Syn.: Amanita echinocephala (Vittad.) Quél., Amanita solitaria (Bull.) Mérat, Amanita strobiliformis var. aculeata Quél., Amanita aculeata (Quél.) Bigeard et Guillem., Lepidella echinocephala (Vittad.) E.-J. Gilbert, Amanita vittadinii var. echinocephala (Vittad.) Veselý, Aspidella echinocephala (Vittad.) E.-J. Gilbert, Armillaria echinocephala (Vittad.) Locq., Agaricus echinocephalus Vittad., Venenarius solitarius (Bull.) Murrill
Česká jména: muchomůrka ježohlavá (Holec, Beran 2006), muchomůrka ježatohlavá (Holec, Bielich, Beran 2012)
Slovenská jména: muchotrávka ostnatá (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Amanitaceae R. Heim ex Pouzar – muchomůrkovité
Amanita solitaria
Rozšíření: Převážně jihoevropský teplomilný druh s centrem rozšíření na jih od Alp.
U nás je rozšířena v termofytiku – v Polabí, Českém středohoří, Českém krasu, v okolí Prahy a Mladé Boleslavi, na jižní Moravě zejména ve Ždánickém lese, v okolí Brna, na Vyškovsku, Břeclavsku a Hodonínsku. Na Slovensku se vyskytuje roztroušeně zejména v západní části a na jihu země, např. v oblasti Podunajské nížiny, Malých Karpat, Pováží a Strážovských vrchů.
Ekologie: Vyskytuje se vzácně v teplých listnatých lesích nížin a pahorkatin, zejména u cest a na prosluněných svažitých okrajích lesů pod duby, habry, buky, lipami i jinými listnáči na skeletovitých půdách neutrální nebo zásadité reakce. Někdy vyrůstá i mimo les, v parcích a na starých hřbitovech. Plodnice rostou jednotlivě nebo v malých skupinách v hlavní houbařské sezóně od července do října.
Amanita solitaria
Popis: Klobouk 5–15 cm v průměru, v mládí polokulovitý, postupně klenutý, u starších plodnic ploše rozložený, pokožka klobouku nejprve sněhobílá, barvy slonoviny nebo stříbřitě šedá, postupně získává nažloutlý, šedohnědý nebo tyrkysově nazelenalý odstín, povrch klobouku hustě pokrytý drobnými odstávajícími bradavkami jehlanovitého tvaru, po deštích a ve stáří olysává. Okraj klobouku s blanitým lemem nebo jeho útržky. Lupeny husté, v mládí bílé, postupně získávají tyrkysový, světle olivový až zelenošedý nádech. Třeň bílý, 7–16 cm vysoký a 1–2,5 cm široký, válcovitý s hlízovitě rozšířenou spodní částí bez pochvy, na bázi s kořenujícím výběžkem. Dolní část třeně pokrytá prstenovitými pásy s nápadnými bradavkovitými útržky vela. Blanitý prsten v horní části třeně, laločnatý, čistě bílý, jemně rýhovaný. Dužnina bělavá, na řezu s jemným zelenavým nádechem, s nevýraznou chutí a velmi nepříjemnou vůní (čpí po guánu nebo jodoformu). Výtrusný prach je nazelenalý, výtrusy elipsoidního tvaru, velikost výtrusů 9–11 × 6–8 µm.
Záměny: Na první pohled podobné jsou dva druhy našich bílých muchomůrek – muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis) a muchomůrka Vittadiniho (Amanita vittadinii). Muchomůrka ježatohlavá se od nich odlišuje výrazně jehlanovitými bradavkami na klobouku, které po doteku snadno opadávají, pásy bradavkovitých útržků na hlízovitě ztlustlé spodní části třeně a nepříjemnou vůní. S muchomůrkou šiškovitou se dokonce někdy vyskytuje na společných stanovištích. V Severní Americe existuje vzhledově podobný druh Amanita cokeri (Gilbert et Kühner) Gilbert.
Využití: Ve většině literatury je označena jako nejedlá houba, což zřejmě souvisí s nepříjemným zápachem a chutí dužniny, je však jedovatá. Vzhledem k její vzácnosti zřejmě ani nehrozí, že by byla masově sbírána. Zajímavé také je, že druh v plodnicích hromadí (hyperakumuluje) stříbro ze substrátu, i když ne v takové míře jako blízce příbuzná muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis).
Ohrožení a ochrana: Muchomůrka ježatohlavá patří k ohroženým druhům Červeného seznamu hub ČR (EN), na Slovensku v červeném seznamu není. K ohroženým druhům je řazena i ve Velké Británii.
Amanita solitariaAmanita solitaria
Amanita solitaria
Amanita solitaria
Fotografováno dne 15. 8. 2014 (Brno, Bosonožský hájek).