Syn.: Fagus silvatica L.
Čeleď: Fagaceae Dumort. – bukovité
Fagus sylvatica
Rozšíření: Střední, západní a jižní Evropa. Hranice areálu na severu vede přes jižní část Velké Británie, severní Německo, Dánsko, a jižní Švédsko (také v Norsku v okolí Osla a Jomfrulandu, snad původní i izolovaná lokalita u Lygrenfjorden u Bergenu, která je zároveň nejsevernějším výskytem buku (60.7° s. š.), severní Polsko a část Ruska u Kaliningradu, izolovaně v Lotyšsku. Na východě hranice probíhá Polskem, kde tvoří hluboký zářez k Varšavě, zasahuje po západní Ukrajinu, dále postupuje Moldávií, na jihovýchodě po jihozápadní pobřeží Černého moře (nejníže v 17 m n. m. u Burgasu v Bulharsku). V jihovýchodní a jižní Evropě v pohořích Balkánského poloostrova (nejvýše v Řecku v pohoří Pindos a na Olympu ve výšce 2000 m n. m.), Apeniny, Korsika, Sicílie (nejjižnější výskyt 37.7° s. š.), ve Španělsku hlavně v Pyrenejích a Kantabrijském pohoří. Vertikální rozmezí 17–2000 m n. m.
V ČR téměř po celém území, hlavně v oblasti mezofytika a oreofytika, zřídka také v termofytiku. Nejníže u Hodonína a v inverzní poloze v údolí Labe u Hřenska, nejvýše v Jeseníkách ve Velké kotlině ve 1250 m n. m., dále na Šumavě nad Černým jezerem ve 1240 m n. m.
Fagus sylvatica
Ekologie: Dřevina oceánického a suboceánického klimatu s ročními srážkami 800–1000 mm. Třetí nejtolerantnější dřevina vůči zástinu u nás (po tisu a jedli). Vytváří více etážové porosty, často nesmíšené, svým cloněním vytlačuje většinu ostatních dřevin. Buk nejlépe roste na čerstvě vlhkých, dobře provzdušněných, humózních a minerálně bohatých, často vápnitých půdách. Nesnáší půdy zamokřené a ulehlé, rovněž neroste na suchých a písčitých půdách. Citlivý k suchu i k pozdním mrazům. Diagnostický druh svazu Fagion. Kvete koncem dubna a v květnu, plody dozrávají na podzim.
V ČR se bučiny člení na květnaté, vápnomilné, klenové a acidofilní. Ve střední Evropě buk lesní doprovází Abies alba, Pinus sylvestris, Taxus baccata, Quercus petraea, Fraxinus excelsior, Carpinus betulus, Tilia spp., Acer pseudoplatanus, Ulmus glabra, Sorbus torminalis, Cerasus avium, atd. V jižním a jihovýchodní Evropě také s Pinus nigra, Pinus heldreichii, Celtis orientalis, Picea omorika, Quercus cerris, Tilia tomentosa, Corylus colurna, Juglans regia, atd.
Fagus sylvatica
Buk se začal šířit do Evropy z balkánského refugia ve středním Podunají. Na našem území se vyskytoval ojediněle v nižších polohách už v období atlantiku. Expanze buku pokračuje od 2500 let př. n. l., uprostřed období epiatlantiku došlo k mohutné imigraci vegetačního pásu Fagus-Abies (buk na naše území imigroval oproti jedli v předstihu). Vegetační pás Fagus-Abies k nám pronikl od jihozápadu jako klín mezi vegetaci pásu Picea v horských polohách a pásu Quercus-Tilia-Acer v nižších polohách v podmínkách snižující se horní hranice lesa. Největší rozvoj buku nastává od epiatlantiku po subatlantik, kdy se jeho areál formuje do konečné podoby a jeho zastoupení v lesních porostech je největší. Koncem mladšího subatlantiku už dochází k ovlivnění zastoupení buku v porostech lidskou činností. Nejvýraznější snížení jeho zastoupení je zhruba v posledních 200 letech, kdy původní bučiny nahrazuje smrk, borovice a také modřín.
