BOTANY.cz

HELICHRYSUM MARGINATUM DC. – smil / slamiha

Věra Svobodová — Wed, 16 May 2012 20:54:57 +0000

Syn.: Gnaphalium marginatum Sch. Bip.
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Pochází z jižní Afriky – z oblasti vysokých hor v Lesothu a z Drakensbergu v Jihoafrické republice (od Oxbow a Mont Aux Sources jižně po Cape Drakensberg a okolí Wittebergu).
Ekologie: Roste na strmých kamenitých svazích a ve štěrbinách skalních stěn, v nadmořské výšce od 2440 do 3300 m.

Popis: Nízká půdopokryvná rostlina, vytváří koberce až do 1 m v průměru. Hlavní stonek je poléhavý, o průměru až 1 cm, dřevnatějící, větvený. Kvetoucí lodyhy jsou přímé, až 15 cm vysoké, řídce šedobíle vlnaté, olistěné. Listy v přízemních růžicích podlouhlé, 4 × 1 cm, kožovité, žláznatě tečkované, zpravidla hladké, někdy žláznatě ochmýřené, okraje bíle vlnaté; lodyžní listy menší. Úbory jsou jednotlivé, terminální, 1,5–2 cm dlouhé, při kvetení 3–4 cm široké, zákrovní listeny asi v 10 překrývajících se řadách, bílé, vnitřní u báze červeně skvrnité. Plody jsou válcovité nažky s dvojitým chmýrem.
Využití: Skalnička v našich klimatických podmínkách pěstovatelná v alpinkovém skleníku.

Fotografováno dne 12. 4. 2012 (Jihoafrická republika, Drakensberg, úbočí masivu Sentinel).

Holarctis – Středozemní oblast – Jihozápadomediteránní provincie

Vít Grulich — Wed, 16 May 2012 19:25:13 +0000

Zobrazit místo Jihozápadomediteránní provincie na větší mapě

Území na obou březích Gibraltarské úžiny patří k provincii Jihozápadomediteránní. Na evropské straně zasahuje do portugalského Algarve a na jihozápad španělské Andalusie, na africké straně zabírá téměř celý sever Maroka až asi po 32° 30′ severní šířky, ve vnitrozemí do ní patří pohoří Atlas a Antiatlas.

Geologicky staré a různorodé horniny byly zdviženy při kolizi africké a evropské zemské desky; starší horniny doplnily i mladé vulkanity a různé sedimenty včetně čtvrtohorních. Klimatické podmínky jsou ovlivněny západním vzdušným prouděním, a proto jsou návětrné svahy hor výrazně oceaničtější.

Vegetaci v nejnižších částech území tvoří stálezelené duby, mimo jiné i Quercus suber, s nímž se vyskytují různé druhy cistovitých (Cistaceae) a vřesovců (Erica). Místy jsou borové porosty s Pinus halepensis nebo Pinus pinaster. Specifikem několika horských skupin ve Španělsku je reliktní jedle Abies pinsapo, na africké straně blízce příbuzná Abies pinsapo var. maroccana, V Atlase rostou další reliktní jehličnany: cedr Cedrus atlantica a cypřiš Cupressus dupreziana var. atlantica. V suchých vysokých polohách je vegetace tvořená nízkými trnitými keříky, např. prorostlíkem Bupleurum spinosum (Apiaceae), druhem Erinacea anthyllis (Fabaceae) a dalšími, jinde ji tvoří pryšec Euphorbia resinifera a akácie Acacia gummifera. Vegetaci nejvyšších poloh tvoří nízké porosty trsnatých trav, zejména různých druhů kostřav (Festuca). Ve vlhkých žlebech ve vyšších nadmořských výškách jsou vysokobylinné porosty s různými druhy pcháčů (Cirsium). Na závětrné straně jsou stepní porosty s kavylem Stipa tenacissima.

Květena má typický mediteránní ráz a je obohacena četnými endemity a relikty. Jádro areálu zde má monotypická čeleď Drosophyllaceae; najdeme zde několik endemických rodů, na druhové úrovni je endemismus vysoký zvláště v horách. Zvláštností jsou i prvky tropické: jedinou evropskou lokalitu zde má Psilotum nudum. Na druhé straně, v nejvyšších polohách Vysokého Atlasu se vyskytuje i několik cirkumpolárních druhů, např. ostřice vláskovitá (Carex capillaris), bika klasnatá (Luzula spicata) a rožec Cerastium cerastoides. Z makaronéských prvků sem zasahuje např. Monanthes atlantica (Crassulaceae).

Z původních druhů Jihozápadomediteránní provincie na BOTANY.cz najdete:

Fotografoval Mário Duchoň.

RAPHIA TAEDIGERA (Mart.) Mart.

