Syn.: Betonica hirta Leysser, Betonica stricta Ait., Betonica serotina Host, Stachys officinalis (L.) Trevis.
Čeleď: Lamiaceae Martinov – hluchavkovité
Betonica officinalis
Rozšíření: Evropa (na severu zasahuje po Pobaltí a jižní Skandinávii, na východě až po Ural), severozápadní Afrika, Malá Asie, Kavkaz. U nás se vyskytuje téměř na celém území, četnost výskytu je však místně dosti rozdílná.
Ekologie: Roste roztroušeně v teplomilných doubravách a lesních lemech, na loukách a pastvinách od nížin do podhůří, vzácně i v horách. Kvete od července do srpna.
Biotop
Popis: Vytrvalá bylina se ztlustlým oddenkem, 20–80 cm vysoká, s přímou nevětvenou lodyhou, listy s čepelí podlouhle vejčitou, přízemní a dolní lodyžní listy jsou dlouze řapíkaté, horní krátce řapíkaté, karmínově červené květy jsou uspořádány v hustých koncových lichoklasech. Bukvice lékařská je poměrně variabilním druhem, rozdíly se projevují především v hustotě odění, tvaru okraje listů a hustotě květenství.
Ohrožení a ochrana: Zákonná ochrana tomuto druhu přísluší v Irsku.
Využití: Již od starověku byla považována za významnou léčivou a magickou rostlinu, o užitku bukvice bylo sepsáno mnoho dobových traktátů: byla například přikládána na rány (a to i po uštknutí hadem), požívala se také vnitřně, věřilo se, že i její pouhé nošení přináší štěstí a lásku, sázela se u domu, aby odvracela mrzutosti. V současnosti se používá stále, magické působení bukvice bylo překryto účinky ryze fytoterapeutickými, podává se především v čajových směsích.
Betonica officinalisBetonica officinalis
Fotografováno od 25. 6. do 13. 7. 2003 (Bílé Karpaty, Čertoryje).