Existují místa, na kterých historie dodnes ohromuje svou monumentalitou – ta jsou obvykle vyhledávána turisty ze všech koutů světa, jejich fotografie najdete v barevných katalozích cestovních kanceláří, aspoň několikrát za rok se o nich doslechnete v médiích. Na těchto místech se nezřídka setkáte i s krásnými zahradami a parky. Jenže pozor – ona totiž také existují místa, kde historie dodnes ohromuje svou monumentalitou, ale přitom o nich vědí jen místní a zasvěcení, nikdy je nenavštívily týmy fotografů a manažerů cestovek, jejich jméno by se v médiích mohlo objevit snad leda v případě, že by na místní návsi přistál nefalšovaný létající talíř, eventuálně tu ztropil ostudu některý mediálně vykřičený jedinec. Ale co ten by tady dělal… Takže prostě nic, nemluví se o nich. No a hledání významných zahrad se tady obvykle podobá práci detektivní.
Cítoliby
Jedno takové místo najdete nedaleko od města Louny, v dohledu tak významných a veleznámých botanických lokalit jako jsou Raná a Oblík. Na zdejší kostelní věži najdete jen jediné hodiny – ty ostatní evidentně oněměly, možná je nebylo potřeba opravovat, proč taky, když pod nimi sedí socha samotného vládce času Chrona (z dílny Matyáše Bernarda Brauna) a ten má přece v ruce hodiny svoje – kamenné, přesýpací. A v tomto bezčasí není potřeba bazírovat na každé minutě. I hodiny sluneční na zdi nedalekého zámku už osleply, slunce už jejich znaky opálilo tak silně, že podle nich poznáte leda tak den (to když je vidíte) nebo noc (když nikoli). A po druhé straně kostela svírá v ruce číši zase samo Mládí (opět Braunovo), poblíž se zvedá sloup Nejsvětější Trojice, socha svatého Prokopa a Jana Nepomuckého, pak morový sloup, barokní vodárna a stará škola. Na městečko tak malé nebývale hodně historických památek.
Cítoliby
Jméno městečka zaujme okamžitě – kdo jen mohl dát tomuto místu jméno Cítoliby? S libými city to údajně moc společného nemá, spíš jde tady prý o peníze – slovo cěta totiž ve staročeštině znamenalo drobný peníz. Historie Cítolib je dlouhá, první dochovaná písemná zmínka o obci pochází z roku 1325. Pro nás je to ale historie příliš vzdálená, určitě postačí, když se zaměříme jen na menší část zdejší minulosti – řekněme tak od roku 1720. Tehdy totiž odkázal svůj majetek tehdejší majitel panství Arnošt Jaroslav Schützen z Leipoldsheimu svému příteli Karlu Danielovi Pachtovi, svobodnému pánu z Rájova. Právě rod Pachtů se zasloužil o rozvoj celého panství.
Cítoliby
Nepřipraveného návštěvníka mohou místní architektonické pamětihodnosti dost překvapit. Daleko větším překvapením však může být to, co vůbec vidět není. Je skutečně pozoruhodné, jak se na některých místech obdivuhodně spojují stopy po významné minulosti hmotné s jevy nehmotnými – několik takových míst znám především ve Slezsku (například Rudoltice nebo Hošťálkovy). V Čechách je jich ale také několik a Cítoliby mezi nimi hrají důležitou roli. Je velmi zajímavé, jak oprýskaná honosnost starých staveb maloměst ladí se starou hudbou.
Už z konce 17. století jsou doložena jména zdejších kantorů Jiřího Wolfa, Jana Vojty, Jáchyma Olivy, Ignáce Mesnera a zámeckého varhaníka Jana Fritze. V době Pachtů potom hudební život v Cítolibech pokročil ještě výrazněji. V první polovině 18. století byl ředitelem cítolibské zámecké kapely Jan Janoušek, po něm Adam Gallina. A druhá polovina 18. století je také dobou muzikantského kralování zdejšího rodu Kopřivů – nejdříve Václava Kopřivy, pak jeho syna Karla Blažeje a nakonec i Jana Jáchyma. Hudba byla u Pachtů žádaným uměním, hudebníci se rekrutovali z řad místních zámeckých sloužících i kantorů – učitelů. Mnozí cítolibští hudebníci také hudbu komponovali, v jejich dochovaných skladbách zní lesk slávy tehdejších Cítolib, ale i motivy prostých písní místních lidí.
Cítoliby
Do zámecké zahrady se nám proniknout nepodařilo, takže musíme vystačit se svědectvím Karla Hiekeho, který ve své knize České zámecké parky a jejich dřeviny (1984) říká, že u zámku se původně rozkládala terasovitá zahrada s barokními plastikami, která navazovala na užitkovou zahradu. Z původní dispozice údajně zůstal zerav západní (Thuja occidentalis), statné tisy (Taxus baccata), javory (Acer platanoides ´Globosum´), katalpa (Catalpa ovata), hloh (Crataegus oxyacantha ´Rubra Plena´), hlošina (Elaeagnus angustifolia), lípa (Tilia tomentosa), mohutná mahalebka (Prunus mahaleb). Koncepci zahrady zřejmě vytvořil kolem roku 1720 František Maxmilián Kaňka, který poblíž bývalé renesanční usedlosti vybudoval novou barokní terasovou zahradu. Pěkná pravidelně řešená zámecká zahrada je v těchto místech patrná ještě na mapě z roku 1841.
Cítoliby
Se zvláštním mrazením v zádech nahlížím přes zeď do staré zámecké zahrady. Tak tady snad probíhaly dříve slavnosti, tady se hrávala cítolibská muzika. Dnes z ní zbyla jen nevábná ruina. Pár kroků odtud – jen přes cestu – stojí stará škola, na které najdeme i pamětní desku s několika jmény cítolibských kantorů – muzikantů. Těžko soudit, jestli je to skutečnost nebo jestli jsem zaslechl jen podivnou harmonii v šumění větru, ale řekl bych, že poslední akordy Kopřivova Requiem na tomto místě zřetelně doznívají ještě dnes.
Cítoliby
Fotografováno dne 12. 7. 2008.