Vít Grulich — Wed, 16 May 2012 08:01:11 +0000

Syn.: Metroxylon taedigerum (Mart.) Spreng., Raphia aulacolepis Burret, Raphia nicaraguensis Oerst., Raphia vinifera auct., non P. Beauv., Raphia vinifera var. nicaraguensis (Oerst.) Drude, Raphia vinifera var. taedigera (Mart.) Drude, Sagus taedigera Mart.
Česká jména: ságovník (Presl 1846), rafie (Mareček 2001)
Čeleď: Arecaceae Schultz-Schultzenst. – arekovité

Rozšíření: Vyskytuje se ve Střední Americe, převážně na karibském pobřeží v Nikaragui, Kostarice a Panamě, mnohem řidší je na pobřeží pacifickém. Dále je známo několik lokalit v Kolumbii a vzdálená samostatná arela v ústí řeky Amazonky v Brazílii; není vyloučen ani původní výskyt ve Francouzské Guyaně.
Ekologie: Provází nížinné mokřady v prostředí vlhkého tropického klimatu s malými teplotními i srážkovými výkyvy v průběhu roku, vytváří dominantu vegetace. Je dobře adaptovaná na bažinné podmínky, vytváří pneumatofory (dýchací kořeny).

Popis: Jednodomá palma; kmen je vysoký 3–12 m, může mít 25–60 cm v průměru. Listy jsou 5–10 m dlouhé, s 95–205 páry lístků, které jsou všesměrné, jen 0,8–6 cm široké, špičaté, na spodní straně ojíněné. Květenství je latovité, 1–3(–5) m dlouhé, nicí, větvené do 3 řádů, koncové větve jsou 3,5–11 cm dlouhé a mají charakter válcovitých šištic, pokrytých listeny; květy jsou jednopohlavné, samičí jsou na bázi koncových větviček, samčí jsou na jejich koncích; samčí květy jsou 7–10 mm dlouhé, mají 3 srostlé kališní lístky a 3 větší lístky korunní, které jsou rovněž v dolní části srostlé, tyčinek je 8–11; samičí květy jsou 7–9 mm dlouhé, jejich kališní lístky jsou srostlé a nepravidelně trojlaločné, korunní lístky jsou srostlé asi do poloviny délky; v květu je přítomno 6–9 nestejně dlouhých staminodií, pestík srůstá ze 3 plodolistů, má krátkou čnělku a trojlaločnou bliznu. Plodem je oříšek 4,5–6,8 cm dlouhý a 3,2–4 cm široký, pokrytý 9–11 řadami hnědočervených šupin
Poznámka: Rod Raphia zahrnuje asi 20 druhů palem, které rostou – s výjimkou tohoto druhu – v Africe (včetně Madagaskaru). Velmi blízce příbuzné druhy jsou známy z vlhkých tropů na pobřeží Guinejského zálivu v západní Africe; stále není ukončena diskuse, zda je Raphia taedigera v Americe skutečně původní.

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 4. 3. 2009 (Kostarika, Puerto Limón: mokřady u místního letiště).

CYLINDROPUNTIA IMBRICATA (Haw.) F. M. Knuth

Ladislav Hoskovec — Wed, 16 May 2012 06:18:17 +0000

Syn.: Cereus imbricatus Haw., Grusonia imbricata (Haw.) G. D. Rowley, Opuntia imbricata (Haw.) DC.
Čeleď: Cactaceae Juss. – kaktusovité

Rozšíření: Areál druhu leží v severním Mexiku (státy Chihuahua, Coahuila, Durango, Nuevo Leon, San Luis Potosi, Tamaulipas, Zacatecas) a na jihozápadě USA (především ve státech New Mexico a Texas, okrajově zasahuje i do Arizony, Utahu, Colorada, Kansasu a Oklahomy). Dále byl druh zavlečen i do jižní Afriky, centrální Austrálie a na jihovýchod Španělska.
Ekologie: Roste v aridních oblastech, na kamenitých svazích, v polopouštích.

Popis: Kaktus s keřovitým až stomovitým habitem, (1–)1,5–2,5(–5) m vysoký. Kmen je krátký, větvený, větve jsou uspořádány v přeslenech, jednotlivé články jsou nejčastěji šedozelené, válcovité až mírně kyjovité, 10–40 × 1,5–4 cm, trny na areolách po (5–)8–15(–30), ale rostliny mohou být i skoro (nebo dokonce zcela) bez trnů, trny nikdy zcela nezakrývají tělo kaktusu, jsou rovné nebo lehce zahnuté, stříbřité až nažloutlé, glochidie vyrůstají v chomáčcích a jsou sytě žluté, 0,5–3 mm dlouhé. Květy tmavě růžové až červené, 4–8 cm v průměru. Plody jsou obvejcovité, žluté, 24–45 × 20–40 mm, netrnité, s 18–30 areolami.
Ohrožení a ochrana: Uveden – jako každý druh čeledi Cactaceae – v seznamech mezinárodní úmluvy o obchodu s ohroženými druhy CITES.
Využití: Objevuje se i v kultuře, jedná se o poměrně snadno pěstovatelný druh.
Poznámka: V areálu se rozlišují dvě variety, kromě nominátní je to ještě Cylindropuntia imbricata var. argentea (Anthony) Backeb., která je úzce endemickou, vyskytuje se pouze na jihozápadě Texasu. Její habitus je spíš keřovitý, dosahuje maximální výšky 120 cm, hrbolce článků jsou užší a trny jsou stříbřité.

