Syn.: Beta maritima L., Beta vulgaris var. maritima (L.) Alef.
Čeleď: Amaranthaceae Juss. – laskavcovité
Beta vulgaris subsp. maritima
Rozšíření: Pobřeží Středozemního moře a Přední Asie až do Pákistánu a Indie. V Evropě i na atlantickém pobřeží, podél pobřeží Britských ostrovů a jižního Norska a Švédska, nově i na pobřeží Finska a Polska, v roce 2004 objevena na jednom z ruských ostrovů ve Finském zálivu. Na německém pobřeží zřídka, známá především z ostrova Helgoland. Také Makaronésie (Madeira, Kanárské ostrovy, Kapverdy, Azory).
Ekologie: Ve západní části areálu roste na pobřeží moře, ve východní na březích řek a v horských stepích až do výšky 1200 m n. m. Halofilní druh rostoucí nejen podél mořského pobřeží.
Beta vulgaris subsp. maritima
Popis: Dvouletá nebo vytrvalá bylina, 30–80 cm vysoká, lodyha vyrůstá až druhým rokem, v horní části větvená. Přízemní listy dlouze řapíkaté, čepel víceméně vejčitá, na vrcholu zaoblená, k řapíku náhle stažená, dlouhá až 12 cm, široká až 8 cm. Květy drobné pětičetné, zelené nebo narůžovělé nahloučené v klubíčkách po 3–6. Plodem je tvrdá nažka, která je zcela uzavřena ztvrdlým okvětím. To je pevně spojeno s oplodím, plody v klubíčku jsou bázemi spojené, opadávají vcelku jako plodenství.
Využití: Od toho taxonu jsou zřejmě odvozeny současné kulturní typy. K převodu do kultury došlo již ve starověku v oblasti Středozemí a Přední Asie. V nejstarších dobách byla pěstována jako listová zelenina. Nejstarší popsané typy odpovídají nejvíce dnešnímu mangoldu (Beta vulgaris subsp. cicla). Pro kořen byla pěstována až v raném středověku. Byla využívána jako léčivka, obsahuje vitamín C, A, minerály Na, Fe, Mg, Ca.
Beta vulgaris subsp. maritima
Beta vulgaris subsp. maritima
Beta vulgaris subsp. maritimaBeta vulgaris subsp. maritima
Beta vulgaris subsp. maritima
Fotografováno ve dnech 10. 6. 2013 (Chorvatsko, Vodice) a 22. 9. 2016 (Chorvatsko, na ostrově Kaprije).