Arabský poloostrov má v našich běžných představách podobu kamenité nebo písečné pustiny, pouště nebo polopouště nanejvýš se sporou vegetací, a oáz, jejichž zeleň je dána především datlovými palmami. Je pravda, že tuto představu zde lze použít na většině plochy – Rub al Khali čili Pustý kraj je snad nejrozsáhlejší písčitá poušť a jedno z nejnehostinnějších, nejméně obydlených míst na světě. Přece jen zde ale najdeme pár míst, které se představě vyprahlého suchopáru vymykají. Jedno z nich jsou vysoké hory v Jemenu a na jihozápadě Saúdské Arábie, druhou výjimkou je úzký pobřežní pás v jemensko-ománském pohraničí. Na tuto oblast, která leží z menší části v jihojemenské provincii Mahra a z větší části v ománském governorátu Dhofar, se nyní podívejme podrobněji.
Dhofar
Z geologického hlediska je toto území tvořeno druhohorními a třetihorními usazeninami, mezi nimiž převažují korálové vápence. Tyto nezvrásněné vápence byly při třetihorních pohybech zemských desek vyzdviženy vysoko nad hladinu a tvoří vysokou kuestu, vypínající se přímo z moře nebo z úzké pobřežní nížiny, zatímco na druhou stranu se jen velmi pozvolna svažují směrem do vnitrozemí. Eroze tyto vápence rozbrázdila do hlubokých údolí, četné jsou zde různé, dosud málo prozkoumané krasové jevy (jeskyně, propasti). Nejvyšší bod tohoto území leží ve skupině Jebel Samhan na ománském území a dosahuje nadmořské výšky 1821 m. Ke geomorfologickým zajímavostem patří i jeden z nejvyšších útesů na světě, jehož vyhlídková plošina je vybudována na místě, kde prakticky přímo pod nohama v hloubce asi 800 m burácí mořský příboj.
Dhofar
Pohled z útesu však bývá často návštěvníkovi odepřen – důvodem je právě klimatická zvláštnost, která toto území činí tak unikátním. Tímto důvodem jsou pravidelné mlhy. Klima tohoto nevelkého úseku pobřeží Indického oceánu je totiž pod silným vlivem pravidelného letního monzunu. V letním období se vnitrozemí Arabského poloostrova rozpaluje a horký vzduch zde vytváří velmi rozsáhlou tlakovou níži. Naopak nad Indickým oceánem se v té době vytváří oblast tlakové výše, odkud ve velkém víru proudí relativně chladnější, a především vlhčí vzduch směrem nad kontinent. Pohybující se masy tohoto vlhkého vzduchu však narážejí na hradbu hor a jsou nuceny stoupat nad ni – přitom ztrácejí teplotu a vodní pára v nich kondenzuje do kapiček. Vznikají tak mlhy, mrholení nebo déšť.
Dhofar
Na území Dhofaru vanou monzunové větry zhruba od začátku července do poloviny září. Místní jim říkají kharíf (khareef), toto slovo se někdy používá pro celé dešťové období. Znamená to, že teploty vystupují zhruba k 25–28 °C, prší, mrholí nebo je alespoň silně mlžno. Všude je cítit voda, ve vzduchu i na zemi, v podobě rosy samozřejmě kondenzuje i na vegetaci. V té době se zejména návětrné svahy Dhofaru zazelenají, místy vyroste bohatá, bujná tráva a stromy propletou četné liány. Z hor stékají četné potoky a říčky a mnohde lze narazit na opravdové vodopády. Roční úhrn srážek zde činí až nepředstavitelných 800 mm, ale část z nich se realizuje jen v podobě rosy. Po odeznění monzunu však krajina opět vysýchá a vegetace v průběhu kalendářního jara většinou připomíná ještě vyprahlejší suchopár, než jaký známe např. v létě ve Středozemí.
Dhofar
Pro Evropany toužící po slunci a teplém moři je toto období velmi nepříznivé. Kdo by přece toužil po propršené dovolené, navíc bez možnosti koupání, když monzun rozbouří vlny a voda na plážích vytvoří silné proudy! Úplně jinak na toto období pohlížejí samotní obyvatelé Arabského poloostrova, kterým je voda vzácná – právě v deštivém létě sem přijíždějí ve velkém a ubytovací kapacity zde praskají ve švech.
