Bohuslav Balbín se narodil dne 3. prosince 1621 v Hradci Králové, zemřel dne 28. listopadu 1688 v Praze. Jezuita, významný literát a historik. V první knize jeho díla Miscellanea historica regni Bohemiae z roku 1679 najdeme několik kapitol, které pojednávají o české květeně a zvířeně. Patří tak k hrstce autorů, kteří v 17. století přinesli zprávy o flóře a fauně z našeho území.

Bohuslav Balbín

Podklady pro spis Miscellanea historica regni Bohemiae shromažďoval B. Balbín po celý život. Studia započal v roce 1631 na gymnáziu v Broumově, pokračoval v nich v Jičíně, Praze a Olomouci. Jistě je zajímavé, že v čase vakací rád pobýval v Častolovicích u hraběte Otty z Oppersdorfu, doprovázel jej při loveckých výpravách i vycházkách do přírody, po duchovní stránce jej zřejmě nejvýrazněji ovlivnil polský jezuita Mikołaj Łęczycki, se kterým se setkal v Olomouci. Studium filozofie na pražské jezuitské koleji sv. Klimenta dokončil roku 1642, poté podnikl rozsáhlou cestu po Čechách. V roce 1648 se neváhal zapojit do obrany Prahy proti Švédům. Za kněze byl vysvěcen v roce 1650, až do roku 1662 vyučoval na jezuitských školách v Kladsku, Praze, Jindřichově Hradci, Brně, Krumlově a Jičíně. V roce 1670 zažil vůči své osobě i bouři nevole – dělo se tak při vydávání jeho spisu Epitome historica rerum Bo­hemica­rum, kdy byl za trest poslán z Prahy na vyhnanství do Klatov. Nakonec byl v roce 1677 spis vydán a Balbín se směl opět vrátit do Prahy, kde zůstal až do konce svých dní.
S rostlinopisnými kapitolami z 1. knihy díla Miscellanea historica regni Bohemiae se dnes můžeme dobře seznámit v českém překladu Heleny Businské (Krásy a bohatství české země, Praha 1986). Balbín si zde všímá rostlin planých i pěstovaných, pojednává o významných českých zahradách, chmelu, víně, lanýži i o léčivých bylinách a keřích, především těch nejskvělejších krkonošských, ale puškvorec je prý dobrý i u Labe v Hradci, hadí mord je zase zázrak poděbradský. Vzpomíná na populaci šafránu na severočeské hoře Bořeň a v Libochovicích, zmiňuje se o nájezdech vlašských bylinkářů do Krkonoš. Podtrhuje krásu a nebývalost královských zahrad v Praze a Brandýse, vyzvedává kratochvilskou zahradu Viléma z Rožmberka. Popisuje věhlasnou zahradu v Ostrově nad Ohří, klaní se zahradám Albrechta z Valdštejna. Věnuje se i dalším zahradám pražským, ale jmenuje i zahrady v Teplicích, Liběchově, Dymokurách, Křinci, Chlumci, Jindřichově Hradci a Horšovském Týně. Našel zalíbení v české olivě, chomutovských ořeších a kaštanech, míšeňských jablcích, která v Míšni nade vší pochybnost nerostou a jejichž nezaměnitelnou chuť si zamiloval i papež Kliment VIII. Oceňuje ale i hrušku koženáče, velmi pietně pokleká také před přemyslovskou lískou. A zmiňuje i v Uhrách chválenou oskeruši, která v jeho době už byla v Čechách vysazována nejspíš skutečně poměrně často, o smokvoni prohlašuje, že už roste v každé jen trochu lepší zahradě. V jeho spise nechybí ani stručný soupis stromů hercynských lesů. Nesmíme zapomenout ani na Balbínovu chválu českého chmelu – nejlepší byl prý už tehdy ten žatecký. Z vína potom bylo nejchutnější víno pražské, které i císař Ferdinand III. preferoval před vínem rakouským. A nezůstává jen u toho… Je jen trochu škoda, že se do českého výboru nedostaly dvě kapitolky o křivatci, rosnatce a některých dalších rostlinách (najdeme je snadno v původním vydání latinském).
Četba skvělého českého překladu tohoto Balbínova díla by snad měla být pro přírodozpytce povinná. I když některé jeho botanické poznatky působí z dnešního pohledu poněkud svérázně (učené pravdy platí navěky jen velmi zřídka), rozhodně to není čtivo bezduché a už vůbec ne nudné. Nebyl botanikem či lékařem, který s rostlinami přicházel profesně do styku denně, snažil se spíše nabyté znalosti podat přívětivou formou co nejširšímu spektru tehdejších čtenářů. Své místo v historii botaniky u nás rozhodně má, je světlým bodem v jinak pro náš národ poměrně složitém 17. století. Bez rozpaků můžeme říci, že Balbín svým způsobem navazuje na dřívější dílo Adama Zalužanského ze Zalužan (jeho botanickou knihu znal, zmiňuje se o ní v díle Bohemia docta), Adama Hubera z Riesenpachu, na něj pak navazují Jan František Beckovský, Kašpar Zachariáš Vusín a posléze už i skuteční čeští botanikové.