Syn.: Carex hudsonii A. Benett, Carex stricta Gooden.
Česká jména: ostřice tuhá (Čelakovský 1879), ostřice Hudsonova (Dostál 1950), ostřice vyvýšená (Kubát 2002)
Slovenská jména: ostrica Hudsonova (Dostál 1950), ostrica vysoká (Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Cyperaceae – šáchorovité
Rozšíření: Areál druhu zahrnuje větší část Evropy. Vyskytuje se od Portugalska a Irska do střední části Skandinávie a Pobaltí, na jihovýchod zasahuje do hor severního Řecka. Nechybí ani na ostrovech západního Středozemí (Korsika, Sardinie a Sicílie), ani v severní Africe v Alžírsku a Tunisku. Na východ překračuje hranice Evropy na Kavkaz, Zakavkazí a do severovýchodního Turecka. Severovýchodní hranice areálu není úplně ostrá, protože na Ukrajině, v Bělorusku a severozápadním Rusku postupně přechází do odlišné subspecie omskiana (Meinsh.) Jalas, která je rozšířena až na Dálný východ a do Střední Asie (Kazachstán, Uzbekistán).
V České republice je dosti lokální. Větší počet nalezišť je znám především z jihočeských pánví, z Polabí, Dokeska, Českolipska a z východních Čech, na Moravě je vzácnější, více lokalit je u Náměště nad Oslavou, v okolí Hodonína a Olomouce. Jinde jsou známy spíše jen jednotlivé lokality. Na Slovensku se vyskytuje častěji na Záhorské nížině, v Podunají a na Východoslovenské nížině; v karpatských kotlinách je velmi vzácná.
Ekologie: Nejčastěji na březích rybníků, ale někdy roste i na vlhkých loukách nebo v bažinných olšinách. Vyžaduje vysokou hladinu vody (někdy tvoří bulty trčící přímo z vodní hladiny). Preferuje plné oslunění, ale je schopná přežívat i v polostínu. Provází stanoviště s nižším obsahem vápníku i dalších živin, z druhotně eutrofizovaných míst rychle ustupuje.
Popis: Mohutná ostřice tvořící velké stoličkovité trsy (bulty), pouze na kosených loukách je trsnatost méně zřetelná. Listy jsou čárkovité, řasnatě složené, temně zelené až šedozelené, na sterilních výhonech mohou dosahovat délku přes 1 m a jsou často delší než lodyhy; na bázi výhonů jsou pouze zkrácené, bezčepelné, slámově žluté pochvy, rozpadající se na okraji do světlé síťky; pochvy jsou i za sucha nápadně lesklé. Kvetoucí lodyhy jsou přímé, dosti tuhé, i více než 1 m vysoké. Květenství je tvořeno nejčastěji 3–5 víceméně přisedlými, dosti krátkými vzpřímenými klásky; nejvyšší 1(–3) klásky nesou květy samčí, ostatní klásky jsou s květy samičími. Listen pod nejspodnějším kláskem má krátkou, lupenitou čepel, která nepřesahuje vrchol květenství. Plevy jsou podlouhlé nebo kopinaté, špičaté, skoro černé, se středním zelenavým pruhem, mošničky jsou čočkovité, 2,5–3,5 mm dlouhé, zelenavé, s velmi krátkým zobánkem. Blizny jsou 2.
Záměny: Ostřice vyvýšená je velmi často zaměňována s ostřicí štíhlou (Carex acuta), obzvláště pokud ostřice štíhlá tvoří bulty. Druhu Carex elata však vždy chybějí podzemní výběžky, nejdolejší pochvy jsou zkrácené a i za sucha nápadně lakově lesklé. K dalším spolehlivým znakům patří kratší, vzpřímené klásky a listen nepřevyšující vrchol květenství. Na společných lokalitách se oba tyto druhy mohou křížit (křížení bylo zjištěno i s dalšími druhy); kříženci jsou však víceméně sterilní.
Ohrožení a ochrana: Patří spíše k vzácnějším ostřicím; v současné době je patrný zřetelný ústup, zejména vlivem enormního přísunu živin do intenzívně obhospodařovaných rybníků. Mnoho údajů navíc vzniklo záměnami s jinými druhy. V Červeném seznamu ČR je zařazena mezi ohrožené druhy (C3).
Fotografovala Alena Vydrová, ve dnech 4. 5. 2004, 12., 16. a 23. 5. 2005, 14. 5. 2006, 9. 5. 2008 (Česko, Českobudějovicko a Písecko).