Před časem jsme položili našim čtenářům několik otázek, které se týkaly tvorby českých jmen rostlin. Výsledky této ankety najdete zde, všem čtenářům za projevení svého názoru velmi děkujeme! Nicméně dovolte mi, prosím, abych tuto anketu i trošku okomentoval. Nezlobte se, když se mnou třeba nebudete souhlasit – to se stává, že lidé mají na věc trochu jiný názor. Vždyť česky přece umíme všichni, takže o této věci můžeme mluvit také úplně všichni.

První dvě otázky ankety byly obecnějšího charakteru a navíc poměrně zásadní – bude dobré je okomentovat zvlášť:

  • Otázka 1: Je potřebné, aby měly všechny druhy rostlin (nebo alespoň jejich většina) česká národní jména?

Je skoro neuvěřitelné, kolik lidí si myslí, že by bylo možné uštědřit každé rostlině (nebo alespoň jejich většině) na této planetě české jméno! K dnešnímu dni je o tom přesvědčeno plných 44 % hlasujících! Přátelé, ujišťuji vás, že tuto schopnost nemá ani angličtina s čínštinou dohromady! A vy to snad chcete po češtině? To je přece naprostý nesmysl! Prosím, sestupme z výšin a přijměme konečně za své, že každá rostlina na světě české jméno mít prostě nikdy nebude! Proč hledat české jméno pro druh z východního Bornea nebo západní Brazílie, když ani věda si u nich někdy není jistá jménem latinským?

  • Otázka 2: Souhlasíte s tvrzením, že česká jména rostlin mohou vytvářet jen specializované vědecké instituce?

Tak tohle je další šok! Vždyť téměř polovina lidí předpokládá, že jejich vlastní jazyk snad vyrábějí nějaká ozubená soukolí jakýchsi tajemných institucí! Ne, přátelé! Jedině vy jste tvůrci svého jazyka! Žádná instituce ho netvoří! Ano, někdo – například Ústav pro jazyk český – ho může dokumentovat, dokonce i kodifikovat. Ale nevytváří ho! Jste to jedině vy, kdo tvoříte svůj národní jazyk – je to váš jazyk, jen váš, váš, váš, máte ho od maminky! A že by ho snad dokonce vytvářeli jedině botanikové? Proboha, ať rychle přestanou, než zas něco vyvedou! Jeden „botanický slovník“ k zoufalství bohatě stačí!

Další otázky se už týkaly vlastní jmenotvorby, je jasné, že jsou to už větší detaily. Osobně mě zde třeba velmi potěšilo, že naprosto drtivá většina čtenářů (93 %) odmítla nutnost měnění českých jmen v závislosti na změnách v latinských jménech rostlin. Bravo, kamarádi! Snad už to pochopí i novodobí jmenotepci, kteří pro zcela nové národní jméno dávno pojmenované rostliny neváhají třeba i přes Taxisův příkop skočit!
Na druhé straně mě zarazilo, kolik z vás odmítá jednoslovná česká jména rostlin! Ale dobře, osobně jsem v této věci asi trošku liberálnější – myslím si totiž, že rajče je rajče a brambory jsou brambory – ale budiž, tento názor chápu, určitě nic proti.
No a za klepuchu obecnou hlasujícím přímo děkuji! Je snad zcela jasné i bez dalších slov, že toto klepuší referendum prostě skončilo vítězstvím soudnosti (84 % pro klepuchu)! Dost bylo počešťování latiny!

Jenže jak dál? Tvořit česká jména, anebo se spokojit jen s jejich dnes velmi omezeným počtem? Skoro bych chtěl říci… mám přímo na jazyku… No tak…!

