Syn.: Chenopodiaceae Vent. – merlíkovité
Amaranthaceae
POPIS:
Rostliny vzhledu bylin, méně často polokeře (např. Camphorosma monspeliaca), keře (např. Atriplex halimus) nebo i stromky (Haloxylon ammodendron), výjimečně i liány (např. Charpentiera); druhotné tloustnutí však bývá atypické. Mezi bylinami jsou časté jednoletky, řidčeji se setkáváme s ozimy nebo víceletými monokarpickými druhy (Spinacia sativa, Beta vulgaris); vytrvalé byliny nejsou příliš obvyklé (Chenopodium bonus-henricus). Některé druhy se vyznačují sukulencí, a to jak listovou (Suaeda, Salsola), tak stonkovou (Salicornia); sukulence je spojena s ekologickou vazbou na stanoviště s nedostatkem vody, na zasolených půdách i fyziologickým.
Listy jsou častěji střídavé, méně často vstřícné (dolní listy např. u Atriplex pedunculata), jednoduché, občas členěné (např. Chenopodium botrys); u stonkových sukulentů mohou být zakrnělé (Salicornia). Palisty chybějí.
Květy tvoří často bohatá květenství; základem květenství je vrcholičnaté větvení, tedy vidlan, často s centrálním květem (vidlany redukované na 3 květy jsou např. u rodu Salicornia), vidlany jsou obvykle staženy do strboulovitých útvarů, tzv. klubíček (velmi typicky u většiny druhů rodu Chenopodium), jen zřídka jsou vidlany celkem zřetelné (např. u Chenopodium polyspermum a Chenopodium botrys); časté je uspořádání víceméně stažených vidlanů v latovité nebo klasovité struktuře (např. v rodech Chenopodium, Atriplex i Amaranthus). Některé druhy tvoří charakteristické soubory listenů a listenců (např. Amaranthus), někdy jsou listence (tzv. krovky) za plodu zveličené (např. u druhů rodu Atriplex). Vlastní květy jsou cyklické, mohou být oboupohlavné i jednopohlavné; jednopohlavné květy mohou být spojeny s dvoudomostí (např. Spinacia, Amaranthus palmeri) i jednodomostí, přičemž v extrémním případě mohou být na jednom jedinci až 4 typy květů (např. Atriplex hortensis může tvořit květy oboupohlavné, samčí, samičí s okvětím a odlišné květy samičí s listenci). Květní obaly bývají nerozlišené, tvoří jej (1–)5(–6) kožovitých nebo šupinovitých okvětních lístků, většinou nenápadných a charakteru kalicha, jen výjimečně je okvětí barevné (např. Celosia a Achyranthes), někdy ale zcela chybí, např. u druhů rodu Atriplex v květech podepřených listenci. Andreceum tvoří (2–)3–5(–10) tyčinek v jednom kruhu, výjimečně může být tyčinka jen 1 (některé květy druhů rodu Monolepis); tyčinky mohou být všechny stejně dlouhé a volné, u některých rodů (např. Celosia a Gomphrena) jsou nitky nestejně dlouhé a navzájem srůstají; někdy jsou některé tyčinky přeměněny na staminodia (např. Alternanthera). Gyneceum srůstá ze (2–)3–5 plodolistů; semeník je svrchní nebo polospodní, jednopouzdrý, s bazální placentou a 1 kampylotropním vajíčkem (výjimečně je vajíček 2–5); vajíčka jsou dvouobalná; čnělky jsou obvykle neúplně srostlé.
Plody jsou nejčastěji suché a nepukavé, tj. nažky, někdy opatřené křídlatými lemy (např. v rodu Salsola); mnohem řidší je tvorba tobolek (např. Amaranthus retroflexus, Celosia) nebo bobulí (např. Deeringia), zcela výjimečně v této čeledi najdeme dužnaté nepravé plody: např. u druhů Chenopodium foliosum a Chenopodium capitatum zůstávají nažky uzavřené v bobulovitě zdužnatělém okvětí. U řady druhů rodu je typická heterokarpie (např. u Atriplex sagittata). V semenech je někdy přítomen perisperm, jindy endosperm, obsahují škrob, embryo má 2 dělohy.
Z obsahových látek se objevují saponiny (např. u Chenopodium quinoa, Spinacia oleracea nebo Achyranthes aspera); antokyany se netvoří, jako barviva slouží převážně betalainy. Časté je hromadění kyseliny šťavelové. Nadpoloviční většina druhů pracuje s C3 fotosyntézou, ale fotosyntéza typu C4 je velmi častá (např. v rodech Amaranthus, Salsola, Suaeda, Traganum), v některých rodech (např. Aerva a Alternanthera) byly zjištěny oba asimilační systémy.
AmaranthaceaeAmaranthaceae
Amaranthaceae
Amaranthaceae
ROZŠÍŘENÍ:
Celkem se mezi laskavcovité řadí asi 170 rodů a 2100–2500 druhů, které jsou rozšířeny téměř kosmopolitně. Nápadně mnoho druhů se vyskytuje v temperátních až subtropických vnitrozemských oblastech s kontinentálním klimatem (v takovém prostředí je velmi časté zasolení půdy), kde mohou tvořit velmi zásadní složku druhové diverzity a mohou se stát i vegetačními dominantami, např. na Sahaře a jejích okrajích, na Blízkém východě, ve Střední Asii, v některých částech Austrálie, ale i na náhorních plošinách v jihoamerických Andách. Mnoho druhů provází člověkem narušená a změněná stanoviště a má rozsáhlé druhotné areály; např. Amaranthus powellii, původem z amerických subtropů, zdomácněl prakticky v celém světě.

