Syn.: Cucumis pepo (L.) Dumort., Cucurbita courgero Ser., Cucurbita elongata Bean ex Schrad., Cucurbita esculenta S. F. Gray, Cucurbita fastuosa Salisb., Cucurbita fraterna L., Cucurbita mammeata Molina, Cucurbita maxima var. courgero Ser., Cucurbita melopepo L., Cucurbita oblonga Link, Cucurbita ovifera L., Cucurbita pepo (L.) Dumort, Cucurbita polymorpha Duchesne, Cucurbita subverrucosa Wild., Cucurbita venosa Descourt., Cucurbita verrucosa L., Pepo citrullus Sageret, Pepo melopepo (L.) Moench., Pepo verrucosus (L.) Moench., Pepo vulgaris Moench
Česká jména: tykev obecná (Presl 1846), tykev obecná, dýně, “turek” (Kubát 2002)
Slovenská jména: tekvica obyčajná (Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Cucurbitaceae Juss. – tykvovité
Cucurbita pepo
Rozšíření: Původně rozšířena ve Střední Americe, pravděpodobně první zdomácnělý druh rodu a jedna z nejstarších plodin Mexika (Oaxaca – 8750 př. n. l.), kde byla pěstována ve smíšené kultuře s kukuřicí a fazolemi; podle některých údajů se do Peru dostala ještě před kukuřicí (kolem 3000 př. n. l.), jindy je uváděno, že až s Evropany; druhotnými genovými centry se staly oblasti střední, jižní a východní Asie. Za výchozí druhy jsou považovány Cucurbita fraterna z Mexika a C. texana z jihovýchodu USA, jindy C. ludeliana. V mírných pásmech nejvýznamnější druh tykví, v našich podmínkách hojně pěstována v malém, zplaňuje zřídkakdy a krátkodobě.
Ekologie: Teplomilná tropická, široce přizpůsobivá rostlina, snáší vlhké nížinné tropické podnebí i chladnější horské, daří se i v semiaridních oblastech.
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Popis: Jednodomá jednoletá bylina zpravidla s popínavou lodyhou, některé kulturní typy i keříčkovité (se zkrácenými internodii a se zakrnělými úponky). Stonek s hranatým (většinou pětihranným) průřezem, běžně několik metrů dlouhý, zachycující se pomocí větvených úponků. Listy dlouze řapíkaté, trojúhelníkovité, nejčastěji 15–40 cm široké, dlanitolaločné až dlanitoklané, s nevýraznými až hluboce zaříznutými laloky, s okraji různou měrou zubatými, stejně jako stonky drsně chlupaté, úponky 2–6klané. Květy různopohlavné, většinou pampeliškově žluté, koruna zvonkovitá, kolem 10 cm dlouhá, víceméně rozestálá, samčí květy s delšími (až 20 cm) stopkami. Plody jsou mnohosemenné bobule, s dužninou různého zbarvení a konzistence, někdy částečně duté, velikosti od několika centimetrů do několika decimetrů, váhově většinou nepřesahují několik kilogramů. Plody jsou nejrůznějšího tvaru a barvy, v tomto ohledu pravděpodobně nejvariabilnější rostlinný druh vůbec: od okurkovitých, úzce válcovitých přes kulaté, diskovité, hruškovité, leckdy s odlišným tvarováním různých částí plodu, čímž vznikají tvary podobné např. kloboukům, zvonům, houbám apod, jindy mají bobule víceméně vyniklá žebra (“křídlaté“, „trnité“). Oplodí tuhé a pevné, případně dřevnatějící, s nejrůznějším povrchem – hladkým, rýhovaným, bradavičnatým, s tenkou voskovou vrstvou. Povrch je buď jednobarevný nebo podélně pruhovaný, ale i skvrnitý, žíhaný nebo příčně pruhovaný, mezi nejčastější barvy patří zelená, oranžová, žlutá nebo bílá, v průběhu zrání a vysychání plody mohou barvu a její rozložení výrazně měnit, zpravidla přibývá nebo se objevuje oranžová nebo žlutá barva. Dužnina je bělavá, žlutá, bledě oranžová, krémové až vláknité konzistence, nasládlá až hořká. Semena kapkovitého tvaru, zploštělá, s úzkým lemem, s bělavým osemením; jejich velikost souvisí s velikostí plodu, dosahují délky 5–20 mm, obsahují 25–50 % oleje a 30–40 % bílkovin.
Záměny: Odlišit tři nejpěstovanější druhy tykví je vlivem jejich značné variability často obtížné, jednodušší je samozřejmě v případě, že je máme k porovnání společně. Tento druh je typický tím, že lodyhy jsou tvrdé, ostrohranné a drsné, listy pevné a drsné, často výrazně i hluboce ostře laločnaté; stopky plodů jsou tvrdé, s výraznými hranami, někdy slabě rozšířené na konci, často dobře oddělitelné od plodu; slupka plodu může být dost tvrdá a pevná, často výrazně bradavičnatá; pokud mají plody výrazné hrany nebo jsou drobné (pod 0,5 kg) nebo jsou pestře zbarvené nebo mají velké plochy ostře oddělených barev nebo dřevnatějí, je hodně pravděpodobné, že se jedná o tento druh.
Využití: Dužnina plodu je využívána jako potravina, zpravidla po kuchyňské úpravě, velmi často i nezralé plody. Jedlé jsou i mladé stonky, listy, hodně jsou využívány květy a olejnatá semena (byly vyšlechtěny zvláštní odrůdy s černozelenými semeny bez osemení, která se dají jíst přímo – olejné tykve). Moučka ze semen se používá pro kosmetické účely nebo jako přídavek k mouce. Semena jsou využívána i proti vnitřním parazitům, rostliny i plody se používají i jako krmivo pro dobytek. K dnes nejvíce pěstovaným patří tzv. cukety – většinou keříčkovité typy s podlouhlými nebo kulatými plody, sklízenými nezralými a pojídanými celými, patizóny – typicky zploštělé plody, rostliny taky většinou keříčkové, acorn tykve – plody mírně žebernaté, zašpičatělé, s měkkým oplodím, sklízené v botanické zralosti, tykve špagetové, sklízené zralé, s dužninou rozpadající se po uvaření na vlákna, tykve olejné; často se jedná o F1 hybridy.
Poznámka: Obrovská vnitrodruhová variabilita vedla ke snahám o třídění podle vzhledu plodů – např. jako var. giromontiina / var. cylindrica / group Giromontiina jsou označovány cukety, var. microcarpina / var. ovifera / group Microcarpina / subsp. ovifera okrasné drobnoplodé typy, var. patissoniana / group Patisonnina patizóny, var. turbinata acorn tykve, var. oleifera olejné tykve atd. Vzhledem k velké proměnlivosti rostlin a cizosprašnosti – třebaže se jednotlivé typy její mírou značně liší – a absenci jasně odlišitelných znaků nemají ale asi podstatnější taxonomický význam.
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Cucurbita pepo
Fotografie pocházejí z kultury.