Je to dnes jen takových pár stromů mezi ulicemi, maličký parčík, kterého si mnohý řidič projíždějící přes nedalekou rušnou křižovatku ani nepovšimne. Ochranáři a památkáři sice na tomto místě evidují i jeden památkově chráněný strom (dub letní, Quercus robur, roste hned na kraji parku u křižovatky), ale jinak tu žádnou velkou parádu nehledejte. Snad může trochu zaujmou menší novodobá kašna, ale jinak nic moc. Ani vysedávat tady na lavičkách nestojí za to, aut je kolem až příliš mnoho. To spíš člověk odtud pokukuje na druhý vltavský břeh po veselém Tančícím domě, kousek odtud z Jiráskova mostu se nabízí i pohádkový výhled na Malou Stranu a Hradčany, právě tady si totiž Vltava moc pěkně hraje svou šířkou na veletok skoro až jihoamerických rozměrů.
Dienzenhoferovy sady
A přesto je toto místo z čistě botanického hlediska nesmírně památné – kde jinde, než právě tady by mohl stát pomník tetičce botanice? Ona totiž první pražská univerzitní císařsko-královská botanická zahrada stávala právě tady na Smíchově. Byla založena už v roce 1775, zrovna v místě dnešních Dienzenhoferových sadů. Předtím tu byla zahrada jezuitská. Pravda, tato lokalizace není úplně přesná, zahrada byla totiž o poznání větší. Kolem Vltavy se tehdy vinula jen úzká cesta, hned za ní se už rozkládala zahrada, která se táhla od tehdejší ulice Mlýnské (zhruba v místech dnešní ulice Kořenského, ne však zcela identicky, od Arbesova náměstí vedla spíše k jihovýchodu až k Malostranské vodárně), na jihu zasahovala až za dnešní ulici Matoušovu, zhruba do poloviny dnešní Smíchovské tržnice, na západě byla ukončena ulicí, která dnes nese jméno Preslovo. Určitě tedy zabírala i dnešní smíchovskou poštu, kompletně celou budovu Krajského úřadu Středočeského kraje, rozhodně k ní patřila i rušná křižovatka na smíchovské straně Jiráskova mostu. A podstatné je, že celé toto území se nacházelo výškově níže, zahrada ležela v tehdejší záplavové zóně Vltavy. Stál tu rozsáhlý Dienzenhoferův pavilón z roku 1735, o něco mladší gloriet, skleníky i altány.
Dienzenhoferovy sady
O vznik této botanické zahrady se zasloužil především botanik Josef Mikan. Sepsal také první soupis rostlin zde pěstovaných, který nese titul Catalogus plantarum omnium juxta systematis vegetabilium Caroli a Linné editionem novissimam XIII. in usum horti botanici Pragensis. Vyšel už v roce 1776 a obsahuje 1340 rodů (jmenuje např. 40 druhů česneků, 32 druhů hořců, 65 chrp, 42 kozinců, 35 lilků, 64 pryšců, 44 zvonků, více než sto druhů vstavačovitých, také rostliny subtropické i tropické, 9 rodů palem o 11 druzích, byly tu i rostliny vodní, také mechorosty, lišejníky a houby). V letech 1811–26 se stal ředitelem zahrady jeho syn Johann Christian Mikan. Ten nechal zvětšit a dostavět skleník, kde pěstoval nové tropické rostliny, vysadil do zahrady také řadu alpských a horských druhů rostlin. Velmi významně přispěl k rozvoji této zahrady Vincenz Franz Kosteletzký, který byl jejím ředitelem v letech 1831–72. J. Velenovský o něm v roce 1929 říká: Kostelecký byl duší zahrady, již naplnil spoustou nejvzácnějších druhů. Vědecké práce valně nepěstoval, ale pilně studoval a vydával velké sumy peněz na botanická díla do své knihovny. Po něm se měl ředitelem stát Anton Kerner von Marilaun, do úřadu ale nakonec nenastoupil. Až v roce 1874 se stal ředitelem zahrady Heinrich Moritz Willkomm a po něm od roku 1892 Richard Wettstein. To už však měla smíchovská botanická zahrada před sebou jen pár let další existence.