RODY TÉTO ČELEDI NA BOTANY.cz:
Achyranthes
Aerva
Allenrolfea
Alternanthera
Amaranthus
Arthrocnemum
Atriplex
Beta
Blutaparon
Camphorosma
Celosia
Chenoleoides
Chenopodium
Corispermum
Cycloloma
Gomphrena
Halopeplis
Halothamnus
Haloxylon
Kochia
Krascheninnikovia
Maireana
Patellifolia
Petrosimonia
Polycnemum
Salicornia
Salsola
Sarcocornia
Suaeda
Sympegma
Traganum

EKOLOGIE:
Typickým mechanismem opylování je anemogamie, čemuž odpovídá redukce květních obalů; opylení hmyzem je vzácné (např. Celosia). Mnoho laskavcovitých patří mezi pionýrské rostliny na různých typech narušovaných stanovišť, proto se z nich rekrutují četné plevele (např. Amaranthus retroflexus, Chenopodium album) a druhy ruderálních stanovišť, typicky na deponiích zeminy (např. druhy rodu Atriplex); tomu přispívá také charakteristická vazba na půdy s nadbytkem dusíku, a to jak dusičnanového (např. Chenopodium ficifolium a Chenopodium rubrum rostou často na hnojištích), tak močovinového (např. Chenopodium vulvaria). Mnoho druhů dokáže úspěšně přežívat na půdách silně zasolených, proto zástupci této čeledi tvoří velmi podstatnou složku vegetace přímořských i vnitrozemských slanisk; jsou to např. druhy rodů Salicornia, Suaeda, Salsola, Haloxylon, Anabasis a dalších. S vazbou na slaniska je často spojena afinita k polopouštím. Velké množství druhů laskavcovitých má výrazně pozdní fenologii, kvete na konci léta a na podzim.

PŘÍBUZNOST:
Morfologickými metodami byly v minulosti často samostatně rozlišovány laskavcovité a merlíkovité (Chenopodiaceae), molekulární data ovšem přinesla poznání, že tradiční zařazení některých rodů (z našich např. Polycnemum) neodpovídá prokázaným evolučním vztahům; proto je vhodnější se na úrovni čeledi přidržovat širšího konceptu. Nejblíže příbuznou čeledí jsou hvozdíkovité (Caryophyllaceae), které mají až na výjimky dobře vyvinuté květní obaly (jsou převážně opylovány hmyzem) a většinou odlišně stavěný semeník se středním sloupkem a větším počtem vajíček. Spolu s hvozdíkovitými jsou součástí caryophyllidové větve dvouděložných.

VYUŽITÍ:
Při opylení větrem se často tvoří velké množství pylu – to je podstatným důvodem, proč řada zástupců této čeledi náleží mezi významné pylové alergeny. Nápadně mnoho druhů patří mezi obtížné plevele nebo ruderály. Mezi kulturní rostliny patří např. řepa (Beta vulgaris) jako rostlina cukrodárná i zelenina (červená řepa a mangold), špenátové zeleniny (např. Spinacia oleracea a Atriplex hortensis) i druhy, z jejichž semen se získává mouka (např. Amaranthus caudatus a Chenopodium quinoa). Okrasný význam má jen malý počet druhů, např. Amaranthus cruentus, Gomphrena globosa a Celosia argentea.
Amaranthaceae
Amaranthaceae