Fagus sylvatica
Popis: Statný opadavý strom dorůstající 40(–50) m výšky se štíhlým válcovitým kmenem a s kuželovitou, později rozložitě vyklenutou korunou. Kořenový systém srdcovitý, se silnými všestrannými kořeny. Kůra hladká, šedá až bělošedá, zřídka rozpukaná. Letorosty červenohnědé, zprvu bělavě pýřité, později lysé. Pupeny dvouřadě střídavé, štíhle vřetenovité, 10–25 mm dlouhé, skořicově hnědé, šupiny na špičce bělavé. Listy krátce řapíkaté, čepel eliptická až vejčitě eliptická, 3–12 cm dlouhá, celokrajná až mělce zubatá, na okraji zvlněná, na líci lysá, lesklá, na rubu světlejší, na hlavní žilce bělavě pýřitá, v paždí žilek na okrajích dlouze pýřitá. Boční žilky v 5–9 párech. Řapík 5–10 mm dlouhý, pýřitý. Palisty úzce kopinaté, světle hnědé, lesklé, záhy opadavé. Samčí květy v paždí listů na dlouze stopkatých svazečcích, samičí po 2–3 v načervenalé číšce s chlupatými výrůstky. Plody jsou asi 1 cm velké, hnědé lesklé trojboké, na hranách křídlaté nažky – bukvice. Jsou uzavřeny po 2–3 v hnědé, dřevnaté, ostnité číšce, stopkaté asi 2 cm velké a rozevírající se 4 chlopněmi. Podzimní zbarvení listů bývá od žluté přes načervenalou až po tmavohnědou. Dožívá se 200–400 let.
Fagus sylvaticaFagus sylvatica
Fagus sylvaticaFagus sylvatica
Využití: Buk lesní je jedna z hospodářsky nejdůležitějších listnatých dřevin Evropy. Má roztroušeně pórovité dřevo, pleťově růžové až narůžověle hnědé barvy, bez výrazného pravého jádra. Je tvrdé těžké málo pružné. Nepravé jádro červenohnědé barvy, vyskytující se u starých jedinců snižuje, kvalitu dřeva. Pro venkovní použití je bukové dřevo nevhodné. Slouží hlavně k výrobě ohýbaného nábytku (obsahuje velké množství ligninu, který pařením při vysokých teplotách měkne a dřevo je následně velmi tvárné), na dýhy, překližky, parkety. Ve středověku sloužilo k výrobě dřevěného uhlí.
Bukvice jsou pro některé lidi za syrova mírně jedovaté, tepelnou úpravou (např. pražením) se toxicita snižuje. Nepříznivé účinky se projevují nevolností, průjmem, zvracením. (Osobní zkušenost autorky: když toho člověk nespolyká kilo, tak mu nic není, já osobně to konzumuji hodně).
Fagus sylvatica
Fagus sylvatica
Široké uplatnění s množstvím kultivarů odlišných habitem, tvarem či barvou listů má buk lesní v sadovnictví. Hojně vysazován jako solitérní dřevina ve větších zahradách a parcích, hodí se také do živých plotů.
V evropských lesích je Fagus sylvatica zastoupen asi 10 %. V ČR je v současnosti zastoupen 6,1 %, většina původních bučin byla proměněna ve smrkové monokultury. Přirozené zastoupení činí 40,2 %.
Poznámka: Buk je v ektotrofní mykorrhize s četnými druhy hub. Z jedlých hub je k nalezení v bučinách např. holubinka namodralá, holubinka olivová, čirůvka fialová, hřib kovář, hřib dubový, bedla vysoká (hojná v bučinách Veľkého Miliča na východním Slovensku), suchohřib žlutomasý, suchohřib červený, ryzec syrovinka, atd.
Fagus sylvatica
Fagus sylvatica
Fotografováno ve dnech 5. 7. 2005 (Slovensko, Vihorlat), 9. 4. 2007 (Súľov), 25. 3. 2005 (Slanské vrchy), 21. 4. 2007 (ČR, Český Ráj), 2004 (Německo, Rujana), 9. 8. 2005 (Chorvatsko, Paklenica), 26. 4. 2007 (Liberec).