Následující text je značně zkrácenou českou verzí článku, který byl poprvé uveřejněn pod názvem Adam Zalužanský’s “De sexu plantarum” (1592): an early pioneering chapter on plant sexuality.
In: Archives of Natural History 40 (2013), 244–256. Tato verze je autorským překladem.

Úvod

Před jistým časem vyjádřili čeští botanikové Žárský a Tupý (1995) své rozčarování ze skutečnosti, že vědecká obec přešla mlčením 300. výročí vydání spisu De sexu plantarum epistola (1694) německého botanika Rudolfa Jacoba Camerera (Camerarius). Toto jubileum by bylo skutečně vhodnou příležitostí, jak důstojně vzpomenout na tuto průlomovou studii profesora lékařství a vedoucího botanické zahrady v německém Tübingenu, ve které – abychom citovali Linnea (1749: 62) – „poprvé jasně prokázal pohlaví a rozmnožovaní rostlin“ (primus perspicue demonstravit sexum et generationem).

O čem se Linnaeus nezmínil (ačkoli to sám dobře věděl) a co – jak se zdá – zcela uniklo Žárskému a Tupému, je fakt, že téměř přesně 100 let před Camererem právě jejich český krajan Adam Zalužanský též postuloval sexualitu rostlin, i když ne s tak experimentální důkladností jako jeho německý kolega. Zalužanský totiž skutečně vysvětluje jako vůbec první botanik, že rostliny jsou buď samčího a samičího pohlaví, anebo oboupohlavné. V každém případě jsou tato rostlinná pohlaví řazena ke stejnému druhu a nejsou považována za různé taxony nebo odrůdy. Co se dnes zdá jako zcela triviální záležitost, bylo svého času všechno jiné než samozřejmé a ještě v 19. století jednotlivými botaniky vehementně popírané.

Zdroje „De sexu plantarum“

Čtyřiadvacátá kapitola první Zalužanského knihy Methodus herbaria libri tres nese jednoznačný název De sexu plantarum. Zalužanský v ní vychází ze zjištění, že rostliny, analogicky k lidem a zvířatům, mají samičí a samčí pohlaví, někdy oddělené (divisim), ale většinou spojené (confusus, permistus) do jediné rostliny. Jako příklad rostliny s odděleným pohlavím mu slouží datlová palma (Phoenix dactylifera), jejíž vlastnosti byly v antice velmi dobře známy. Theofrastos (Historia Plantarum 2.8.4) a Plinius (Naturalis Historia 13.7.35) například popsali antickou praxi umělého opylení této rostliny, kdy byl pyl samčí rostliny rozprášen na květ samičí.

Antičtí autoři Theofrastos a Plinius jsou nejznámějšími zdroji Zalužanského. Vliv na něj měla ale též jedna písemnost z Corpus Aristotelicum jménem De plantis, která za časů Zalužanského byla pokládána za autenticky aristotelskou (dnes je za autora považován Nicolaus Damascenus z 1. století př. n. l.). Je to důležitý a doposud nerozpoznaný zdroj Zalužanského spisu. Zalužanský pravděpodobně znal latinský překlad De plantis od Alfreda ze Sareshelu (Alfredus Sareshalensis) ze 13. století, který byl v tištěné podobě k dispozici od roku 1489. Fakt, že Zalužanský použil De plantis, je mimo pochybnost, neboť cituje chybně tradované místo v textu (koruptela), které se nachází pouze v De plantis a nikde jinde. V následujícím vycházím z této latinské verze od Alfreda Sareshela v moderním kritickém vydání (Alfredus 1989).

De plantis začíná otázkami, o kterých diskutovali již předsókratovští filozofové (Démokritos, Empedoklés, Anaxagorás) jakožto Platón, zda totiž mají rostliny duši (anima) nebo pocity, jestli se pohybují, dýchají, spí – všechny tyto otázky, v protikladu k filozofům, byly zodpovězeny záporně. Rostliny mají podle De plantis nanejvýš části duše, to znamená jenom nedokonalou duši. To je podstatné pro poslední a nejdůležitější otázku, totiž zda mají rostliny samičí a samčí pohlaví, a pokud ano, zda se nacházejí tato dvě pohlaví v rostlinách „odděleně“ (separatus) nebo „kombinovaně“ (coniunctus, commixtus). Také zde je odpověď dvakrát záporná: „samičí a samčí pohlaví se nenachází na jedné rostlině“ (nec inveniuntur masculinitas et feminitas coniunctae in aliqua herbarum), a to s tím pozorohodným odůvodněním, že by se potom mohly rostliny oproti zvířatům samy rozmnožovat, a tak by byly „dokonalejší než zvířata“ (perfectior animali) (Alfredus 1989: 523). Protože ale rostliny mají, jak bylo zjištěno na začátku, jenom část duše, je toto tak říkajíc logicky nemožné, protože by to znamenalo, že bytosti s neúplnou duší by byly ušlechtilejší než ty s duší.

