Chrám Nebes (Tiantan 天坛) byl postaven v Pekingu v roce 1420. Ve dnech slunovratu sem přicházel čínský císař, aby se poklonil nebi, modlil se za déšť a dobrou úrodu, přinesl oběť předkům a bohům slunce, měsíce, hvězd, mračen, větru a deště. V roce 1998 byl celý tento komplex zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, je ceněn jako mistrovské dílo historické čínské architektury.
Jedná se o největší zachovaný areál taoistických obětních staveb v Číně. Na ose sever–jih se nalézají jednotlivé chrámové budovy – kruhový mohylový oltář, Síň císařské nebeské klenby a nejznámější Síň modliteb za dobrou úrodu. Významnou stavbou komplexu je také Palác zdrženlivosti, ve kterém se císař postil a rozjímal, než obětoval bohu nebes. Chrám sloužil pouze císaři, pro veřejnost byl otevřen až v roce 1918.
Jednotlivé stavby se nacházejí v rozlehlém parku. Pro Evropana zvyklého na anglický styl přírodně koncipovaných zahrad, případně na vyumělkované renesanční zahrady, může být strohost tohoto parku překvapujícím zážitkem. Park měl totiž uklidňovat a nerozptylovat meditujícího císaře.
K tomu sloužil především výběr použitých dřevin – v naprosté většině se jedná o zeravec východní (Platycladus orientalis), který je občas doplněný o jalovec čínský (Juniperus chinensis). Těchto dřevin přežívá z dob císařství více jak 4000 jedinců a některé z nich jsou údajně starší než 800 let.
Co je však ještě překvapivější než výběr dřevin, je jejich aranžmá – jsou vysázené v pravidelných řadách s pravidelnými rozestupy. To představuje harmonii a řád.
Kromě zmíněných druhů však v okrajových výsadbách potkáme i další dřeviny – jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) tvoří alej u severního vstupu, z borovic je občas použitá Pinus tabuliformis a Pinus bungeana a z listnatých dřevin jerlín japonský (Sophora japonica). Nesetkáme se zde s oblíbenými slivoněmi ani pivoňkami, které jsou hojně využívány v palácích i veřejných parcích.