Dhofar
Období dešťů, ač nikoli dlouhé, má zcela zásadní vliv na rostlinstvo. Na návětrných svazích se rozkládají poloopadavé porosty, které mají místy charakter opravdových lesů, jinde, kde dotace vláhou není až tak silná, je to spíše stromová nebo křovinatá savana. Pro tyto porosty jsou mezi stromy charakteristické např. fíkovníky Ficus vasta, Ficus cordata subsp. salicifolia, dále Anogeissus dhofarica (Combretaceae), Sterculia africana (Malvaceae), Delonix elata (Fabaceae), již z dálky nápadný velkými květy. Diskusi stále vzbuzuje přítomnost baobabů (Adansonia digitata) – pokud byly známy jen jednotlivé, od sebe značně vzdálené stromy, byly považovány za výsadby. V nedávné době byl ale nalezen porost, který by se dal označit jako baobabový les – a posunul tak úvahy o zavlečení a výsadbě k myšlence zbytkového výskytu, který zde zůstal izolován po velkém čtvrtohorním vysýchání, k němuž došlo na Arabském poloostrově stejně jako na africké Sahaře.
Dhofar
Mezi většími keři najdeme řadu endemických a subendemických druhů, např. dávivec Jatropha dhofarica, pryšec Euphorbia smithii, Croton confertus (Euphorbiaceae), Blepharispermum hirtum (Asteraceae), dále velmi ozdobný druh Ruttya fruticosa (Acanthaceae), jakož i více druhů z čeledi Capparaceae, např. Boscia arabica, Maerua crassifolia a Cadaba farinosa. Na mělčích půdách a na kamenitých místech je hojné Adenium obesum (Apocynaceae), jakož i některé akácie, zejména Acacia nilotica subsp. kraussiana, Acacia senegal a Acacia tortilis.
Mezi liánami jsou typické četné tykvovité (Cucurbitaceae); na vlhkých návětrných svazích je to především velmi hojná planá okurka (Cucumis sativus), nebo další liánovitý druh Corallocarpus epigaeus. Liánovitý vzrůst mají i mnohé početně zastoupené svlačcovité (Convolvulaceae), zejména z rodu Ipomoea.
Dhofar
Na místech, kde dosah monzunu slábne, tj. v kaňonovitých vádí nebo při horních hranách kuesty, se objevují druhy, které sice na jednu stranu nevyžadují až takovou srážkovou dotaci, ale potřebují alespoň mlhy. Zde najdeme porosty s kadidlovníkem Boswellia sacra, žlutě kvetoucím Acridocarpus orientalis (Malpighiaceae) a zřídka i s velkou stromovou dracénou Dracaena serrulata, doprovází je často planá oliva (Olea europaea subsp. cuspidata), a především množství sukulentů. Mezi nimi rozlišíme pryšce (např. Euphorbia cactus nebo Euphorbia hadramautica), četné zástupce toješťovitých (Apocynaceae), např. více druhů z rodů Caralluma a Sarcostemma, několik druhů aloe (např. Aloe dhufarensis a Aloe praetermissa), „tchýnin jazyk“ Sansevieria ehrenbergii i dužnaté liány, např. Cissus quadrangularis a Cyphostemma ternatum (Vitaceae).
Význačné jsou rovněž menší keříky, např. z hluchavkovitých (Lamiaceae) je to Lavandula dhofarensis, Leucas inflata a Plectranthus barbatus; mnoho zdejších druhů patří mezi paznehtníkovité (Acanthaceae), např. Barleria prionitis subsp. appressa a Neuracanthus spinosus, hvězdnicovité (Asteraceae) zastupují četné blešníky (Pulicaria), Helichrysum somalense nebo Vernonia arabica.
Dhofar
Význačně jsou zastoupeny i trávy, zejména jednoleté druhy. Všudypřítomné jsou zejména Dactyloctenium aegyptium a Cenchrus pennisetiformis s epizoochorními klásky, typická je širokolistá Arundinella pumila. Trávy ovšem najdeme i na mokřadech, překvapivě nejhojnější je asi rákos Phragmites australis a mohutný trsnatý druh Saccharum ravennae. Na místech se sedimentací travertinů se objevuje i mařice pilovitá (Cladium mariscus). V různých typech vegetace se vyskytují i nečetné cibuloviny, z nichž je nejtypičtější mečík Gladiolus candidus.
Dhofar
Květena Dhofaru čítá více než 600 druhů. Je zde známo asi 145 endemitů a subendemitů, tedy druhů, které nepatrně přesahují do sousedního Jemenu – mezi endemity jsou však i druhy porostotvorné, jako např. zmíněný dávivec Jatropha dhofarica. Má velmi specifickou strukturu: Dhofar byl přiřazen do Jihoarabské provincie Súdánsko-zambezijské oblasti Paleotropis. Velký počet druhů má úzký vztah ke květeně východní Afriky, zejména Somálska, kde panují podobné klimatické podmínky. Přímo ze Somálska je znám např. i zdejší druh kadidlovníku (Boswellia sacra). Řada dalších je více či méně široce zastoupena ve vegetaci afrických savan, což evidentně platí i pro diskutovaný baobab (Adansonia digitata).