Když Zalužanský říká, že řada rostlin je obojího pohlaví a že se mohou samy od sebe rozmnožovat, a toto výslovně nazývá velmi moudrým plánem přírody (optimo naturae consilio), staví se vlastně proti doktríně největších botanických autorit (Aristotelés, Albertus Magnus) od antiky přes středověk až po svou dobu. Bohužel nevíme, jak Zalužanský k tomuto názoru dospěl, protože v popisech jednotlivých rostlin ve druhé knize Methodus jej nepoužil. V každém případě nebyl Zalužanský pouze akademik, spíše byl badatel, který prováděl své botanické studie ve sklenících svého mecenáše Viléma z Rožmberka na zámku Krachtovíle u Netolic, v Praze a v Českém Krumlově (Pejml 1949: 53, Pánek 2011: 404). Je proto pravděpodobné, že Zalužanského prohlášení o hermafroditické povaze rostlin se zakládá na pozorování, a nikoli pouhé spekulaci.

Překlad „De sexu plantarum“

Můj překlad části Zalužanského díla De sexu plantarum vychází z originálního vydání Methodus herbaria, libri tres (Praha 1592) a také z polokritického vydání tohoto díla od K. Pejmla (1940: 41–43). Kde to bylo vhodné, přidal jsem v kulatých závorkách Zalužanského latinské termíny a v hranatých závorkách vysvělení a dohady, které objasňují Zalužanského jinak nesrozumitelný text.

Zalužanský

O pohlaví rostlín

Plod (foetus) je částí rostlinné přirozenosti, který produkuje rostlina sama ze sebe. Tak se liší od [vegetativního] výhonku. Ten vzniká z rostliny jako část celku, přičemž plod je celek celku. Plod je u některých rostlin jednoduchý a jednotvárný, u jiných ale složitý a mnohotvárný. Nejprve budeme mluvit o vzniku plodu (faetatio), potom o procesu jeho vývoje a konečném produktu.

Vznik plodu (faetificatio) obsahuje stejnou mírou pohlaví (sexus) a druhy (genera).

Pohlaví (sexus) je část plodící, odvozeno od řeckého pojmu ἑκάς nebo ἓξις [viz pozn. 1 níže]. To je dvojí, samčí a samičí: jeden má větši orgány k jednání, druhý k přijímání, ale rostlina obsahuje oba orgány. Ti nejdůkladnější přírodovědci tradovali, že téměř všechny rostliny, které země vytvořila, mají obě pohlaví, částečně smíšené, částečně oddělené.

Jednotlivé rostliny mají schopnost samy něco nového (aliud) rozmnožovat tím, že v nich je smíšen samčí a samičí princip, to je velmi moudrý plán přírody. Protože oplodnění probíhá od aktivního k pasivním členu, příroda rostlinám, kterým neumožnila pohyb, přidělila akci a reakci proporcionálně, tak že se samy v sobě mohou oplodnit a přijmout. To můžeme též pozorovat u určitých zvířat jako Erythini [viz pozn. 2] nebo u androgynních lidí. Největší část rostlin se rozmnožuje tímto způsobem.

U jiných druhů se rozmnožují vždy dvě rostliny společně, které se rozlišují na samčí a samičí, což není nikde tak zřetelné jako u palem [datlovník, Phoenix dactylifera], kde se samice nemohou rozmnožovat bez samce. Pokud je samec pokácen, stanou se vdovy sterilní. Samec, střapatý svými vztyčenými listy, oplodní samičku svými výpary, samotným vzhledem a také pylem (pulvis), když se samičky se svými atraktivnějšími listy k němu ohnou a nachýlí. Praktičnost a génius lidí podporují sexuální přítažlivost samiček tím, že umožňují spojení (coitus) mezi oběma prostřednictvím květu a chmýří (lanugo) samce a někdy jednoduše tím, že je pyl (pulvis) rozptýlen na samičku.

