Jorge Luis Borges nejspíš nikdy nijak zvlášť nezahořel pro květenu rodné severní Argentiny, ba ani přilehlých oblastí – přitom v Pampě toho roste snad i vcelku dost. Nechaly ho chladným vlastně úplně všechny květenné říše planety. Ono se nejspíš zelí s banány k Borgesovi příliš nehodí. Ale i tak nakonec rostlinných motivů najdeme v jeho díle docela dost.
Tak třeba ve svém pojednání o metafoře sesbíral historické literární doklady potvrzující banalitu srovnání žen s květinami – bože… Ovšem přitahovaly ho také rostliny z kategorie zvláštních až prapodivných. V knize imaginárních bytostí má takových hned několik a jistě nemůže překvapit, že proslulé bílé květiny Wellsovy znal stejně dobře, jako věhlasné postelové kvítí Coleridgeovo. K typickým Borgesovým rostlinám patří rozhodně i borametz. V práci El libro de los seres imaginaros, kterou napsal společně s Margaritou Guerrerovou, o něm prohlásil:
El cordero vegetal de Tartaria, también llamado Borametz y „Polypodium Borametz“, y „polipodio chino“, es una planta cuya forma es la de un cordero, cubierta de pelusa dorada. Se eleva sobre cuatro o cinco raíces; las plantas mueren a su alrededor y ella se mantiene lozana; cuando la cortan sale un jugo sangriento.
Los lobos se deleitan en devorarla. Sir Thomas Browne la describe en el tercer libro de la obra Pseudodoxia Epidemica (Londres, 1646). En otros monstruos se combinan especies o géneros animales; en el Borametz, el reino vegetal y el reino animal.
Recordemos a este propósito la mandrágora, que grita como un hombre cuando la arrancan, y la triste selva de los suicidas, en uno de los círculos del Infierno, de cuyos troncos lastimados brotan a un tiempo sangre y palabras, y aquel árbol soñado por Chesterton, que devoró los pájaros que habían anidado en sus ramas y que, en la primavera, dio plumas en lugar de hojas.
Poněkud svérázný, avšak oficiálně knižně vydaný český překlad je tento:
Čínská plavuň, známá z Tatárie jako borametz nebo Lycopodium borametz, je rostlina ve tvaru beránka, pokrytá zlatistým chmýřím. Vyráží ze čtyř nebo pěti kořenů, všechna zeleň kolem usychá, ale borametz kvete. Když je odříznut, objeví se míza krvavého zbarvení. Je oblíbenou potravou vlků. Sir Thomas Browne ho popisuje v třetí knize svého díla Pseudodoxia Epidemica (Londýn, 1646). Zatímco u jiných nestvůr jde spíše o kombinaci zvířecích druhů a rodů, vznikl borametz spojením říše rostlinné se zvířecí.
Připomeňme v této souvislosti mandragoru, která, když ji trhají ze země, naříká jako člověk, dále pochmurný prales sebevrahů v jednom z kruhů Pekla, kde z poraněných kmenů vyrážejí zároveň krev a slova, a také Chestertonem vysněný strom, jenž požírá ptáky uhnízděné v jeho větvích a na jaře se obsypává peřím namísto listů.
Zmiňovaná pasáž v díle Pseudodoxia Epidemica sira Thomase Brownea z roku 1646 říká toto:
Much wonder is made of the Boramez, that strange plant-animal or vegetable Lamb of Tartary, which Wolves delight to feed on, which hath the shape of a Lamb, affordeth a bloody juyce upon breaking, and liveth while the plants be consumed about it. And yet if all this be no more, then the shape of a Lamb in the flower or seed, upon the top of the stalk, as we meet with the forms of Bees, Flies and Dogs in some others; he hath seen nothing that shall much wonder at it.
Moc pěkně a názorně nechal tuto rostlinu vypodobnit Johann Zahn ve druhém díle knihy Specula physico-mathematico-historica notabilium ac mirabilium sciendorum z roku 1696. Jen jí tedy říká Planta Tartarica Boromez. Žádná kapradina, natož plavuň!
První zprávy o této záhadné rostlině jsou patrně mnohem starší – znal ji možná už ve 14. století blahoslavený Odorik de Pordenone. Avšak byl to zřejmě až Linnéův smysl pro humor, který způsobil, že jméno barometz bylo použito i pro jednu reálnou jihočínskou stromovitou kapradinu s nápadnými chlupy na řapících – 金狗毛蕨, Polypodium barometz L. Dnes se pro ni používá spíše jméno Cibotium barometz (L.) J. Sm. Borges tedy Polypodium vesele přijal za své, Linnéův žertík nejspíš nerozpoznal. Co si potom myslel český překladatel, když borametz předvedl národu jako plavuň, vůbec netuším. Možná nešťastně uklouzl na rodu Huperzia, jehož ruské jméno je баранец – ale to je dost bláznivá myšlenka. Inu, Borges nejspíš kytky neměl v obzvláštní oblibě a překladatelé jeho díla si asi na ně také zrovna nepotrpí.
Otci české botaniky J. S. Preslovi vděčíme za české jméno této reálné rostliny. Ve svém Rostlinopisu z roku 1846 ji uvádí jako druh Aspidium Baromec Willd., tedy česky jako papratku beranec, zkráceně beranec nebo baranec. Její areál klade do Kočinčíny, Číny a Bucharska. Dodává k ní ještě, že oddenek obsahuje šťávu co krev červenou, trpkou, a protož potřebuje se v úplavicích a běhavkách. Jindá povídali o něm rozdílné bájky, že totiž jako jehně má 4 nohy v zemi zakořeněné, že má krev, a že kolem sebe na trávě se pase. I panu Preslovi se to tedy nakonec nějak krapítek propletlo. Snad ve snaze ten zmatek trošku uhladit, přidal k areálu onoho reálného jihovýchodoasijského druhu dokonce i Bucharsko, kde měl legendární borametz skutečně růst. Jenže Cibotium barometz – tedy Aspidium barometz (L.) Willd. – byste nikde ve Střední Asii nenašli. Tam může růst jedině pravý tatarský borametz!