Dhofar
Mezi druhy najdeme i pěkné příklady saharské disjunkce, kterou můžeme interpretovat jako fytogeografický důkaz nedávného vysušení Sahary. Patří mezi ně právě přítomnost stromových dračinců: zdejší Dracaena serrulata patří spolu se sokotranskou Dracaena cinnabari a Dracaena ombet z afrického pobřeží Rudého moře k nejbližším příbuzným dračince Dracaena draco, která roste v Makaronésii na Kapverdách, Kanárských ostrovech, Madeiře a v odlišném poddruhu na pobřeží Maroka. Jiným příkladem je polokulovitý pryšec Euphorbia balsamifera, který se v nominátním poddruhu vyskytuje na Kanárských ostrovech a v západní Africe, zatímco v oblasti Afrického rohu a v jižní Arábii roste blízce příbuzná Euphorbia balsamifera subsp. adenensis.
Dhofar
Naproti tomu typické druhy sousední Egyptsko-arabské provincie najdeme na místech, kde savana přechází do polopouště, případně na písčitých mořských březích a na slaniskách. Charakteristické polopouštní laskavcovité (Amaranthaceae), např. z rodů Suaeda, Salsola, Haloxylon nebo Anabasis se zde vyskytují velmi omezeně. Také vztahy Dhofaru se severem Ománu jsou poměrně slabé, protože Dhofar je od tamních hor oddělen dosti širokým pruhem polopouští a pouští. Poukazují na ně převážně jen druhy s rozsáhlejším areálem, mezi ně patří např. Lindenbergia muraria (Orobanchaceae) nebo Dyerophytum indicum (Plumbaginaceae). Výjimkou mezi druhy s menším areálem jsou snad jen Acridocarpus orientalis a Polygala mascatensis. Prostřednictvím severovýchodu Arabského poloostrova pak Dhofar komunikuje i se suchými oblastmi kontinentální Asie, zejména s jižním Pákistánem a přilehlou částí Indie. Svědčí o tom např. i společný výskyt myrhovníků (Commiphora) nebo typického suchomilného keříku Aerva javanica (Amaranthaceae).
Dhofar
Izolovanost Dhofaru mimo jiné přispěla i k tomu, že se zde vyskytuje poměrně malý počet druhů zavlečených, plevelných. Z běžných je to zejména Impatiens balsamina, která na mnoha místech působí zcela naturalizovaným dojmem. Jiným nepůvodním druhem je Datura metel. Teprve v nedávné době se zde začaly šířit např. Argemone mexicana (Papaveraceae) nebo Parthenium hysterophorus (Asteraceae).
Dhofar
Dřívější obtížnost přístupu do Dhofaru se podepsala na tom, že mnoho zdejších druhů bylo rozlišeno a popsáno teprve v nedávné době; to se týká i řady těch, které jsou v této oblasti ve skutečnosti hojné. Omán byl do roku 1970 téměř uzavřen před světem a ještě v 70. letech 20. století zuřila i v Dhofaru revolta a badatelé sem měli velmi omezený přístup. Není se tedy co divit, že z celkového počtu téměř 190 ománských druhů s malým areálem (endemitů a subendemitů země) jich bylo po roce 1980 popsáno více než 100!
Dhofar
V Dhofaru existuje v současné době jen několik málo chráněných území; vedle rozsáhlejší rezervace zřízené k ochraně populace zdejšího poddruhu leoparda (Panthera pardus subsp. nimr) je územně chráněno několik porostů mangrove s kolíkovníkem Avicennia marina. K chráněným územím je však třeba přičíst i lokalitu světového dědictví Land of Frankincense, která zahrnuje pozůstatky tří zaniklých měst, která zbohatla na obchodu s kadidlem, ale také vádí s typickou vegetací s kadidlovníky. Většina zajímavých lokalit v ománské části Dhofaru je však nyní normálně přístupná, byť na mnoho míst se lze dostat jen s dobrým terénním autem. Lze si jen přát, aby nedošlo ke zbytečným ztrátám při současné rozsáhlé ománské výstavbě, která zahrnuje značně velkorysé budování komunikací, sídel i rekreačních areálů.
Dhofar
Fotografováno ve dnech 20.–24. 9. 2015.