Kdež nabrati slov a barev a nadšení, abych důstojně ohlásil význam tvůj, vylíčil krásu tvou a oslavil líbeznost, ó skvostná, spanilá, rozkošná květin královno! Až takto převelebně oslovuje růži Primus Sobotka ve svém národopisném pojednání Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských (1879).
Růže byla od nepaměti rostlinou symbolickou, magickou, spojovanou s mnoha pověstmi i legendami snad u všech evropských národů. Nejinak tomu bylo i u starých Čechů, byla symbolem lásky a krásy, mladosti i rozkoše, ale i pomíjivosti a upomínky na bývalé doby blaženější. Dnes se však zaměříme jen na jedinou starou růžovou pověst, kterou pro nás zaznamenal mistr Alois Jirásek ve Starých pověstech českých (1894):

V zátiší mezi vlnícím se obilím, za nímž borové lesíky se černají, skryta je neveliká lučina, přes dvacet kroků zdéli, na patnácte kroků široká. Na jejích pokrajích bujejí nízké keříky červených, plných růží. Jsou zvláštního druhu. Jinde v širém okolí jich není. V jiné půdě se nedaří. Přesadili je, neujaly se. Pak je chtěli vypleniti; vykopali je, a do roka se zelenaly zase. Bujejí dál a rozrůstají se do středu lučiny. Takto se tedy rozepsal Alois Jirásek o zvláštním druhu východočeské růže. Musíme konstatovat, že v dějinách českého národa je jen velmi málo pověstí, ve kterých by hrály rostliny důležitou roli. Proto nemůžeme Jiráskovo líčení jen tak rychle proběhnout. Upřesněme, že ona růžová lokalita, zvaná Růžový palouček, ležela na výšině opodál vesnice Morašice, zhruba hodinu cesty od Litomyšle (mapa). Podívejme se, co v této pověsti Alois Jirásek vypráví dál:

Kdo nebyl katolíkem nebo kdo se nezřekl své nekatolické víry, musil ze země. A tak také bratří z Litomyšle a z okolí. Nežli však odešli, smluvili se, že se všichni ještě jednou sejdou, společnou pobožnost vykonají, neboť veřejně a volně ji konati již nesměli, a že se vespolek i s rodnou krajinou rozloučí. Na tu schůzi vyhlédli si palouk za Morašicemi mezi lesy.
Pro jistotu sešli se v noci, tu mezi mlčícími, černými hvozdy, pod hvězdnatou klenbou věčných nebes; tu naposled na vlastenecké půdě podobojí přijímali, naposled se k Bohu pomodlili, zbožně zazpívali.
A pak se loučili, vespolek, s domovem. Nejeden vyhrábl si na památku hrst hlíny z rodné půdy, nejeden políbil zemi, kterou slzami zkropili. A z těch slzí pak vypučely ty růže, aby vydaly svědectví o věrnosti a lásce k víře a k vlasti.

Na tomto místě tedy zkusme rekapitulovat: jedná se o růži původem východočeskou, plnokvětou, s červenými korunními lístky. Velmi podstatný znak vidíme v jejím rozmnožování – rodí se z lidských slz, přesněji řečeno ze slz Českých bratří. Důležitým svědectvím o osudu této růže je i následující odstavec:
Orali palouček, ale pluh se kazil nebo kůň padl. Konečně tu len zasili. Vyrostl, rozkvetl, vytrhali ho, umočili, usušili ho a již jej třeli; tu vzňal se len plamenem. Od toho chytila pazderna i všechen rozlehlý statek toho hospodáře, jenž osil palouček lnem, a v tom požáru zhynula také mladičká dcera téhož hospodáře. Od těch dob se nikdo více neodvážil Růžový palouček zaorati.

Kdosi nám dnes neznámý vymyslel, že onou paloučkovou růží byla Rosa gallica, je pravda, že tam byla dokonce i nověji nalezena. Ale přiznejme si, že tento druh ve skutečnosti rozhodně nepatří k houževnatým plevelům, zcela jistě by ji někdejší pověstí zmiňované rozorání ze stanoviště vyhnalo, znovu by se tam sama těžko vrátila. A kromě toho je nad nejmodřejší nebe jasnější, že Rosa gallica nevyrůstá z lidských slz. Nemůže být tedy sporu o tom, že nedaleko od Litomyšle nám vyrostla přímo ukázková Herba mythologica, navíc tedy rovnou endemická.
Možná se vám to nebude líbit, ale tvrdím, že růže, které na tomto místě rostou dnes, k onomu legendárnímu druhu už určitě nepatří. Snad se mnou ale aspoň budete souhlasit, když prohlásím tuto českobratrskou růžovou historii za naprosto nejkrásnější českou pověst o rostlinách.
Palouček