Dienzenhoferovy sady
Určitě bude dobré vrátit se do roku 1844 a podívat se trošku blíže na onen Kosteletzkého soupis zde pěstovaných druhů rostlin. Podobné soupisy vznikaly v evropských botanických zahradách už i dříve. Jmenujme jen pro příklad tyto:

  • 1594 Vratislav: Catalogus arborum, fruticum et plantarum, tam indigenarum quam exoticarum, horti medici Laurentii Scholzii medici Vratisl.
  • 1658 Paříž: Hortus, sive, Index onomasticus plantarum quas excolebat Parisiis annis 1658
  • 1710 Leiden: Index plantarum, quae in Horto Academico Lugduno Batavo reperiuntur
  • 1740 Edinburgh: Index plantarum, præcipue officinalium, quæ, in horto medico Edinburgensi
  • 1776 Praha, Univerzitní zahrada na Smíchově: Catalogus plantarum omnium juxta systematis vegetabilium Caroli a Linné editionem novissimam XIII. in usum horti botanici Pragensis
  • 1807 Halle: Index plantarum quae in horto botanico Halensi anno 1807 viguerunt
  • 1811 Tartu: Enumerationis Plantarum Horti botanici Dorpatensis
  • 1816 Berlín: Hortus Berolinensis sive icones et descriptiones, plantarum rariorum vel minus cognitarum, quae in Horto Regio botanico Berolinensi excoluntur
  • 1821 Praha, Kanálská zahrada: Index plantarum, quae in horto excellentissimi Comitis Josephi Malabaila de Canal coluntur
  • 1844 Praha, Univerzitní zahrada na Smíchově: Index plantarum horti c. r. botanici Pragensis

Rozhodně je dobré si povšimnout, že Praha nebyla v porovnání s jinými středoevropskými městy zase až tak pozadu. Určitě stojí za pozornost i soupis rostlin z Kanálské zahrady z roku 1821, kterou bychom kdysi našli na Vinohradech. To byla zahrada ve své době velmi slavná, univerzitní zahradě v mnohém mohla konkurovat. Do té se ale podíváme až někdy příště.
Dienzenhoferovy sady
Od začátku 19. století se stále častěji objevovaly také soupisy určené k výměně semen mezi jednotlivými zahradami – tzv. Index seminum. Jejich následující seznam se rozhodně nesnaží být kompletní, zaznamenali jsme jen některé z nich, přičemž u jednotlivých lokalit jsme preferovali vydání nejstarší:

  • 1810 Halle
  • 1814 Göttingen
  • 1818 Vratislav
  • 1820 Tartu
  • 1820 Kremenec
  • 1821 Hamburg
  • 1822 Kodaň
  • 1822 Praha
  • 1823 Drážďany
  • 1823 Marburg
  • 1823 Schwetzingen
  • 1824 Neapol
  • 1824 Vídeň
  • 1824 Budapest
  • 1825 Padova
  • 1826 Bologna
  • 1828 Kaliningrad
  • 1829 Pavia
  • 1829 Berlín
  • 1829 Münster
  • 1830 Tübingen

Všechny tyto historické prameny dnes velmi dobře dokládají, které rostliny naši předkové pěstovali, můžeme podle nich usuzovat také na vzájemné kontakty mezi zahradami i jednotlivými botaniky. Je to čtení sice značně obsáhlé, ale rozhodně i velmi zajímavé.
Dienzenhoferovy sady
Podle Botanic Gardens Conservation International pěstuje současná pražská Botanická zahrada Univerzity Karlovy Na Slupi přibližně 7000 taxonů rostlin. Stará smíchovská univerzitní zahrada pěstovala podle tehdejšího ředitele zahrady V. F. Kosteletzkého v roce 1824 asi 5600 kusů (či druhů ?) rostlin, v roce 1844 už okolo 13 tisíc (B. Němec v roce 1929 tvrdil, že to bylo přesně 12800 druhů rostlin). Našli bychom tady řadu rostlin z flóry domácí (např. včetně endemických druhů Cerastium alsinifolium, Galium sudeticum, Pedicularis sudetica nebo Saxifraga rosacea subsp. steinmannii), ale i druhy alpské, panonské, mediteránní, makaronéské (hlavně Kanárské ostrovy a Madeira), kavkazské, sibiřské, jihoasijské (např. Arábie, Indie, Nepál, Indonésie), východoasijské (Japonsko, Čína), severoamerické (Mexiko, Antily, USA), jihoamerické (především Brazílie, ale i Chile, Peru, Guyana a Patagonie), západoafrické (Senegambie, Guinea), habešské, kapské, madagaskarské i maskarénské, australské i pacifické (Tasmánie, Nová Kaledonie, Nový Zéland). Zdejší Canna patens pocházela dokonce z ostrova Svaté Heleny a Draba aurea z Grónska.
