O tom, co je bludný kořen, se mínění rozcházejí. Podle prvních je to kořen stromu; jeden z mnoha silnějších kořenů, který ale, na rozdíl od ostatních, nikdy nevystupuje na povrch. Nezakopnete o něj. Nad bludným kořenem žádná obyčejná bylina nevyroste: buď je tam holá půda, nebo jen nízká travička; podivně holé, nezarostlé místo. Někdy se tam objeví zvláště krásné kvítí. Nic bledého, přízračného, světélkujícího; bludičky tam nepatří; to místo je buď tak nenápadné, že ho přejdeme ani nevíme jak, nebo bývá značeno kvítkem jasné barvy (jako čarovníky, drobné svízele, černýše, černohlávky). U bludného kořene se totiž cesta nerozplývá, jak je tomu u bludiček, ale vede dál, dokonce výraznější – jen se, očarována, klikatí a nevede už k předchozímu cíli.
Kořeny
Vyrostou-li ale nad bludným kořenem houby, ztrácí svou moc a stává se úplně obyčejným kořenem. Od hub pak vede cesta přímo dál. A udržet, udržet ji lze.
Podle druhých není bludný kořen žádný kořen stromu, ale bylina, snad áronovitá, velkých, tmavě zelených listů, s dřevnatým oddénkem, plazícím se na povrchu půdy. Své jméno má snad spíše pro svůj majestátný temný vzhled než pro skutečné účinky. Stává se ale, že kusy oddenku, vyhledávaného zvěří prý jako lék, jsou roztahány po lese, a tu, dlouho zůstávajíce neporušené a teprve po dlouhých letech trouchnivějíce, vytvářejí divná místa a po jejich překročení se skutečně lze lecčeho nadít. Obyčejně se pak bloudí.
Hned pod listovou růžicí se oddének větví na dvě velmi nestejné části. Delší je oním „kořenem“, po němž má rostlina své jméno. Druhá, kratičká, kořenívá v zemi; poté, co je delší část ulomena a roznesena, právě z této kratší se rostlina obnovuje. Proto také, byť jednotlivé roztroušené kusy bludného kořene působí ve vysokém, přehledném lese, případně na tmavých, ale rovně a pečlivě vyšlapaných stezičkách, bylina samotná roste jen na nemnohých místech, ve vlhkých kotlinách, bujnými keři porostlých. Tam vydrží i dlouhá období, aniž by jich ubývalo nebo přibývalo.
Stane-li se však, že zmizí keře, které jim poskytovaly ochranu, vyrostou náhle bludné kořeny ve velkém porostu a několik posledních let tak vytvářejí houšť tmavých, lesklých, šťavnatých listů. Pak většinou náhle beze stopy mizí. Jen výjimečně posledním rokem rozkvetou jednotlivými bílými květy, jako by vyrůstaly prázdné kornouty, stíny pohárů, na dlouhých, silných stoncích. Když potom na podzim listy zetlejí, zůstávají tyto stonky stát a každý nese klas lesklých bobulí, černých, s červeným nádechem. Jak jsou však tyto roznášeny jinam, nikdo neví. Následující roky nezůstává po bludných kořenech ani památky.
Ucelenou zprávu o ochraně proti bludném kořeni podává P. Sobotka: Kdo naň v lese šlápne aneb jej překročí, zabloudí, byť znal cestu sebe lépe, a nenalezne jí, dokud si nepřezuje střevíce, nebo, je-li ženská, dokud neodváže zástěru a neopásá ji na ruby.