Fotografovala Pavlína Zahradníková, prosinec 2009 (USA, Arizona, západně od Phoenixu).

Holarctis – Středozemní oblast – Jihomarocká provincie

Vít Grulich — Tue, 15 May 2012 11:28:33 +0000

Zobrazit místo Jihomarocká provincie na větší mapě

Velmi svérázné okrajové území na jihozápadě Maroka v severní Africe náleží Jihomarocké provincii, která je nejzazší výspou Středozemní oblasti Holarctis. Nejdále k severu zasahuje při pobřeží k 32° 30′ severní šířky, avšak nepatří do ní Vysoký Atlas. Geologickou stavbu tvoří prvohorní a předprvohorní vyvřeliny, ale i druhohorní až tercierní vápence. Klima je na jedné straně ovlivňováno bezprostředně navazující Saharskou provincií, ale zejména pobřežní oblasti jsou pod vlivem pasátů, takže zde často dochází ke kondenzaci oblačnosti.

Na skladbě vegetace se podílejí rozvolněné porosty stálezelených dubů, zejména Quercus ilex. Těžiště areálu zde má xerofilní nahosemenná dřevina Tetraclinis articulata (Cupressaceae), a zejména stálezelený listnáč Argania spinosa z převážně tropické čeledi Sapotaceae. Na velmi suchých stanovištích se vyskytují některé akácie, např. Acacia gummifera, cicimek Ziziphus lotus, ve stepních až polopouštních porostech je typický kavyl Stipa tenacissima. Zejména v pasátem ovlivňovaném pobřežním pruhu se vyskytuje sukulentový buš a v něm celá řada makaronéských elementů, k nimž patří především endemický dračinec Dracaena draco subsp. ajgal, který zde byl objeven teprve v 90. letech 20. století. Spolu s ním zde roste např. škumpa Searsia tripartita (Anacardiaceae) a kapradina Davallia canariensis.

Kostra druhové skladby je tvořena mediteránními prvky, k nimž patří např. oliva Olea europaea subsp. maroccana. Je však obohacena o řadu prvků makaronéských, mezi něž patří např. zmíněný dračinec Dracaena draco, vavřín Laurus azorica, keřový pryšec Euphorbia regis-jubae a sukulentní Euphorbia officinarum, rostou zde i starček Kleinia anteuphorbium, blízce příbuzný kanárskému druhu Kleina neriifolia, mléč Sonchus pinnatifidus i miříkovitá rostlina Astydamia latifolia. Odlišným, totiž (sub)saharským elementem jsou např. akácie (Acacia), zástupci rodů Caralluma (Apocynaceae) a Warionia saharae (Asteraceae).

Z původních druhů Jihomarocké provincie na BOTANY.cz najdete:

Fotografoval Mário Duchoň.

MELICA UNIFLORA Retz. – strdivka jednokvětá / mednička jednokvetá

Radim Cibulka — Mon, 14 May 2012 20:44:33 +0000

Česká jména: strdivka jednokvětá (Kubát 2002)
Slovenská jména: mednička jednokvetá (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Poaceae Barnhart – lipnicovité

Rozšíření: Roste v západní, střední a jižní Evropě, na severu zasahuje do jižní Skandinávie, na východě do Polska a na Balkán. Dále roste na severu Afriky, na Kavkaze, v Turecku. U nás roste od pahorkatin do hor, převážně na Moravě a v severních Čechách, jinde je vzácnější.
Ekologie: Roste v humózních listnatých lesích, na zarostlých sutích. Kvete od května do června.

Popis: Vytrvalá, sytě zelená, řídce trsnatá tráva s plazivým podzemním větveným oddenkem, dorůstající výšky 30–50 cm. Stébla jsou tenká, chabá, hladká. Čepele listů jsou ploché, 3–5 mm široké. Jazýček je krátký, naproti němu je 3–4 mm dlouhý špičatý přívěsek. Květenstvím je řídká, chudokvětá, větvená lata. Její větévky jsou tenké, dolní jsou mnohokrát delší než klásky, odstálé. Klásky jsou vzpřímené, bez osin, s jedním fertilním a jedním sterilním květem. Plevy jsou eliptické, pluchy trvale lysé. Plodem je obilka.

