotte di Monte Bondone, Trento, Itálie
Giardino Alpino Valderia, Terme di Valdieri, Itálie
Jardin Botanique Alpin du Lautaret, Francie
Jardin Alpin La Rambertia, Montreux, Švýcarsko
Velké alpské botanické zahrady navzájem spolupracují na řadě odborných projektů, organizují také mezinárodní vědecké konference. Pozoruhodné, avšak lehce pochopitelné, je také jejich propojení s botanickými zahradami z arktického pásma (Island, Norsko apod.). Avšak i malé alpské zahrádky – roztroušené po celých Alpách – jsou milými body v horské krajině. Právě ony dokáží zasvětit milovníky hor do tajů místní květeny nejsnadněji. V těchto malých zahrádkách najdeme nezřídka třeba jen několik nejčastějších druhů, občas se v nich objeví i nějaký ten zavlečenec. Ale i tak je jejich výchovná účinnost rozhodně nepřehlédnutelná. Je jen velká škoda, že naše země se podobnými horskými zahrádkami nemůže chlubit také. Veřejnost by jejich zřízení určitě uvítala a byla by za ně orgánům ochrany přírody jistě vděčná.
Fotografováno v Rakousku, Slovinsku a Itálii, v letech 2005 až 2009.