V posledních letech se bohužel stále častěji setkáváme s obhajobami salepu. Salepové nápoje jsou nabízeny v čajovnách, mnohdy jsou jim připisovány blahodárné účinky na lidský organismus. Jen málokterý konzument si ale uvědomuje, že pitím salepu se vlastně přímo podílí na barbarském ničení přírody. Především země Blízkého východu získávají salep z původních druhů orchidejí. Jsou přitom ničeny nezřídka i populace druhů velmi vzácných. Co můžeme vlastně spolehlivě o salepu říci?
Orchis purpurea
Vytrvalé rostliny mají často podzemní části (cibule, hlízy, oddenky) naplněné škrobem nebo jinou zásobní látkou, jak to známe například u brambor. Jsou to zásoby pro příští rok, pro vytvoření květu a semen. Když lidé ještě byli závislí na tom, co v přírodě nasbírali, často jim sloužily jako potrava.
Později ztratily mnohé rostliny význam pro lidskou výživu, ale některé se dál používaly jako léčivé. Často neměly žádné léčivé účinky, ale podle domýšlivé představy, že vše v přírodě má sloužit člověku, vznikla tzv. doktrína signatur. Podle ní nese rostlina znamení naznačující, co léčí. Příkladů známe hodně.
Hepatica (jaterník) má jméno podle tvaru listů, které se svými laloky podobají lidským játrům. Rostlina patří do čeledi pryskyřníkovitých, které jsou jedovaté, proto je sama také ve větších dávkách jedovatá. Dnes asi nikoho nenapadne léčit si játra pomocí jaterníku.
U žlutých rostlin se zase předpokládalo, že léčí žloutenku nebo choroby žlučníku. Takovým příkladem je žlutě kvetoucí mírně toxická routa (Ruta graveolens), u které se předpokládalo, že má pozitivní vliv na žlučník. Její použití je problematické, hlavní negativní vliv mají fotosenzibilní látky poškozující pokožku, ale otrava se projevuje i nevolností, nervozitou, depresemi. Přesto je rostlina doporučována v homeopatii.
Mnoho našich rostlin má jméno, které se vztahuje k nějaké části lidského těla, ale dnes snad nikoho nenapadne se jimi léčit. Do takové skupiny patří vstavačovité rostliny. Mají nápadné podzemní části, které jsou pro svůj tvar objektem mnoha pověr. Už jména rostlin vstavač, tořič a Orchis (řecky varle) ukazují na to, jaké představy se k rostlinám váží. Je to pověra ze stejného soudku jako představa, že rozemletý roh nosorožce je afrodisiakum.
Hlízy vstavačovitých rostlin se používaly především v Orientu. Salep je název používaný pro sušené vstavačové podzemní části, i pro nápoj, který se z nich připravuje. Původně se získával z hlíz vstavačů rodu Eulophia a příbuzných rodů rostoucích v Persii a ve východním Středomoří. Evropské druhy vstavačů se začaly používat později (německý lékopis). Dokonce se jako salep používají i cibule Allium macleanii (synonymum A. elatum).
Hlízy se vyrývají v době zrání semen a rostlina se tím zcela zničí. Hlíza se krátce povaří, aby se usmrtila a zbavila hořkých látek a nepříjemného pachu. Obsahové látky se liší podle druhu rostliny a prostředí, podle sezóny atd. Staré hlízy neobsahují škrob, mladé naopak mnoho škrobu. Důležitou složkou salepu je sliz, který tvoří až 48 % obsahu. Jeho hlavní složkou jsou pravděpodobně cukry manosa a glukosa. Dále jsou zde další cukry, dusíkaté látky a za čerstvého stavu prchavé oleje, fosforečnany a chloridy vápníku a draslíku. Sušený a mletý salep se používal pro rekonvalescenty, především pro děti a invalidy. Povařený s mlékem nebo vodou, ochucený, používal se podobně jako škrob z kořenů tzv. arrowroot (Marantha arundinacea). Uvařený nápoj se dochucoval cukrem, kořením, vínem. Moučnatá látka se používala také jako zásoby na dlouhé plavby. Hlavní použití nápoje bylo proti chronickému průjmu (slizovité látky!) a při žlučníkových záchvatech. Slizovité látky, podobně jako lněné semínko, vytvářejí jemnou vrstvu slizu na sliznici střeva a uklidňují bolesti. Slizové látky lze lépe než vařením získat delší macerací ve studené vodě a následně se přidá vařící voda, podobně jako při přípravě sága. Podobně se jako zdroj slizových látek používal Asphodelus bulbosus.
Dactylorhiza majalis
Původně tedy nebylo ani nejmenšího náznaku použití salepu jako afrodisiaka. Tato představa vznikla pravděpodobně později v arabském světě nebo v antickém Římě. Zmínky se nacházejí v Dioscoridově (řecký lékař, žil asi v letech 40–90) práci De materia medica. Dioscorides cestoval po celé římské říši a hledal léčivé látky. Jeho práce byla postupně doplňována arabskými a indickými poznámkami, které často zcela zkreslily původní znění.
Jedním z propagátorů vstavačů byl známý Paracelsus (Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim), který žil v letech 1493–1541. Byl to alchymista, astrolog a lékař, který při léčbě používal i zaříkávání a zažehnávání, amulety, využíval lidové zvyklosti. Léčil pomocí přírodních látek a odmítal nekriticky opakovat texty starých autorit. Připisuje se mu teorie, že jed se od léku liší množstvím. Jeho léčba není lemována pouze úspěchy, často opouštěl urychleně města po neúspěšné léčbě. V Moravském Krumlově (1538) byl obviněn, že způsobil jedno oslepnutí a jednu smrt. Jeho vlastní smrt pravděpodobně souvisí s častým používáním rtuti a arsenu. Prosazoval využití obrazotvornosti při léčbě. Podle antického názoru je člověk mikrokosmos a najdeme v něm vše, co najdeme pod oblohou. Proto porovnával byliny a nemoci podle podobné anatomie a tvaru (tzv. signatury). Předpokládal, že tvar hlíz musí magicky odpovídat účinkům.
V 17. století zájem o Orient vedl ke krátkodobé módě salepu v Anglii a jinde v Evropě. Anglický bylinář, lékař a astrolog Nicholas Culpeper (1616–54) katalogoval léčivky a dával do souvislosti rostliny a nemoci s vlivem planet. Anglický bylinář John Gerard (1636) ve své práci měl vstavače zobrazeny a zapsal, že se v jeho době užívaly.
Dnes se objevuje salep především tam, kde je velká turecká menšina. Nejvíce salepu je také produkováno v Turecku. To vedlo k zmenšení populací vstavačovitých rostlin. Proto je nezákonné vyvážet pravý salep z Turecka a mnoho směsí je uměle aromatizováno.
Na salep se využívaly všechny druhy vstavačů, přitom evropský salep je hodnocen jako malý, s chutí nevýraznou, nanicovatou a mdlou. Hlavní složkou je sliz (48 %), škrob (27 %), bílkoviny (5 %).
Při získávání salepu se rostliny zcela zničí. Tyto rostliny nelze pěstovat jako užitkové. Jejich semena jsou velmi drobná, zcela bez živin. Pro vytvoření rostliny musí vzniknout spolupráce mykorhitické houby s klíčícím semínkem, některé druhy jsou na takové houbě závislé celý život. Také opylování vstavačovitých rostlin je náročné na vhodného opylovače. Při změně prostředí proto tyto rostliny mizí jako první. Vysbíráním lze poměrně rychle zničit velkou populaci. A při tom prokázaný léčebný efekt salepu je jen v léčení chronických průjmů.