Fotografováno ve dnech 8. 5. 2012 (PP Vranovské skály) a 13. 5. 2012 (Sitenský důl).

XANTHORRHOEA QUADRANGULATA F. Muell. – žlutokap

Vít Grulich — Mon, 14 May 2012 19:30:48 +0000

Česká jména: žlutokap (Presl 1846, Mareček 2001)
Čeleď: Xanthorrhoeaceae Dum. – žlutokapovité

Rozšíření: Roste na malém areálu ve svazovém státu Jižní Austrálie.
Ekologie: Vyskytuje se na suchých kamenitých místech, ale také na těžkých jílovitých půdách, většina lokalit leží v nevelké vzdálenosti od pobřeží.

Popis: Vytrvalá rostlina s velkou růžicí spirálně uspořádaných trávovitých listů a někdy s kmínkem až 2 m vysokým. Listy jsou na průřezu kosočtverečné, 1–1,8 mm v průměru, šedomodré, ojíněné. Stvol je asi 55 cm dlouhý, asi 1,2 cm v průměru; květenství je obvykle kratší než stvol asi 30 cm dlouhé a 3 cm v průměru; listeny jsou špičaté, víceméně lysé; květy jsou trojčetné; kališní lístky jsou 3, volné, téměř lysé; 3 korunní lístky jsou rovněž volné, lehce zakřivené, lysé, na vrcholu s krátkou štětičkou chlupů; tyčinek je 6, vyniklých z květu; gyneceum srůstá ze 3 plodolistů, se svrchním semeníkem a hlavatou bliznou. Plodem je pouzdrosečná tobolka s 1–2 semeny v každém pouzdře.
Poznámka: Dříve byla čeleď Xanthorrhoeaceae vymezena pro zhruba 12 téměř výhradně australských rodů s přibližně stovkou druhů, z nichž jen asi 3 zasahovaly mimo australský kontinent – 2 na Novou Guineu a jediný na Novou Kaledonii. Do samotného rodu Xanthorrhoea náleží asi 30 druhů, které rostou – s výjimkou pouštního vnitrozemí – prakticky v celé Austrálii včetně Tasmánie, ale většina druhů má velmi malé areály. Klasifikace APG3 však přinesla nový pohled na vymezení čeledi, takže současné pojetí je mnohem širší. Je ještě třeba připomenout, že ostatní rody původně do této čeledi řazené, např. dosti početný rod Lomandra, byly přesunuty jinam. Podle tohoto konceptu, který je založen na studiu znaků na genomu, sem patří celkem 35 rodů s 900 druhy, rozšířených takřka kosmopolitně, zcela však chybějí v Severní Americe a diverzita v Americe Jižní je překvapivě malá. Do střední Evropy sice žádný druh z čeledi Xanthorrhoeaceae nezasahuje, ale už ve Středozemí se lze setkat se zástupci rodů Asphodelus nebo Asphodeline, z rostlin Středoevropanovi známých také rody Aloe a denivka (Hemerocallis).

Fotografoval Petr Dvořáček (Austrálie, South Australia, severně od Adelaide).

ALOPECURUS RENDLEI Eig – psárka / psiarka

Daniel Dítě — Sun, 13 May 2012 20:40:02 +0000

Syn.: Alopecurus utriculatus (L.) Pers., Panicum flexuosum Raf., Panicum pumilum Raf., Panicum rafinesquianum Schult., Phalaris ariculata Dicks. ex Roem. et Usteri, Phalaris utricularis Salisb., Phalaris utriculata L., Tozzettia utriculata (L.) Savi
Čeľaď: Poaceae Barnhart – lipnicovité

Rozšírenie: Druh s areálom obmedzeným prakticky iba na Európu. Vyskytuje sa v oblasti Stredozemného mora – v Španielsku, Taliansku, štátoch bývalej Juhoslávie, Albánsku a Grécku, odkiaľ zasahuje aj do ázijskej časti Turecka. Okrem Mediteránu je druh známy z Belgicka, Nemecka, Švajčiarska a Bulharska.
Ekológia: Vyskytuje sa na vlhkých, obvykle mierne zasolených lúkach a pasienkoch, tiež v priekopách popri solených cestách a diaľniciach, popri ktorých sa môže druhotne šíriť. Výskyt siaha od nížin do výšky cca 1000 m n. m. Kvitne od apríla do júna.

