Neznám nejspíš nikoho, kdo by si severočeský Duchcov hned nespojil s působením legendárního sukničkáře Giacoma Casanovy (1725­–98). Ve službách hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna oprašoval zdejší zámeckou knihovnu od roku 1785, strávil tu v poměrně slušném hmotném zajištění poslední roky svého života, právě tady sepsal paměti svého nabubřelého života. Ale existuje ještě jedna pozoruhodná osobnost, která se k Duchcovu váže. Jenže rozhodně není tak mediálně vykřičená. Je jí středověký minnesänger Walther von der Vogelweide (asi 1170–1230). Pravda, ve skutečnosti tu nejspíš nikdy nežil, to jen jedna vousatá pověst zanesla jméno onoho skvělého pěvce-básníka do tohoto města. Místní však v jeho duchcovský původ věřili tak silně, že mu tu v roce 1911 postavili dokonce pomník. A proč by ne, pomníky dobrých pěvců přece nemohou urážet nikoho nikde na světě.
Duchcov
Duchcov je vlastně město nešťastné. I tady se úplně stejně jako všude jinde střídají doby hojnosti a půstu, jenže ony časy zlé tady mívají nádech téměř naprosté katastrofy. A tak za husitských válek bylo toto město zničeno zcela, ve druhé polovině minulého století k jeho totálnímu vymazání ze všech map chybělo jen převelmi málo. Choromyslné projekty tehdejších uhlobaronů se však naštěstí nenaplnily, doufejme, že už nikoho něco tak příšerného nikdy nenapadne.
Duchcov
Duchcovský zámek dal v letech 1675–85 vystavět pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna podle plánů francouzského architekta Jeana Baptisty Matheye (1630–1696, podle jeho projektu byl u nás postaven třeba i zámek v Troji), a to na místě staršího renesančního lobkovického sídla. Vzniklo vnější zámecké nádvoří navazující na čestný dvůr, roku 1707 byl barokní zámek rozšířen ještě o dvě boční křídla. Pilíře se dvěma vázami a čtyřmi sochami pocházejí z Braunovy dílny, dvě představují Herkula, další bohyni Minervu a boha Marta. V roce 1722 byl vysvěcen zámecký kostel Zvěstování Panny Marie, jehož výstavbu započal Arnošt Josef z Valdštejna podle plánů italského architekta Marca Antonia Canevalle (1652–1711). Na výzdobě kostela se podíleli sochař Matyáš Bernard Braun (1684–1738) a malíř Václav Vavřinec Reiner (1689–1743). Ve službách Jana Josefa z Valdštejna působil i architekt František Maxmilián Kaňka (1674–1766), známý nám také třeba z Cítolib, Chlumce nad Cidlinou, Žďáru nad Sázavou, ba dokonce z Konopiště či některých pražských zahrad.
Duchcov
Za zámkem se nacházela rozlehlá francouzská zahrada, dále pak ve vzdálenosti asi 310 metrů od budovy zámku, v ose západního průčelí zámku, byl v letech 1716–28 vystavěn rozsáhlý špitál s centrální kaplí Nanebevzetí Panny Marie, dílo unikátní nejen svou velikostí, ale především vytříbeným vkusem a řemeslným mistrovstvím. Na objednávku Jana Josefa z Valdštejna na něm pracovali skuteční mistři českého baroka Václav Vavřinec Reiner, Ferdinand Maxmilián Brokoff a Matyáš Bernard Braun se svou dílnou.
Duchcov
V prvních dvou desetiletích 19. století byla sice zámecká zahrada upravena do podoby anglického parku, bylo zde vysázeno mnoho nových dřevin, jedinečný duch místa však vytrval. Až do strašných padesátých let 20. století zde stály naproti sobě dvě budovy symbolizující obě nerozdělitelné stránky lidského bytí – jedna byla ikonou bohatství a zdraví, druhá nouze a utrpení (tak trochu jako v Kuksu). Pak se na scéně objevil kdosi s rudou knížkou v kapse a s ohromným nápadem zlikvidovat celý Duchcov a začít pod jeho dlažbou těžit uhlí. Bourat se začalo od špitálu. Jen těžko se hledají chladná slova k popsání tohoto sprostého zločinu. A tak podobu někdejšího duchcovského špitálu si připomeňme alespoň na následující historické pohlednici. Co nám zbývá… Další snímek dokládá současný stav. Derou se slzy.
Duchcov
Duchcov
Chci-li hovořit o zahradním umění v Duchcově, musím zmínit maličkou tzv. Knížecí zahradu, která se rozkládá před severním křídlem zámku. Je to zahrada svou kompozicí i dnes odkazující ke starým barokním zahradám francouzského stylu. Vznikla zde z popudu arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna po roce 1675, rovněž podle návrhu Jeana B. Matheye. Dále rozšířena byla ještě v roce 1731, později byla schodištěm propojena i s dolním parkem.
Duchcov
V 19. a 20. století byla tato část zahrady také ještě několikrát upravována, ze staré zahrady přečkala snad jen barokní socha Niké z dílny Matyáše Bernarda Brauna z třicátých let 18. století. Do pseudofrancouzského stylu byla zahrada rekonstruována až v letech 1966–1968. V dolní části je dnes květinový parter, při opěrných zdech jsou vysázeny popínavé růže. Výškový rozdíl mezi severní terasou a parterem vyrovnává dvouramenné schodiště s malou kašnou. Ze starších dřevin tu najdeme vlastně jen jasan, dub a lípu, v horní části zahrady vás může zaujmout úhledný záhonek s řadou hortenzií. Celá tato zahrádka je jistě dobrou kulisou k pořizování památečních fotografií ženichů a nevěst, po retuších padajících zdí to musejí být tuze milé fotečky do zlatých rámečků.
Duchcov
V celém duchcovském zámeckém parku kdysi napočítal Karel Hieke 7 taxonů jehličnanů a 49 listnáčů. Jestli je to pravda i dnes, nevíme, přiznávám, že ono nás to na tomto smutném místě ani moc nezajímalo. Už pan Hieke ve své knize z roku 1984 pronesl, že jistě „dendrologické bohatství parku bývalo podstatně větší“. Určitě, nepochybně, to rozhodně. Při pohledu z chodby zámku do parku vás zaručeně napadne, že v téhle zahradě prostě něco chybí, že tohle přece dozajista nemůže být celé. Tak jsem alespoň rád, že po dnešku třeba přibude pár lidí, pro které už nebude Duchcov jen městem nějakého Casanovy.
Duchcov
Fotografováno dne 16. 8. 2014.