Syn.: Erigeron viscosus L., Inula viscosa (L.) Aiton, Jacobaea viscosa (L.) Merino
Čeleď: Asteraceae Bercht. et J. Presl – hvězdnicovité
Dittrichia viscosa
Rozšíření: Původní v přímořských oblastech celého Středozemního moře i v Makaronésii, zavlečena například do Austrálie nebo Severní Ameriky. V původním areálu se rozlišuje několik poddruhů, v Portugalsku to jsou Dittrichia viscosa subsp. revoluta a D. v. subsp. maritima, ve východním Středozemí D. v. subsp. angustifolia.
Ekologie: Roste na narušených půdách na rumištích, starých zdech, v balvanitých a štěrkovitých korytech vysychajících toků poblíž pobřeží i přímo na mořském pobřeží, stoupá do výšek okolo 500 m n. m. Kvete od června do listopadu.
Dittrichia viscosa
Popis: Vytrvalá bylina, 40–130 cm vysoká, hustě žláznatá, vonící po kafru. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, zdola dřevnatějící, s velmi četnými větvemi, které jsou mnohem kratší a tenčí. Listy jsou střídavé, přisedlé, kopinaté, 3–7 cm dlouhé, na okraji nezřídka zubaté. Květenství je hustá lata, průměr úboru je 15–25 mm, zákrov je válcovitý se zaoblenou bází; jazykovitých květů je 12–16, liguly jsou 8–12 mm dlouhé, žluté. Plodem je nažka.
Poznámka: V Austrálii, kam byla zavlečena v polovině 20. století, je vedena na seznamu druhů potenciálně ohrožujících přirozené ekosystémy a biodiverzitu. Produkuje velké množství semen, průměrně velká rostlina za sezónu vytvoří 600–700 úborů. Vylučuje látky, inhibující klíčení semen ostatních druhů. Látky obsažené v rostlinách mohou po kontaktu u lidí způsobit kožní potíže.
Rod Dittrichia je pojmenován po německém botanikovi Manfredu Dittrichovi, specialistovi na čeleď Asteraceae.
Dittrichia viscosaDittrichia viscosa
Dittrichia viscosa
Dittrichia viscosa
Fotografovali Tomáš Mrázek, dne 19. 8. 2009 (Španělsko, Tossa de Mar, mořské pobřeží); Naďa Gutzerová, dne 27. 9. 2011 (Chorvatsko, Blato).