Opis: Jednoročná, na báze zväzkovito rozkonárená rastlina vysoká 10–25 cm. Steblá priame alebo kolienkato vystúpavé. Jazýček dlhý do 2 mm, celistvookrajový. Pošvy dolných listov pritisnuté, pošvy steblových listov nápadne nafúknuté, prevažne holé. Čepele listov ploché, široké až 6 mm, špicatokončisté, zelené. Metlina kláskovito stiahnutá, podlhovasto vajcovitá, 1,5–2,5 cm dlhá a do 1 cm široká. Konáriky metliny s 1–2 pomerne veľkými kláskami. Kláskové plevy navzájom zrastené až do polovice dĺžky. Plevica s kolienkato ohnutou osťou dlhou 10–15 mm.
Poznámka: V niektorých typoch subhalofytnej vegetácie nápadný, dominantný druh.

Foto: 1. 5. 2011 (Chorvátsko, ostrov Pag).

LUZULA PALLESCENS Sw. – bika bledavá / chlpaňa bledá

Tomáš Mrázek — Sun, 13 May 2012 19:58:05 +0000

Syn.: Juncoides pallescens (Sw.) Druce, Juncus pallescens Wahlenb., nom. illeg., Luzula pallescens (Wahlenb.) Besser, Luzula pallidula Kirschner, Luzula sudetica subsp. pallescens (Wahlenb.) Asch.
Česká jména: bika drobounká (Domin-Podpěra 1928), bika sudetská bledavá (Dostál 1950), bika bledavá (Kubát 2002)
Slovenská jména: chlpaňa sudetská bledistá (Dostál 1950), chlpaňa bledá (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Juncaceae Juss. – sítinovité

Rozšíření: Roste v Evropě včetně nejsevernějších oblastí, nevyskytuje se na Pyrenejském, Apeninském a na jihu Balkánského poloostrova. Dále areál zasahuje na východ přes Rusko, Čínu, Tchaj-wan a Korejský poloostrov až do Japonska. Roste i na východě Severní Ameriky – zde je nepůvodní. U nás roztroušeně v celém území, ve vyšších polohách vzácně.
Ekologie: Okraje lesních cest, paseky, lesní školky od nížin do horského stupně. Konkurenčně slabý druh, který brzy podléhá sukcesi a ustupuje. Kvete od dubna do června.

Popis: Vytrvalé, 12–30 cm vysoké, bledě zelené, hustě trsnaté byliny. Listy řídce brvité s tupou, mírně ztlustlou špičkou. Květenství tvořeno obvykle více než osmi klásky, často dosti dlouze stopkatými, stopky klásků hustě oděné drobnými papilami. V klásku obvykle 10–20 květů, okvětní lístky bledé, žlutavé až žlutozelené, vnější alespoň o 0,5 mm delší než vnitřní, do 2,8 mm dlouhé. Prašníky kratší než 0,7 mm. Semena nanejvýš 0,6 mm široká, s přívěsky 3–4krát kratší než semena.
Záměny: Patří do okruhu biky ladní (Luzula campestris agg.), tedy bik se ztlustlým koncem listů. Další druh tohoto okruhu bika sudetská má tmavé okvětní lístky, semena s menšími přívěsky, obvykle menší počet klásků s průměrně menším počtem květů. Bika ladní (Luzula campestris) a bika obecná (Luzula divulgata) mají vnější i vnitřní okvětní lístky stejně dlouhé, delší prašníky a širší semena.

Fotografováno ve dnech 2. 5. a 11. 5. 2012 (v Praze).

SENECIO ELEGANS L. – starček

Věra Svobodová — Sun, 13 May 2012 14:02:28 +0000

Syn.: Brachyscome carnosa (W. T. Aiton) M. R. Almeida, Cacalia carnosa W. T. Aiton, Senecio pseudo-elegans Less.
Česká jména: starček výborný (Presl 1846)
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Pochází z jižní Afriky, z provincií Eastern Cape a Western Cape, naturalizovaná na Azorských ostrovech, v jihozápadní i jihovýchodní Austrálii, na Novém Zélandu a v Kalifornii. Pěstovaná jako okrasná rostlina, ve vhodných podmínkách zplaňuje.
Ekologie: Pobřežní duny a útesy, narušená místa, v pásmu od pobřeží do nadmořské výšky 100 m.

Popis: Jednoletá bylina s jedním přímým, bohatě větveným stonkem, dorůstající výšky do 1 m. Celá rostlina je nerovnoměrně žláznatě pýřitá, na omak lepkavá. Listy řapíkaté, báze řapíků rozšířená, čepel obvejčitá, lyrovitá, naspodu až peřenosečná, 3–8 cm × 1,5–3,5 cm, na bázi zúžená nebo uťatá, s vroubkovaným až zubatým okrajem. Květenství chocholičnaté, úbory o průměru 1,5–2 cm, zákroveček z 8–14 vejčitých listenů dlouhých asi jako polovina zákrovu, s černými špičkami, zákrovní listenů je ± 13, 6–10 mm dlouhých. Úbory mají obvykle 13 jazykových květů 1–1,5 cm dlouhých, většinou nachové barvy (ale i v dalších odstínech růžové až červenofialové nebo bílé) a četné žluté terčové květy. Plodem je nažka s chmýrem.
Záměny: Podobný starček Senecio glastifolius je vytrvalá rostlina s přisedlými lodyžními listy.
Využití: Pěstuje se jako dekorativní letnička.