Jen jedle (Abies) jsou v soupisu pěstovaných druhů uvedeny ve čtyřech druzích, akácií či kapinic (Acacia) bylo 69 druhů, javorů (Acer) 23, jírovce (Aesculus) byly 4, našli bychom tu údajně také 5 druhů smrků (Picea), 15 druhů borovic (Pinus), 12 druhů topolů (Populus), 40 vrb (Salix), 10 lip (Tilia), 10 jalovců (Juniperus), 6 zeravů (Thuja) a dokonce až 21 druhů dubů (Quercus).
Z keřů tu rostlo například 14 druhů pěnišníků (Rhododendron), 30 druhů pivoněk (Paeonia), růží (Rosa) byla téměř stovka, také 29 druhů mučenek (Passiflora), 5 druhů patřilo k velmi exotickému rodu Protea, fíkovníků (Ficus) bylo prý 24 druhů, pelargonií (Pelargonium) 98 a vřesovců (Erica) dokonce více než 200 druhů.
Byliny zastupovalo třeba 26 druhů hadinců (Echium), 70 druhů kosatců (Iris), 23 lilií (Lilium), 95 jestřábníků (Hieracium), 57 pryskyřníků (Ranunculus) nebo 102 druhů šalvějí (Salvia). Bohatě zastoupeny byly i kaktusy a sukulenty. To vše je samozřejmě jen velmi zkrácený výběr.
Dienzenhoferovy sady
Jak se na toto nevelké místo všechny rostliny vešly, můžeme jen odhadovat, jen počty dřevin jsou naprosto zaskakující. Nejspíš byly jednotlivé taxony zastoupeny jen ve velmi omezeném množství (u větších rostlin snad co kus, to druh), přičemž se nejspíš záměrně kultivovaly jen malé exempláře, které nezřídka ani nekvetly. Kosteletzký si v roce 1844 stěžoval i na staré a nevhodné skleníky, které možnostem i poslání zahrady už dávno neodpovídaly. Musely být alespoň tři – kromě studeného ještě temperovaný a tropický. Naprosto demotivační pro všechny musely být povodňové události v zahradě. Rozsáhlá povodeň ji zpustošila třeba už v únoru 1785, byly tehdy poškozeny sbírky, ledy zničily i budovu, která sloužila jako semenářská stanice. Následovaly i podobné pohromy další.
Dienzenhoferovy sady
A tak nakonec byla smíchovská zahrada v roce 1898 zrušena a přestěhována na druhý břeh Vltavy, do míst dnešní univerzitní zahrady Na Slupi. Celé místo se proměnilo, odrazilo se dál od Vltavy, vytvořilo se rozlehlé Ferdinandovo nábřeží, na volných parcelách byly postaveny činžovní domy a v místě dnešních Dienzenhoferových sadů byl zřízen Ferdinandův sad. V roce 1929 dokonce oba vltavské břehy spojil nový Jiráskův most. Jestli si onen památný dub v parku pamatuje na pradávnou botanickou zahradu, netuším – zvláštní je dost, takový trochu přišlápnutý, s větvemi až k zemi, jakoby ho dlouho pěstovali v květináči. Třeba ho zapomněli přestěhovat, pak ke kmeni přihrnuli navážku a on stejně pořád roste a kolemjdoucím vysvětluje, proč se vlastně tato ulice jmenuje tak strašně divně – „V Botanice“.
Dienzenhoferovy sady
Fotografováno dne 1. 9. 2016.