Rakouský alpský masiv Raxalpe není nutné čtenářům BOTANY.cz speciálně představovat. V naší databázi se nachází pěkná řádka druhů rostlin z této oblasti – stačí se podívat do našeho staršího soupisu. To nám však nebránilo v nové výpravě do tohoto pohoří, která se uskutečnila o víkendu, ve dnech 15. a 16. srpna 2009.
Raxalpe a Raurakl
Právě tady se dávní vídeňští botanikové seznamovali s alpskou květenou, Raxalpe a sousední Schneeberg jsou horami dobře známými i dnešním návštěvníkům z Česka. Stejně jako v minulých letech, Raxalpe opět nezklamalo. Uvítalo nás krásným počasím a samozřejmě i rozkvetlými loukami a stráněmi. Viděli jsme klasicky téměř vše, co je možné v této oblasti vidět, na rozdíl od dřívějších návštěv jsme zaznamenali ještě navíc i pár dalších druhů, kupříkladu vzácnou měkčilku jednolistou (Malaxis monophyllos), speciálně jsme se zaměřili i na vyhledávání místních endemických druhů (např. Campanula pulla nebo Pedicularis portenschlagii).
Raxalpe a Raurakl
Hned v sobotu jsme se vydali rovnou na náhorní planinu, kterou jsme prošli křížem krážem. No a co jsme neviděli nahoře v sobotu, to jsme našli v neděli dole – to jsme se totiž zdrželi na lesních biotopech u Schwarzau im Gebirge. Osadu Schwarzau jsme objevili v sobotu večer vlastně omylem – prostě jsme zabloudili! Stačilo jednou špatně odbočit a byli jsme tam! V místní restauraci jsme potom trapně rozkládali na stůl mapu Alp, aby nám domácí ukázali, kde jsme se to vlastně ocitli.
Raxalpe a Raurakl
Avšak už v této chvíli nám bylo jasné, že se právě na tomto místě zdržíme i přes noc. Pádným důvodem byla nadživotní, zcela úžasná a nikde jinde nevídaná busta zajíce s rohama, která visela ze štítu onoho restauračního zařízení! Netušili jsme, co je to zač, a tak jsme se jednoduše zeptali. Odpověď majitelky hostince nás upřímně nadchla! Řekla jen: No a co, to je přece normální! Měli se prostě rádi! Onen unikátní a z čisté lásky zrozený exemplář na zdi se jmenoval Raurakel (v dolnorakouském dialektu s výslovností Rórakl). A vůbec to nebylo na tomto místě jediné jeho zobrazení! V zadní části restaurace bylo exemplářů hned několik – vyřezaných ze dřeva, namalovaných na zdech, ale dokonce i vystavených po vzoru loveckých trofejí! Až tady jsme pochopili, že Rórakl má vlastně i křídla!
Raxalpe a RauraklRaxalpe a Raurakl
Od majitelky hostince jsme se dozvěděli, že její rodina tuto usedlost získala v roce 1873 a už tehdy tam Rórakl bydlel. Takže nic neměnili. Až mnohem později doma jsem prošel internet a dozvěděl se, že Rórakl je vlastně poddruh bavorského Wolpertingera (Crisensus bavaricus) – internet samozřejmě udával zcela absurdní údaj o tom, že se jedná o zvíře fiktivní. To je pochopitelně úplný nesmysl! O genezi Róraklových křídel jsme si udělali přesnější představu z dalšího vyobrazení ve Schwarzau. Na chodbě u pokojů pro hosty jsme totiž našli i starý obraz (fakt nevím, jestli to bylo jen namalované, měl jsem pocit, jako by to snad byla i fotografie), na kterém alpský kamzík střeží z vajíček právě líhnoucí se malinkaté kamzíčky – róraklíčky. No prostě nádhera, radost pohledět, scéna plná mateřské lásky, klidu, míru a středoevropského štěstí!
Raxalpe a Raurakl
No a protože náš upřímný zájem o Rórakla místní potěšil, zavolala zdejší kuchařka svého manžela – místního revírníka Waltera – aby s námi probral i svět podalpských rostlin. Následujícího rána za námi Walter opět přijel a provázel nás ochotně po nedalekém Naturparku (na následující fotografii zachycen zcela vpravo).
Raxalpe a Raurakl
Ty naše milé, krásné, sladké Rakousko! Jsme moc rádi, že jsme už zase spolu konečně kamarádi! Máš v sobě tolik českého, že to snad ani samo nevíš – stejně jako my netušíme, kolik v sobě máme z tebe. Pro mě osobně se idea skutečně jednotné Evropy stále ještě vznáší v dosti mlhavém nedohlednu. Zcela určitě jsem ale rád, že už zase můžeme úplně běžně a nadšeně přitakávat Rakušanům v tom našem společném echtcísařsko-královském humoru.
Dámy a pánové, jsem naprosto přesvědčen, že Rórakl žije!
Raxalpe a Raurakl