Fotografováno ve dnech 18. 4. 2012 (Jihoafrická republika, Mosel Bay) a 8. 12. 2011 (Nový Zéland, Jižní ostrov, Banks Peninsula).

HELICHRYSUM ADENOCARPUM DC. – smil / slamiha

Věra Svobodová — Sun, 13 May 2012 12:08:10 +0000

Syn.: Gnaphalium adenocarpum Sch. Bip.
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Jihovýchodní Afrika – východní vysočiny Zimbabwe, Mozambiku a přilehlé regiony Jihoafrické republiky (od Soutpansberg na jihu přes vysočiny Mpumalanga a Svazijska, Free State, Lesotho, KwaZulu-Natal, Eastern Cape a Amatola Mountains.
Ekologie: Roste na otevřených loukách a pastvinách, na vlhkých svazích od hladiny moře až po nadmořskou výšku kolem 3000 m. Hlavní období kvetení leden až duben.

Popis: Vytrvalá bylina s dřevnatou bází, dorůstá výšky 4–45 cm. Velmi malé rostliny (do 5 cm vysoké) se nacházejí v alpinských trávnících. Lodyhy poléhavé až téměř přímé, jednoduché nebo větvené, vyrůstají v počtu 1–10 z jedné nebo několika malých přízemních růžic listů hustě vlnatě žláznatě chlupatých, přitisklých k zemi. Bazální listy jsou podlouhlé, eliptické až téměř okrouhlé, 2–4(–14) × 1,5–2,5(–4) cm velké, lodyžní listy podlouhlé až kopinaté, menší než bazální, směrem k vrcholu se zmenšující, většinou řídce vlnaté nebo žláznatě chlupaté, jsou natěsnané až pod zákrovy úborů. Úbory vyrůstají jednotlivě nebo po několika, zákrovní listeny asi v 11 překrývajících se řadách, jsou 4–20 mm dlouhé, rozložené, lesklé, bílé s růžově červenou až karmínovou špičkou, zřídka bílé nebo celé zbarvené, květy v úboru jsou početné, žluté, často s červenými okraji. Plody jsou soudkovité nažky, asi 0,75 mm dlouhé, s chmýrem.
Záměny: Druh je často zaměňován s Helichrysum monticola, které má lodyhy s jediným terminálním úborem a vnitřní zákrovní listeny na bázi načervenalé.
Poznámka: Rozlišují se dva poddruhy: Helichrysum adenocarpum subsp. adenocarpum má listy v bazálních růžicích vlnatě chlupaté a zákrovní listeny v barvách od karmínové po růžovou, nebo tak zbarvené vrcholy bílých listenů, jen zřídka čistě bílé; H. adenocarpum subsp. ammophilum je robustnější, má listy přízemních růžic žláznaté, zřídka vlnaté, zákrovní listeny čistě bílé.

Fotografováno ve dnech 9. 4. 2012 (Jihoafrická republika, Blyde River Canyon) a od 12. 4. do 13. 4. 2012 (JAR, Drakensberg).

Vranovské skály – přírodní památka

Radim Cibulka — Sun, 13 May 2012 11:33:45 +0000

Severně Mimoně se vypíná do výšky 696 m n. m. nápadný vyvřelý čedičový kužel zvaný Ralsko, se stejnojmennou hradní zříceninou na svém vrchu a na úpatí obroubený pásem pískovcových skal, z nichž část je chráněna jako přírodní památka Vranovské skály, vyhlášená v roce 1991 na ploše 13 ha (mapa). Předmětem ochrany jsou samotné skály a také cenná rostlinná společenstva s vzácnými druhy rostlin, např. medvědicí lékařskou (Arctostaphylos uva-ursi) nebo česnekem tuhým (Allium strictum).

Skály jsou z měkkého pískovce, snadno zvětrávají, a proto jsou značně zarostlé, jen několik ostrohů vyčnívá ze souvislého lesního porostu, z nichž nejznámější je Juliina vyhlídka. Převažují sosna (Pinus sylvestris) i se jmelím borovicovým (Viscum album subsp. austriacum) a buk (Fagus sylvatica), dále zde roste dub, bříza bělokorá (Betula pendula), smrk (Picea abies), jedle (Abies alba) nebo jeřáb dunajský (Sorbus danubialis). Bylinné patro je pestré, rychle se střídají různá společenstva. Místy převládají dusíkomilné byliny, jako jsou vlaštovičník větší (Chelidonium majus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) nebo kakost smrdutý (Geranium robertianum).

