Syn.: Carex muricata subsp. lamprocarpa (Wallr.) Čelak., Carex pairae auct., non F. W. Schultz, Vignea muricata (L.) Rchb.
Česká jména: ostřice měkkoostenná (Dostál 1950, Kubát 2002)
Slovenská jména: ostrica mäkkoostnatá (Dostál 1950), ostrica Pairaeiho (Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Cyperaceae – šáchorovité
Rozšíření: Těžiště areálu leží v Evropě, kde se vyskytuje od Irska a severního Španělska po střední část Skandinávie, na jihovýchodě v Řecku, na východ souvislý areál zasahuje v Rusku až po Ural a ostrůvkovitě dále na Kavkaze, v Mongolsku a západní Číně.
V Česku i na Slovensku roste dosti hojně od nížin až do hor; vyhýbá se pouze dílčím územím s absencí rozsáhlejších smíšených lesů, tj. v teplých nížinách, v rybničních pánvích a ve vyšších horách.
Ekologie: Charakteristický druh polostinných stanovišť v listnatých nebo smíšených lesích, méně často i v akátinách nebo v kulturních jehličnatých porostech. Občas se najde i na pasekách a okrajích cest. Dává přednost humózním, živinami lépe zásobeným stanovištím. Kvete v květnu a červnu.
Popis: Vytrvalá trsnatá středně velká ostřice; kořeny mají hnědou nebo narůžovělou endodermis. Listy jsou čárkovité, řasnatě složené, na sterilních výhonech na bázi přeměněné na bezčepelné, šedavé, podélně černě pruhované pochvy, přízemní listy jsou 15–45 cm dlouhé a 2,3–4 mm široké. Kvetoucí lodyhy jsou přímé nebo obloukovité, 30–90 cm vysoké, olistěné jen v dolní části, pod květenstvím jsou drsné. Květenství je tvořeno 3–11(–15) klásky, nejdolejší 1–2 bývají poněkud oddálené; klásky jsou 6–7,5 mm dlouhé, nesou nahoře květy samčí, dole samičí; štětinovitý listen bývá jen někdy přítomen pod nejdolejším kláskem. Plevy jsou vejčité, 2–3 mm dlouhé, obvykle rezavě hnědé, špičaté; mošničky jsou v obrysu vejčité, 3,5–5 mm dlouhé, zelené, později žlutohnědé až tmavohnědé, po obvodu křídlatě lemované, křídlo přechází i na 1,3–1,9 mm dlouhý zobánek. Blizny jsou 2.
Záměny: Ostřice měkkoostenná patří do agregátu Carex muricata zastoupeného ve střední Evropě 6 velmi podobnými druhy. Nejpodobnější je Carex pairae, která má lodyhu pod květenstvím hladkou, nejdolejší klásky v květenství obvykle podepřené zřetelnými štětinovitými listeny a její mošničky nejsou při dozrávání kontrastně zbarveny vůči plevám; kromě toho preferuje nelesní stanoviště a kvete asi o 4 týdny později. Druhy Carex leersii, Carex otomana a Carex divulsa mají štíhlejší mošničky s protáhlejším zobánkem; nejběžnější z našich druhů z tohoto okruhu je Carex spicata, která má výrazně fialovou endodermis starších kořenů a na bázi jejích mošniček je vyvinutý houbový parenchym, takže nažka nesedí v mošničce na dně. Všechny druhy jsou zřejmě samosprašné a nekříží se.
Fotografoval Jan Prančl, dne 18. 5. 2011 (Česko, Průhonice).