Günther Beck se narodil 25. srpna 1856 v Bratislavě jako syn státního zástupce Josefa Becka von Mannagetta. Zemřel v Praze 23. června 1931. Rakouský botanik.

Günther Beck

Studoval ve Vídni, kde roku 1878 získal doktorát. Jako volontér poté nastoupil do botanického oddělení dvorského kabinetu (dnes přírodovědného muzea) ve Vídni a ještě týž rok se zde stal asistentem. Mezi lety 1885–99 pak působil jako ředitel celého institutu. Roku 1884 se habilitoval na vídeňské univerzitě v oboru systematické botaniky. V roce 1899 byl navržen na místo na německé univerzitě v Praze a po odchodu prof. Wettsteina zde převzal stolici systematické botaniky. Roku 1917 se stal rakouským dvorním radou, 1921 odešel do penze.
Šíře jeho zájmů byla skutečně značná. Jeho první práce (disertace) se věnovala anatomii rostlin (Vergleichende Anatomie der Samen von Vicia und Ervum, 1878). Největší část Beckova díla však tvoří spisy floristické, taxonomické a fytogeografické. Patřil mezi botaniky, kteří měli velmi dobré znalosti o rozšíření rostlin, složení jednotlivých rostlinných společenstev a dokázali vyvozovat historický vývoj flóry daného území. To se projevuje již při jeho zpracování flóry území Hernsteinu (1884). Zásadní v tomto ohledu je pak jeho dvojdílná flóra Dolních Rakous (Flora von Niederösterreich, 1890–93), kde poukázal na význam Východních Alp jako refugia pro některé středoevropské druhy během glaciálu. Otázce, do jaké míry různé jižní, východní či mediteránní prvky pronikaly do jižní části Východních Alp, se Beck věnoval takřka celý život. V roce 1898 byla vydána i jeho populární publikace Alpenblumen des Semmering-Gebietes, colorierte Abbildungen von 188 auf den niederösterreichischen und nordsteierischen Alpen verbreiteten Alpenpflanzen.
Při studiu flóry Východních Alp si uvědomil také potřebu prozkoumání květeny západního Balkánu. V letech 1885–98 uskutečnil Beck řadu cest na toto území (např. 1892 – Bosna, 1893 – Istrie, Dalmácie, Černá Hora a Hercegovina, 1894 – Dalmácie, Bosna, 1896 – Bosna a Sandžak). Výsledky svých výzkumů uveřejnil především ve spise Die Vegetationsverhältnisse der illyrischen Länder (1901).
Velký význam přikládal Beck výzkumu rašeliny. Na jeho popud začala vznikat také velká analytická práce o rašelinách Rakouska, pozastavila ji ale první světová válka. Po válce se pak tato oblast výzkumu začala opět rozvíjet s příchodem nových metod ze Švédska.
Beckovy práce čistě systematické se věnují řadě skupin. Jeho habilitační spis pojednává o rodu Inula (1881). Další monografie uveřejnil např. o rodech Achillea, Caltha, Armeria, Anthyllis, Geum. Roku 1890 se pokusil o systém čeledi Brassicaceae. Celý svůj život pracoval s jistými pauzami na studiu čeledi Orobanchaceae, zásadní (dosud stále citovaná) je jeho monografie rodu Orobanche (1890). Řadu let také spolupracoval na Reichenbachově díle Icones florae Germanicae.
O nižší rostliny a houby se Beck začal zajímat již během svého působení ve Vídni, inspiroval jej především kolega Heinrich Wilhelm Reichardt (1835–85). Během války tento zájem obnovil hlavně z praktických důvodů (např. publikace Űber die Verwertung der Hutpilze (Schwämme) zur Futterzwercken, 1918). V poválečném období pak sepsal několik prací o vyšších houbách – systém klouzků (1921) nebo monografii o rodu Boletus (1923). Z tohoto období pochází také asi 30 nástěnných tabulí určených pro výuku výtrusných rostlin na německé univerzitě. Na sklonku života navázal na své algologické práce z dřívějších let (Gleotrichia 1886, Microchaete 1892, Laminaria 1896), jeho pozdější díla jsou více floristická (Algenfunde in Riesengebirge 1929, Algen der sűdlichen Ostalpen 1929–30, Zur Kenntnis der Algen in Bosnien 1928). Shromáždil také obrovské množství obrazového materiálu k řasám a vyšším houbám. Zde je nutno podotknout, že většinu ilustrací pořizoval sám a nelze mu upřít výtvarný talent, který je patrný rovněž z jím vytvořených výukových tabulí.
Věnoval se i praktické stránce botaniky. Sepsal několik prací o nemocech rostlin. Na srdci mu rovněž leželo vzdělávání zahradníků. Zasloužil se o založení vyšší zahradnické školy v Lednici na Moravě (1895). To iniciovala rakouská zahradnická společnost, kde Beck mezi roky 1887–94 působil jako generální sekretář. Lednická zahradnická škola byla nejlepší svého druhu v celé monarchii, až do převzetí školy československým státem (1919) zastával Beck místo předsedy ve správním výboru této instituce. Snažil se také o zlepšení výuky přírodovědných předmětů na středních školách. Vydal učebnici pro nižší ročníky gymnázií (Grundriß der Naturgeschichte des Pflanzenreiches, 1909). Další díl pro vyšší ročníky nedokončil. Vydal řadu výukových vlastnoručně malovaných nástěnných tabulí a vytvořil sbírku diapozitivů. Díky svému sběratelskému elánu při svých výzkumných cestách a obdivuhodné pracovitosti shromáždil obrovský herbář (desítky tisíc položek), který je dnes kompletně uložen v herbářových sbírkách pražské univerzity.
Pascher (1931) ve své vzpomínce na Becka popisuje také vlastní zkušenosti z působení pod jeho vedením a připojuje krátkou osobnostní charakteristiku. Beck pracoval od časného rána pozdě do noci a podobnou píli často vyžadoval také od svých spolupracovníků. Jeho chování a vystupování odpovídalo tradici starorakouského úřednického stavu, který rakouskou laskavost spojoval se sebevědomým, nenuceným tónem. Tato jeho laskavost však byla často chápána jako vřelejší, než ve skutečnosti mohla být. Ve spojení s jeho špatnou schopností vcítit se do ostatních to pak způsobilo nejeden problém a vedlo k určité Beckově zahořklosti a osamocení, což Beck, který společnost potřeboval, snášel těžce. Kdo jej ale poznal lépe, viděl příjemného člověka, jehož píle, ustavičná ochota pomoci a neutuchající energie svázané s jeho dobrotou zanechávají veskrze sympatickou vzpomínku.
V roce 1933 byl na jeho počest pojmenován rod eurasijských parazitických rostlin Mannagettaea (Orobanchaceae). Standardizovaná autorská zkratka jeho jména je BECK, v IPNI je uveden v 867 záznamech.

Literatura:
Pascher, Adolf: Günther Beck-Mannagetta. Berichte der Deutschen Botanischen Gesellschaft, 49, 1931, s. 105–125.
Domin, Karel: † Beck-Mannagetta. Věda Přírodní, 13, 1932, s. 119–120.

Za připomínky děkuji Jiřímu Hadincovi.