Na místech s vlhčí půdou roste netýkavka malokvětá (Impatiens noli-tangere) nebo ostřice lesní (Carex sylvatica), na místech s písčitou, neúživnou půdou rostou borůvky (Vaccinium myrtillus), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), bika chlupatá (Luzula pilosa) nebo bika bělavá (L. luzuloides).

Naopak na výchozech vápnitých pískovců je porost nápadně bohatý. Jmenovat můžeme tomkovici jižní (Hierochloë australis), smldník olešníkovitý (Peucedanum oreoselinum), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), silenku nicí (Silene nutans), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), chrpu čekánek (Centaurea scabiosa), jetel alpínský (Trifolium alpestre), ostřici prstnatou (Carex digitata) a také zvláštní ostřici z okruhu ostřice oddenkaté. Taxonomická příslušnost této ostřice je nejasná už od doby svého objevení (2. pol. 19. století) a není vyřešena dodnes. Snad jde jen o zvláštní klon ostřice tlapkaté oddenkaté (Carex pediformis subsp. rhizodes). V každém případě jde o druh cenný a zajímavý. Na skalách pak hojně roste pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), konvalinka vonná (Convalaria majalis) nebo osladič obecný (Polypodium vulgare).

Výše po svahu roste převážně bukový les, z význačných podrostových druhů jmenujme hasivku orličí (Pteridium aquilinum), bažanku vytrvalou (Mercurialis perennis), kyčelnici cibulkonosnou (Dentaria bulbifera), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), strdivku nicí a jednokvětou (Melica nutans, M. uniflora). A kdo se vydrápe až na hradní zříceninu, bude odměněn nejen vskutku lahůdkovým výhledem, ale také teplomilnou květenou, neboť celý vrchol je tvořen přírodní rezervací chránící suťové lesy s význačnou květenou, a možná také nějakým cizokrajným překvapením.

Fotografováno dne 8. 5. 2012.

KOHLERIA TIGRIDIA (Ohlend.) Roalson et Boggan

Vít Grulich — Sun, 13 May 2012 10:02:50 +0000

Syn.: Besleria grandiflora Kunth, Capanea chiriquana C. V. Morton, Capanea grandiflora (Kunth) Decne., Capanea humboldtii (Klotzsch) Oerst., Capanea oerstedii (Klotzsch) Oerst., Capanea picturata Donn. Sm., Drymonia grandiflora (Kunth) G. Don, Gloxinia tigridia Ohlend., Rhytidophyllum humboldtii Klotzsch, Rhytidophyllum oerstedii Klotzsch, Rhytidophyllum tigridia (Ohlend.) Klotzsch, Sisyrocarpus ohlendorffii Klotzsch ex Walp.
Čeleď: Gesneriaceae Rich et Juss. – podpětovité

Rozšíření: Areál se táhne od jižního Mexika po Panamu a od severozápadní Venezuely po Ekvádor.
Ekologie: Roste epifyticky v deštných až mlžných lesích v nadmořských výškách 700–2000 m. Vůně květů poněkud připomíná zelí; rostliny jsou opylovány netopýry, zejména druhem Anoura caudifer.

Popis: Pýřitá bylina s oblou ovíjivou lodyhou, dorůstá délky až 1,5 m. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, vejčité, na okraji drobně pilovité, zašpičatělé. Květy tvoří chudokvětá úžlabní květenství; kalich je zvonkovitý, chlupatý, s 3 hrbolky a s kopinatými cípy; koruna je poněkud zygomorfní, široce trubkovitá, prohnutá, asi 5 cm dlouhá, s 5 krátkými, stejnými cípy, zelenobílá, uvnitř výrazně hnědě nebo hnědofialově tečkovaná, vně i uvnitř chlupatá; tyčinky jsou 4, přirostlé ke korunní trubce; gyneceum srůstá ze 2 plodolistů, tvoří svrchní semeník, dlouhou čnělku s laločnatým nektáriem s hnědavými skvrnkami a hlavatou bliznu. Plodem je tobolka s drobnými semeny.

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 21. 2. 2009 (Kostarika, Monteverde: Santa Elena).