Samec je tedy rostlina stejného druhu (genus), jehož pohlaví je maskulinní a který se rozmnožuje v jiné rostlině. Vzhledem k určité podobnosti kvalit, která se též nachází u samčích zvířat, je někdy [samčí rostlina] označována jako – abychom použili tento výraz – za kompaktnější druh (species) jakožto sušší nebo spletitější a, kvůli tlustší a hustší hmotě, jako uzlovitější; a také, jak bych se chtěl krátce zmínit, silnější a teplejší, přesně jako u nás v Královském háji Brundusium [= Brandýs nad Labem, kde měl král zámek] roste téměř vyhradně spletitá hmota, tak se nazývá špenát a samčí konopí, které je neplodné, a broskve, jejichž dužina je spojena s peckou, a kdoule, které jsou protáhlé.

Samice je rostlina stejného druhu (species), která v sobě nechá něco vzniknout. Ve smyslu zhora zmíněných přenosů [zvířecích vlasností na rostlinné vlastnosti] je ale někdy také rostlinný druh, rostlý spíše rovně a neuzlovitě, označován tímto pojmem [ačkoliv je ve skutečnosti samec].

Zalužanský

Zbývající odstavce pojednávají o početí, procesu zrání, zrození a pěstování. Jsou zde vynechány, protože jsou jen volně spojeny s tématem sexuality rostlin. Kromě toho jsou to převážně doslovné, i když neoznačené citáty z Plinia (Naturalis Historia 16.41–46).

V následující 25. kapitole „Florum natura, et differentiae“ popisuje Zalužanský pohlavní rozmnožování krytosemenné následovně:

Úplný a dokončený zárodek (faetus) se skládá ze dvou částí, květu a plodu. Květ je nedokončená část zárodku, v jehož raných stádiích je dosaženo plodu. Proto se rostliny rozmnožují když kvetou a květ obsahuje oddělené kanálky [utriculis = plodolisty a tyčinky]. [viz pozn. 3]

Poznámky k překladu

1) Zalužanský se mýlí: ἑκάς (daleko) a ἓξις (postoj, chování) nemají nic společného s latinským sexus; sexus souvisí spíše se seco (odříznout, řezat), znamená tedy něco jako oddělení, segment.
2) Erythinus nebo erythrinus je druh ryby, která je nejprve samičí a později se promění na samčí („protogynous hermaphrodite“ v moderní ichtyologii). Tato ryba byla opakovaně popsána Aristotelem.
3) Můj překlad je založen na vysvětleních Hoppeových (1976: 55–56).

Bibliografie

Alfredus Sareshalensis (1989): Liber Aristotelis de vegetabilibus et plantis, pp. 515–561 v H. J. Drossaart Lulofs & E. L. J. Poortman, Nicolaus Damascenus, De plantis: five translations. Amsterdam, Oxford, New York.
Camerarius, R. J. (1694): De sexu plantarum epistola. Tübingen.
Hoppe, B. (1976): Biologie. Wissenschaft von der belebten Materie von der Antike zur Neuzeit. Wiesbaden.
Linnaeus, C. (1749): Sponsalia plantarum, pp. 61–109 v Amoenitates academicae. Svazek 1. Leiden.
Pánek, J. (2011): Vilém z Rožmberka. Politik smíru. Praha.
Pejml, K. – editor (1940): Adamus Zaluziansky a Zaluzian: Methodi herbariae, libri tres. Praha.
Pejml, K. (1949): Adam Zalužanský ze Zalužan. Jeho osobnost a dílo, se zvláštním zřetelem k jeho botanickému spisu Methodi herbariae libri tres. Disertace, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova. Praha.
Žárský, V. & Tupý, J. (1995): A missed anniversary: 300 years after Rudolf Jacob Camerarius‘ “De sexu plantarum epistola”. Sexual Plant Reproduction 8: 375–376.
Zalužanský, A. (1592): Methodus herbaria, libri tres. Praha.

Zalužanský
Zalužanský