Ale udělejme to jinak. Někdy není špatné připomenout si věci staré – to, co bylo zapomenuto, může najednou působit velmi nově, třeba rovnou objevně. Chtěl bych vám proto představit pohled na tvorbu českých jmen rostlin dvou lidí, které je možné bez sebemenšího zapochybování označit za nejvýznamnější tvůrce české novodobé botanické terminologie i nomenklatury. Občas sice lze zaslechnout hlasy, které jejich práci jaksi znevažují – ale ty není třeba příliš poslouchat a už vůbec nad nimi nějak dlouze přemýšlet, on se prostě vždycky nějaký kritik najde, a to úplně ve všem.
Takže, milí čtenáři, přesně takto uvažovali v roce 1820 o českých jménech rostlin hrabě Bedřich Berchtold a Jan S. Presl. Tento níže uvedený text najdete v jejich Rostlináři. Zde je přepsána jen část tohoto pojednání o jménech, vážní zájemci si jistě mohou snadno celý text opatřit a nastudovat sami. Nicméně vybral jsem partie (dle mého soudu) nejzajímavější. Zkusme se třeba nad těmito názory alespoň zamyslet – když už je rovnou všechny nevezmeme za své:

Bedřich Berchtold, Jan S. Presl (1820): O přirozenosti rostlin aneb Rostlinář, s. 213, 214, 215:

Tvoříce jména rodová následujících hleďmež pravidel:
1) Každý rod měj jednoduché toliko jméno. Protož neužívejme jmen: aronová brada, oustřelové koření, babí jahoda, bodlák zahradní,
2) Jména vůbec přijatá buďtež zachována. Z té příčiny žádný se neosměliž jména bob, bodlák, brslen, dřisťal a t.d. vyhostiti.
3) Ani nebuďtež jména příliš dlouhá, což zvláště u složených budiž pozorováno, a bude lépe, kdežto možna, jednoduché užívati.
4) Neužívejtež se žádná jména, nežli slovanská, zvláště an vyměnění jest možné. Protož méně dobrá jsou jména: aloe, angelika, anýz, artyčok, a t.d.
5) Jméno rostlin budiž osoblivé, s žádným živočichem neb kopaninou společné. Protož nestojí za nic jména: ještěr, jeřáb, kozlík, hyacinth.
6) Rostliny dvě neb mnohé ani stejné, ani podobné nesmějí míti jméno, čehož pro zmatek se musí hleděti, u p. fiala, fialka, kozlík a kozlíček. Ačkoli toho nelze se vystříhati, nicméně jména podobná bídná zůstávají.
7) Ani neměj rostlina jméno nějaké čeledě neb řadu; jako jsou houba, mech, palma.

Dělajíce jména druhová, vynasnažme se, aby
1) nebyla dlouhá, aby byla jména přiložná. Protož jméno Jílek Mejlek špatné jest,
2) na vlastnostech a znacích rostlin od všech ostatních dělících se zakládala. Taková jsou nejlepší, poněvadž k usnadnění paměti nejvíce přispívají.
3) Na barvě, vlasti velmi zřídka buďtež osnována, poněvadž základy tito jsou nejnestálejší. Toliko tam, kde podlé druhého pravidla nelze nijakž jméno stvořiti, budiž volno toho prostředku užíti.

Jména povahu nějakou neb vlastnost vyznamenávající mějžiž za nejlepší.
Mezi těmi nejlepšími ovšem by bylo, která znak rodový v sobě obsahují. Taková jsou n.p.
Trojkřidlice (Triopteris), poněvadž plod trém křídel jest zaopatřený.
Skroucenec (Helicteres), poněvadž plody toho rodu jsou na závit skroucené.
Zadopelník (Chirostemon), poněvadž na hřbetu tyčinek prašníky nosí.
Klanokoruník (Hypecoum), protože lupeny korunové jsou rozklané.
Taková jména ačkoli jsou nejpříhodnější u tvoření velmi mnoho nesnáz spůsobují. Protož berou se jiné z celého vzezření neboli jmění, čili z podobnosti rostlin. Takových jsou příklady následující:
Tulipovník (Liriodendron), poněvadž květy podobnost mají s květem tulipánovým.
Koprník (Meum), s koprem se srovnávající.
Pěknolist (Calophyllum) mající list ozdobný.
Zlatolist (Chrysophyllum) mající listí vespod barvy zlaté.
Stolístek (Myriophyllum) listím mnohonásobně rozděleným.
Jholistník (Zyophyllum), listí mající jediné jho neb jařmo.
Postromník (Epidendrum), po stromech rostoucí.
Kreveň (Haematoxylum), dříví mající co krev červené.
Tvrdeň (Sideroxylon), dříví nad míru tvrdého.
Suchokvět (Xeranthemum), květ mající téměř suchý, tuhý.
Sněžnokvět (Chionanthes), pro květ barvy sněhové.
Slunečnice (Helianthus), dílem pro podobnost květu s sluncem, dílem pro obzvláštní následovnost jeho slunci.
Plchokvět (Lysianthus), pro plchý neb lysý květ.
Kamejka (Lithospermum), pro semena co kámen tvrdá.
Černejš (Melampyrum), semena černá mající.
Prchloostník (Piptatherum) pro pršivost osin.
Poháňka (Cynosurus) pro podobnost.
Zlatochvostka (Chrysurus) pro barvu klasu zažloutlou.

