Prý už dávný Pythagoras znal podivnou rostlinu, která dokázala na dálku vzplanout od ohně jako nafta. Světu to kdysi prozradil upovídaný Plinius, nejspíš to tehdy Pythagorovi ani moc nevěřil: Ab eodem Pythagora aproxis appellatur herba, cuius radix e longinquo concipiat ignes ut naphtha, de qua in terrae miraculis diximus.
Jistý keř se podivuhodně rozhořel i ve starozákonní Druhé knize Mojžíšově. Píše se tam: Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. (Exodus 3, 2). Takže máme hned dvě hořící rostliny, obě pěkně žhavé, obě mediteránní. Nemohl by to třeba být jediný druh?
Nezřídka bývá biblický hořící keř v literatuře ztotožňován s třemdavou bílou (Dictamnus albus). Ta je skutečně natolik výrazně aromatická, že silice, které se z ní uvolňují, mohou po teplém letním dni i vzplanout. Tedy když zrovna nefouká a mírně se tomu pomůže třeba zapalovačem. Popis ohně, který sice pálí, ale přitom neničí samotný keř, je tedy vcelku přiléhavý, hoří totiž pouze silice. Jenže toto určení druhu má drobnou vadu na kráse – onen biblický keř by měl být podle slov příběhu trnitý. Přiznejme si, že to poněkud mění situaci, třemdava totiž trny nemá. Pak je z této identifikace nutno vytáhnout ještě jeden bolavě zaťatý háček – třemdava se vyskytuje v Evropě, také v Turecku, Íránu, dokonce i v Sýrii. Jenže v Egyptě, kde se příběh odehrával, ji nejspíš nikdy nikdo neviděl.
Ani četné další rody čeledi Rutaceae, které se vyznačují přítomností lyzigenních siličných nádržek, zrovna trny neupoutávají. Snad leda citronečník trojlistý (Poncirus trifoliata) by už nějaký ten trn sinajské události poskytnout mohl – kdyby však nepocházel až z východní Asie. Nebo že by se snad rozhořel samotný citroník (Citrus limon)? Jak vám hoří citróny? Flambujete je rádi?
Myslím, že třemdava je evidentně slepá cesta, zapomeňme na ni, stejně tak i na další druhy z čeledi routovitých. Přijatelné vysvětlení snad může přinést jazykový koutek s biblickou hebrejštinou. Podle hebrejistů je totiž české slovo keř dosti zavádějícím a nepřesným překladem v bibli se nacházejícího hebrejského slova seneh (סנה). A význam tohoto slova je údajně blízký českému jménu jednoho skutečně trnitého keře – ostružiníku (Rubus). Takže v sinajském klášteře sv. Kateřiny v Jabal Musa, na jehož místě se měl starozákonní příběh odehrát, onen údajný hořící keř dodnes sugestivně ukazují turistům. V tomto případě se konkrétně jedná o druh Rubus sanctus Schreb. (syn. Rubus sanguineus Friv.).
Toto vysvětlení je jistě velmi zajímavé, ale stejně se nemohu ubránit určitému rozčarování. Copak hořícím keřem může být opravdu nějaký ostružiník? No budiž, není dobré vysvětlovat si nadpřirozené události běžnými reáliemi okolního světa. Ostružiník samozřejmě hořet může a stane-li se zázrak, tak jej ani plameny nespálí. Když si to u svaté Kateřiny tak moc přejí, ať je tedy biblický hořící keř trnitým ostružiníkem. Já osobně si ale ještě od příběhu egyptského odděluji názor Pythagorův, který bral celou hořlavou záležitost trošku vzletněji. Pro mě je hořící rostlinou Aproxis – je to prostě bylina, která se dokáže pořádně rozpálit.