V jihočeské Bechyni najdeme na strmé skále nad řekou Lužnicí zajímavou zámeckou zahradu, která pamatuje samotného Petra Voka z Rožmberka. Dnes ale tuto zahradu mineme. Naše kroky tentokráte povedou k nevelkému kostelíčku za bechyňským náměstím. Tam objevíme pozůstatky staré zahrady klášterní.
Klášterní zahrady jsou velmi zajímavým a u nás dnes již vzácným dokladem historického vývoje zahradní architektury – po komunistickém vyplenění klášterů v padesátých letech 20. století řada z nich zanikla. Středověký pojem hortus conclusus označoval uzavřenou zahradu, která byla metaforou ráje – byla proto oddělena od okolního hříšného světa zdí, budovou kláštera nebo hradbami. V jejím středu se často nacházel vodní prvek, nejčastěji fontána, tady se také křížily cesty. Součástí klášterní zahrady byla obvykle zahrada lékařská (hortus medicus), mniši ale pěstovali i rostliny užitkové (zeleninu, ovoce) a dokonce i okrasné. Klášterní zahrada plnila samozřejmě také funkci kontemplační, sloužila mnichům k modlitbě a rozjímání.
Dobová společenská role klášterních zahrad musela být značná. Klášterní vzdělanost umožňovala mnichům pěstovat celou řadu rostlin, především však klášterní knihovny schraňovaly listiny a knihy o léčivých účincích rostlin. Kláštery tedy mnohdy zajišťovaly lékařskou péči lidem v okolí. Autory spisů o léčivých rostlinách byli nezřídka sami řeholníci, vždyť kdo by z našich současníků neznal alespoň abatyši kláštera v Ruppertsbergu Hildegardu von Bingen (1098–1179).
Nový bechyňský františkánský klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie byl vybudován na místě dřívějšího kostela, který byl zničen za husitských válek, asi v roce 1491. Společně s kostelem vznikla i jednopatrová budova kláštera. Celý tento architektonický komplex je cennou historickou památkou, dochoval se zde totiž jeden z nejrozsáhlejších souborů prostor se sklípkovou klenbou v českých zemích.
V době třicetileté války byl klášter vypleněn. Právě z této doby pocházejí první zmínky o třech zázračných sochách v klášteře, které údajně dokázaly nadpřirozeně vzdorovat útokům stavovského vojska, později prosluly i svou schopností uzdravovat. Jejich věhlas se brzy rozšířil do širokého okolí a zdejší kostel se stal místem poutním. A tak v roce 1674 byla k jižní stěně kostela přistavěna nová kaple, kde našly tyto sochy své bezpečné místo. Bechyně se stala významným střediskem uctívání mariánského kultu.
Františkáni zde zůstali do roku 1950 – co se dělo se zahradou po jejich odchodu, může naznačit současné krátké ohledání tohoto místa. Dnešní zahrada je zhruba obdélníkového tvaru a nachází se severně (až severovýchodně) od kostela a budovy kláštera. Západní a severní částí přiléhá k městu, východ zahrady je ukončen skalnatým srázem, který padá hluboko do údolí řeky Lužnice. Celá zahrada je obehnána kamennou zdí. Cesta ke klášteru je zpevněná, v budově v současnosti sídlí Základní umělecká škola. V zahradě jsou snad zachovány původní schody, patrné jsou fragmenty dřívějších staveb a záhonů. Byly sem umístěny novodobé dřevěné lavičky, dětský kolotoč, zvláštní pergola, velmi rušivě působí sloupy veřejného osvětlení. Většinu plochy zahrady pokrývá trávník, nepočetné dřeviny najdeme jen u budovy kláštera, roztroušeně i podél západní a severní zdi zahrady. Můžeme tedy konstatovat, že současná podoba zahrady ani vzdáleně neodpovídá představě klášterní zahrady, ta odtud evidentně zmizela s posledním mnichem. Dnes lze tuto parcelu označit leda tak za tuctový veřejný park. Najít ztracenou tvář bechyňské klášterní zahrady bude asi těžké, nejspíš zcela nemožné.
Nedílnou součástí františkánské řehole je zachovávání chudoby, řád se vždy soustředil především na kazatelskou a misijní činnost. Proto jistě ani jejich zahrada nebyla okrasným libosadem s čistě estetickou funkcí. Známé historické údaje o bechyňské františkánské zahradě jsou velmi kusé. Zatím se nám jen podařilo z místních zdrojů zjistit, že údajně od roku 1791 stávala na klášterním dvoře také škola. V roce 1830 byla na jihovýchodním okraji zahrady přistavěna pětiboká besídka. V roce 1881 zde bylo vysázeno 5 lip (údajně proto, aby na dvoře bylo trochu stínu), 2 štěpy a 2 hrušně. Nacházel se tady i rybníček pro chov drůbeže a stará pekárna nad sklepem, kam se ukládala zelenina. V roce 1883 byl postaven malý domek se skleníkem pro uskladnění květin, avšak skleník se v zahradě zřejmě nacházel už i dříve, protože o rok dříve byl údajně starší skleník stržen. Zdejší studna byla vytesaná do skály, její hloubka dosahovala 12,5 m.
Lze tedy předpokládat, že zahrada měla výrazně užitkovou funkci, v 19. století zde byly doložitelně zelinářské a květinové záhony, skleník, také ovocné stromy. Domníváme se však, že zdejší uctívání mariánského kultu – navíc notně podpořené přítomností zázračných uzdravujících soch – mohlo být silným motivem i pro intenzivní pěstování léčivek. Kdo by mohl pohrdnout bylinkami z místa, na kterém se lidé zázračně léčí ze svých neduhů? V jihovýchodní části klášterní zahrady jsou patrné výrazné terasové záhony. Tyto plně osluněné záhony obehnané kamennými zdmi, které jsou v zahradě umístěné na výhřevné skále nad řekou, mohly být pro mnohé léčivé rostliny stanovištěm velmi vhodným.
Severní část zahrady tvoří poměrně rozsáhlý trávník. Původní rozloha zahrady nám bohužel není známa, ale pokud klášterní zahrada zasahovala až sem (a průběh obvodové zdi by tomu nasvědčoval), mohla tato její část sloužit i pro pěstování polních plodin.
Bylo by jistě vhodné tuto zahradu restaurovat, její současná parková úprava je řešením jen velmi nedokonalým. Ale tomu jistě nikdo kompetentní nakloněn nebude.
Fotografováno dne 5. 10. 2008.