AMANITA VIROSA (Fr.) Bertill. – muchomůrka jízlivá / muchotrávka končistá

Syn.: Agaricus virosus Fr., Agaricus virosus var. virosus Fr., Amanitina virosa (Fr.) E.-J. Gilbert
Další česká jména: muchomůrka hlízovitá jízlivá, muchomůrka kuželovitá
Čeleď: Amanitaceae R. Heim ex Pouzar – muchomůrkovité

Amanita virosa

Rozšíření: Je rozšířena v mírném pásmu Evropy. Byla zavlečena do Severní Ameriky a Austrálie, výskyt byl hlášen i z Japonska.

Ekologie: Vyrůstá v červenci až říjnu především v jehličnatých a smíšených lesích, na nevápenatých půdách, v podhorských a horských polohách, vzácněji i pod listnáči (buky, duby).

Amanita virosa

Popis: Klobouk má průměr 3–10 cm, v mládí je plodnice vejcovitá, klobouk zůstává pak dlouho zvoncovitý, později je až poklicovitý s plochým středovým hrbolem. Povrch klobouku je hladký, většinou holý, v mládí lepkavý, později lesklý, slabě slizký jen za vlhka, má nerýhovaný, dlouho podvinutý okraj, často s visícími zbytky vela. Má bílou barvu, střed klobouku může být v dospělosti narůžovělý nebo krémový. Lupeny jsou husté, volné, u okraje zaoblené, mají bílou barvu. Prsten je chabý, zplihlý, často potrhaný nebo nekompletní, časem mizející, má bílou barvu. Třeň je štíhlý a křehký, vysoký 10–15 cm, do 1,5 cm tlustý, často pokroucený, vylomitelný, má vláknitý povrch, pod prstenem s hrubými odstálými šupinami. Na bázi má měkkou kulovitou hlízu obalenou volnou cípatou pochvou, zanořenou hluboko do půdy. Dužnina je křehká, bílá, chuť údajně lahodná, vůně nasládlá, v dospělosti nepříjemně ředkvová nebo po syrových bramborách. Všechny části plodnice se s hydroxidem draselným okamžitě zbarvují žlutě. Výtrusný prach je bílý, výtrusy bezbarvé, téměř kulovité, hladké, 7–10 × 8–11 µm velké.

Amanita virosa
Amanita virosaAmanita virosa
Amanita virosa

Záměny: V mládí může být zaměněna za mladé pečárky – ty ale nikdy nemají čistě bílé lupeny! Je podobná dalším smrtelně jedovatým muchomůrkám: muchomůrce jarní (Amanita verna) s hladkým třeněm a slabě rýhovaným prstenem, rostoucí na jaře pod listnáči (s hydroxidem draselným se nezbarvuje žlutě), a bílé varietě muchomůrky zelené (Amanita phalloides var. alba) s radiálně vláknitým kloboukem.

Poznámka: Je smrtelně jedovatá! Obsahuje falotoxiny (faloidin, falisin, falicidin, faloin) a amatotoxiny (amanitiny, amanin a amanulin). Otrava probíhá stejně jako u muchomůrky zelené (Amanita phalloides), podle které se tento druh otravy nazývá faloidní. Příznaky otravy se projeví po 8–48 hodinách, jsou to prudké bolesti, zvracení a průjmy, po 1–2 dnech nastane relativní uklidnění, pak ale dochází k poruchám až selhání činnosti jater a ledvin. Bez léčení nastává většinou smrt, úspěch léčení závisí na rychlosti zahájení léčby.

Amanita virosa

Fotografováno ve dnech 3. 9. 2010 (Česko, u Roztok) a 5. 8. 2012 (údolí Doubravky u Lipnice nad Sázavou).