JUSTICIA AUREA Schltdl. – právenka

Vít Grulich — Sun, 13 May 2012 09:26:22 +0000

Syn.: Cyrtanthera aurea (Schltdl.) Nees, Cyrtanthera catalpifolia Nees, Cyrtanthera densiflora Oerst., Cyrtanthera umbrosa Nees, Jacobinia aurea (Schltdl.) Hiern, Jacobinia aurea (Schltdl.) Hemsl., Jacobinia catalpaefolia (Nees) M. Gómez, Jacobinia umbrosa (Benth.) S. F. Blake, Justicia macdonaldii Regel, Justicia umbrosa Benth., Justicia vellasquezii Bertol.
Česká jména: právenka (Mareček 1997)
Čeleď: Acanthaceae Juss. – paznehtníkovité

Rozšíření: Středoamerický druh s areálem od jižního Mexika po Panamu.
Ekologie: Roste ve velmi vlhkých deštných nebo až mlžných lesích do nadmořské výšky kolem 2000 m; občas pěstovaná jako okrasná rostlina.

Popis: Keř dorůstající výšky až 6 m; větve v mládí čtyřhranné. Listy jsou vstřícné; řapík je 5–7 cm dlouhý; čepel je vejčitá až kopinatá, 12–40 cm dlouhá a 5,5–17 cm široká, na bázi klínovitá, na okraji často zvlněná nebo oddáleně vroubkovaná, na vrcholu zašpičatělá. Květenství je terminální, latovité; listeny jsou čárkovité, asi 1 cm dlouhé; kalich je zvonkovitý, s nestejně dlouhými cípy; koruna je pyskatá, až 5,5 cm dlouhá, žlutá, korunní trubka je prohnutá, asi 3 mm v průměru, horní pysk tvoří 2 zoubky, dolní je kratší, trojzubý; tyčinky jsou 2, ukryté pod horním pyskem; gyneceum srůstá ze 2 plodolistů a tvoří svrchní semeník. Plodem je krátká 4semenná tobolka.

Fotografovala Alena Vydrová, ve dnech 19. a 20. 2. 2009 (Kostarika, La Fortuna a Arenal).

CENTROPOGON GRANULOSUS C. Presl

Vít Grulich — Sun, 13 May 2012 08:50:01 +0000

Syn.: Centropogon aggregatus (Rusby) Gleason, Centropogon angostanus E. Wimm., Centropogon augostanus E. Wimm., Centropogon cardinalis Zahlbr. et Rech., Centropogon casapiensis E. Wimm., Centropogon chrysostoma Cortés, Centropogon cumulatus E. Wimm., Centropogon cuspidatus DC., Centropogon densiflorus var. lugens E. Wimm., Centropogon erastus E. Wimm., Centropogon holtonis E. Wimm., Centropogon lateriflorus E. Wimm., Centropogon nutans Planch. et Oerst., Centropogon panamensis Wilbur, Centropogon parvulus Gleason, Centropogon planchonis var. heteranthus E. Wimm., Centropogon tortilis E. Wimm., Centropogon vinosus E. Wimm., Centropogon warscewiczii Vatke, nom. illeg., Siphocampylus aggregatus Rusby
Čeleď: Campanulaceae Juss. – zvonkovité; Lobeliaceae R. Br. – lobelkovité

Rozšíření: Vyskytuje se ve Střední a Jižní Americe od Kostariky po Bolívii.
Ekologie: Stanovištěm jsou vlhké deštné nebo mlžné lesy, vystupuje do nadmořské výšky asi 2700 m. Může růst v půdě nebo epifyticky; květy jsou opylovány kolibříky.

Popis: Asi 1 m vysoká vytrvalá, někdy liánovitě rostoucí bylina; stonek je až 2,5 m dlouhý, dutý, až 1,5 cm v průměru, při poranění mléčí. Listy jsou střídavé, s řapíkem asi 1 cm dlouhým, čepel je vejčitá až eliptická, 10–20 cm dlouhá, na okraji jemně zubatá, na vrcholu zašpičatělá, na ploše svraskalá. Květenství je terminální hrozen; kalich má krátkou trubku a zelené čárkovité, 1–2 cm dlouhé cípy; koruna je 3–4 cm dlouhá, korunní trubka je na bázi poněkud zduřelá, v horní polovině nápadně zakřivená, červená nebo oranžová, korunní cípy jsou ohrnuté, horní sytě žluté, dolní žluté nebo oranžové; tyčinky tvoří prašníkovou trubičku asi o 0,5 cm delší než koruna; semeník je spodní, vyčnívá z prašníkové trubičky. Plodem je kožovitá, soudkovitá, bílá, 1–1,5 cm široká bobule se zelenými vytrvalými kališními cípy.
Záměny: Od velmi podobného druhu Centropogon solanifolius se liší mnohem delšími kališními cípy, více zakřivenou korunní trubkou a sytěji zbarvenými cípy koruny, z nichž dolní mívají často stejný odstín jako korunní trubka. Ve Střední a Jižní Americe se vyskytuje ještě několik dalších podobných druhů.

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 20. 2. 2009 (Kostarika, distr. La Fortuna: Arenal).