Též i živočichové často skrze podobnost dávají jméno:
Štírovník (Scorpiurus) pro podobnost struku článkovaného s ocasem strupana.
Čapínůsek (Erodium) pro podobu osin semenových.
Kozíbrada (Tragopogon). Vlaštovičník (Chelidonium). Jestřábník (Hieracium). Vrabenečník (Struthiola). Zmijovec (Dracontium). Drakovec (Dracaena). Kozinec (Astragalus). Mudatka (Orchis). Štěničník (Iberis). Křídlatec (Pteris).

Jiná jména zase podobnost z rozličnými nástroji poskytuje:
Žezlnice (Brabeyum). Svícenice (Ceropegia). Plamenovka (Phlox). Kladivník (Cestrum). Železník (Verbena).

Z ustavy jmen vzatých neb odvětovaných máme příklady následující:
Citlivka (Mimosa). Choulostice (Aeschynomene). Kejklice (Mimulus). Hledík (Linaria). Kopitník (Asarum). Vždyživec (Aizoon). Dlouhovec (Dolichos). Svláčec (Convolvulus). Povijnice (Calystegia). Plesnivec (Gnaphalium). Rosatka (Drosera). Rosnobejl (Roridula). Rosnolist (Drosophyllum)…

Z oučinků lékařských mnoho máme jmen odvětovaných, tak jsou:
Všehoj (Panax). Devětsil (Tussilago). Krtičník (Scrofularia). Střebikrev (Poterium). Kostival (Symphytum). Všivec (Pedicularis). Čemeřice (Helleborus). Kejchavka (Veratrum). Pryskýřník (Ranunculus). Líčidlo (Phytolacca). Hubíhrach (Orobanche). Konítrud (Gratiola). Lomikamen (Saxifraga). Matonoha (Lolium temulentum). Jedhoj. Muchomurka (Agaricus muscarius). Skorocel. Ranocel. Jitrocel (Plantago). Odur (Azalea). Stulík (Nymphaea).

Anobrž i půda mnohým jménům původ dala, n.p.
Mořňanka (Thalassia). Vodňanka (Hydrocharis). Postrminec (Epacris). Písečnice (Arenaria).

Největší pro rostliníky náhrada a odplata za vynasnažení neb pro příznivci odměna jest, když nějaký rod rostlinný k cti jménem jejich se poznamená; taková památka opravdově stálejší než mohyla z kamenů neb kovu shotovená. Abychom i my Čechové jméno veleslavných mužů mohli ctíti, užíváme podlé příležitosti východu buď -ka nebo -ova; u p. Zalužanka (Zaluzania), Mikanka (Mikania), Mathiolka (Mathiola), Lineova (Linnea) a t.d.


Protož také jména starobylá, jejichž původ málo povědomý, za nejlepší pokládáme, anobrž lépe jsme měli jména podobná z nářečí slovanských v češtinu přijmouti, nežli s novostvořenými třeba ji ponešvařiti, a tak předházkám se vysaditi, kterými bez toho až dost stíháni budeme.

Kdo víš lépe, bez prodlení oznamiž.