Po Vánocích (přesně 27. 12. 2010) jsem seděl u televize a – jak je již zvykem některých panů – přecvakával jsem na ovladači jednotlivé programy. A tak jsem zrovna cvakl na pořad České televize s názvem Na cestě. A to zrovna ve chvíli, kdy se Jiří Bartoška a Miroslav Donutil (v čase 6:40) rozplývají nad láčkovkou seychelskou (Nepenthes pervillei). Nevěřil jsem svým uším, když jsem slyšel následující dialog:
Piča plent – cha – co prosím? – Ale no tak, kdybyste poslouchal pořádně, pochopil byste, že jde o slovo pitcher – což znamená v angličtině džbánek, pitcher plant je tedy džbánkovka – místní endemická masožravka, která na květ plný nektaru láká hmyz – za neopatrnou muškou víčko bleskově zapadne – a sejšelská Adéla je po obědě – no nádhera!
Relativní dostatek času o svátcích a má rejpavá povaha mi nedala, a tak jsem napsal krátký článeček na jeden web. Ani jsem nečekal nějaký ohlas, protože podobné nesmysly slýcháme denně a bojovat proti nim je činnost vpravdě donquichotská.
Ale hle – dostalo se mi odpovědi! A ta mi přijde snad ještě horší, než nesmysly, které nám za naše koncesionářské poplatky Česká televize servíruje! Odůvodněním totiž nebylo, že se autor scénáře na ověření informací prostě vykašlal, i když v daném případě to znamená pouze prohledat internet. Naopak, je mojí chybou, že požaduji v programu „vědecké“ informace. Dopis zněl po redakční úpravě takto:
Dovoluji si vás oslovit v rámci vaší kritiky pořadu Na cestě po Seychelských ostrovech – já jsem pořad připravovala, na ostrově žiji od roku 1991. Pitcher plant se rostlina opravdu jmenuje a překlad byl úmyslně doslovný, aby divák pochopil, co slovo pitcher znamená a že podobizna rostliny je důvod, proč se tak jmenuje. Pořad není myšlen jako vědecký, ale spíše zábavný, a tak jsme se pokusili navázat na český populární film Adéla ještě nevečeřela. Jde o pobavení diváků, ne o jejich poučování. Život není jen věda a při sledování televize se lidé většinou chtějí pobavit a odreagovat – sledovanost je kolem jednoho milionu a to mluví samo za sebe.
Asi jste na Seychelách nikdy nebyl, jinak byste nemohl tvrdit, že byl tento díl povrchní. Chápu, že z vědeckého hlediska je to možná nezáživné, ale o to my se ani nesnažili. Tento díl se těšil mimořádné chvále a popularitě.

Knihy
Každý i jen trochu pozorný středoškolák ví, že ve zmíněné reportáži se nejedná jen o špatný překlad – džbánkovka se správně česky řekne láčkovka již asi 150 let. Mnohem závažnější jsou (úmyslně) chybné informace – žádná rostlina nelapá hmyz pomocí květů. Víčko láček je samozřejmě nepohyblivé. To si koneckonců divák mohl všimnout i v pořadu a moderátoři s celým štábem ověřit na místě a později i ve střižně, protože jakási moucha čile pobíhá po okraji láčky a ta kytka ji nekousne a nekousne!
Hrozné je, že ČT připouští, že je bulvárním médiem nejhoršího ražení, které se vůbec nesnaží ověřovat fakta a cíleně si vymýšlí, aby pobavila diváky. Jen nevím, proč je pro posluchače zajímavější, že rostlina lapá květem místo listem. Myslím, že posluchači je to celkem jedno. Pokud má pořad miliónovou sledovanost, je velice pravděpodobé, že několik tisíc diváků si zapamatovalo chybný údaj a navíc mu bude důvěřovat a bránit (i třeba proti učiteli biologie), protože to řekli v televizi.
Ověření faktů (a to není věda!) je nepotřebné, ba naopak je na závadu, protože stojí čas, peníze a námahu. Bůh nás chraň, jesti to podobně je i v jiných pořadech ČT. Zvláštní je, že komerční televize – alespoň v hobby pořadech – docela pečlivě informace ověřují a snaží se chyby minimalizovat. A tam by přece mělo jít ještě více o zábavu, ne?
Jsem zvědav, zda si vůbec někdy redakce v televizi, rozhlase, ale i v některých nakladatelstvích uvědomí, že průměrný divák (posluchač, čtenář) je pouhý mýtus, který neexistuje. A že kvalita informací je ku prospěchu nás všech. Pak třeba nastane čas, kdy přestanou vycházet nesmyslné knižní překlady ze zahraničí a v médiích se objeví tak kvalitní pořady, jako byly kdysi dávno za našich babiček, kdy v rozhlase bylo možné poslouchat pořady o přírodě od profesora Julia Komárka a chtěl-li se něco člověk dovědět o cizokrajných rostlinách, mohl si koupit Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí od Františka Polívky či Pteridophyta od Karla Domina. Jak by asi ony knihy vypadaly dnes, kdyby se autoři měli přizpůsobit průměrnému čtenáři? Anebo byl tehdejší čtenář o tolik inteligentnější?