O podobě baziliška se vedou učené spory již od starověku. Plinius jej viděl jako hada se světlou skvrnou na hlavě, středověcí mniši jako čtyřnohého kohouta s dračími křídly a hadím ocasem, renesanční učenci mu přidali ještě šupiny a zdvojnásobili počet jeho noh. (My Středoevropané samozřejmě předpokládáme, že na vídeňském venkově je rozhodně více podobný zajíci s kamzičími růžky a orlími křídly, v Bavořích jsou vystřídány růžky kamzičí rovnou pravými parohy jeleními, ovšem jeho křídla jsou v oblasti za Mnichovem spíše jen bažantí.) Nikdo samozřejmě nemůže ani tušit, jak pravý bazilišek vypadá – kdyby ho někdo viděl, tak by o tom už nemohl podat žádnou zprávu, bazilišek totiž zabíjí svým zjevem dříve než jedem. Ovšem úplně všichni ho znají, přinejmenším o něm slyšeli.
A zde jsme svědky zvláštního paradoxu! Nevíme sice jak vypadal všem dobře známý bazilišek, ale bezpečně známe podobu jeho rostlinného protijedu, o jehož existenci však nemá potuchy téměř vůbec nikdo. Tato bylinka totiž zapadla, zmizela, hůř než kdyby vyhynula… Za baziliščí antidotum byla ve středověku označována rostlina, které Řekové říkali Basilisca, Italové Regula. Středověk si prostě uměl poradit se vším. Najdeme o ní podrobné informace dokonce v tehdejší odborné literatuře, nechybí nám ani její několikeré vyobrazení.
A on ji stejně nikdo nezná! Ani jediná novější stopa, ba ani vzpomínka na závan její vůně po ní nezůstala. Zřejmě je to tím, že se jí nepodařilo proniknout do žádného příběhu mýtického, nestala se hrdinkou legendy, pověsti, či pohádky. Byla jen součástí středověkého učeného spisu. Jednoho krásného dne možná jen jakýsi přemoudřelý mnich ve skriptoriu prohlásil, že tahle baziliška je nějaká podivná, a tak pojednání o ní z nového kodexu jednoduše vypustil. A bylo to… Rozdíl mezi poznáním vědeckým a básnickým bude nejspíš v tom, že za vědeckými názory vždy čas od času spadne opona, zatímco barvitá líčení pověstí a legend klidně přetrvají celé věky, byť by byly sebenepravděpodobnější, sebenesmyslnější. Je však jisté, že i poznání vědecké může nezřídka působit jako velebarvité líčení toho největšího fantasty. Nu což, pojďme se na tuto zapomenutou baziliščí krásku společně podívat.
BasiliscaBasilisca

Basilisca

Rostla údajně jen tam, kde se objevil bazilišek. A vlastně to nebyla jen jediná bylina, měla hned tři podoby. První druh byl holochrysos, capite aureo a na co dýchnul, to spálil na uhel. Druhý – stellatus – způsoboval, že všechno, co jej uvidělo, seschlo a zhynulo. Při pohledu na třetí sanguineus, ut minium, et ipse capite aureo rovnou všechno zmizelo, zůstaly jen kosti.
Kdo ovládal tuto bylinu, nemusel se bát žádných hadů, ba ani samotného baziliška, měla i četné účinky léčivé. Avšak chtěl-li ji člověk získat, musel se nejdřív rituálně zbavit všech nečistot a odříkat modlitbu Dea sancta tellus, rerum naturae parens. Obřadnost při získávání některých rostlin je vždy znakem jejich obzvláštní výjimečnosti – vzpomeňme například na dobývání kořene mandragory nebo na rituál při sběru květu kapradin. Známe dokonce i slovní popis bazilišky: Est autem herba talis similis rutae, foliis oblongioribus et angustis et asperis, nigrioribus: radix eius pedi ursi similis, lactem habens aurosum, similem chelidoniae, florem autem chrysococcum. Jenže nic platné nám to není. Bazilišku už nejspíš nikdy nenajdeme. Herba nobis ignota est, napsal o ní už v roce 1537 ravensburský lékař Gabriel Humelberg v jednom ze svých komentářů k tištěnému vydání středověkého spisu Liber Apulei Platonici de medicaminibus herbarum. Od té doby v této věci nic nového pod sluncem.

Prameny:

  • Pseudo-Apuleius: Herbal; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1431; Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100.
  • Pseudo-Apuleius: Medical miscellany of a pharmacopeial compilation; Manuskript, British Library, Harley 1585; Holandsko nebo Anglie, 3. čtvrtina 12. století.
  • Miscellaneous medical and herbal texts; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1462; Anglie, konec 12. století.