BOTANY.cz

STACHYS OCYMASTRUM (L.) Briq. – čistec

Vít Grulich — Tue, 07 Feb 2012 10:12:38 +0000

Syn.: Sideritis ocymastrum L.
Čeleď: Lamiaceae Lindl. – hluchavkovité

Rozšíření: Mediteránně-makaronéský druh, vyskytuje se na Kanárských ostrovech a na Madeiře, a dále v jižní části Středozemí od Maroka po Tunisko a od jižního Portugalska po Řecko a na Krétě.
Ekologie: Stanovištěm jsou suché trávníky, skalky a úhory, na výslunných suchých místech, spíše v nižších nadmořských výškách.
Popis: Jednoletá chlupatá bylina s přímou až 45 cm vysokou lodyhou. Listy jsou vstřícné, přisedlé, vejčité, 1,5–6,5 cm dlouhé a 1–4,5 cm široké, na bázi srdčité, tupě zubaté, na vrcholu tupé. Květenství tvoří lichopřesleny po 6 květech; kalich je zvonkovitý až trubkovitý, až 10 mm dlouhý, žláznatě i nežláznatě chlupatý, kališní cípy jsou zdéli trubky, bíle osinaté; koruna je asi 12 mm dlouhá, horní pysk je 6–8,5 mm dlouhý, bílý, na vrcholu nápadně dvouklaný, dolní pysk je 7–10 mm dlouhý, žlutavý, s červenými skvrnkami v ústí. Plody jsou asi 1,5 mm dlouhé tvrdky.
Ohrožení a ochrana: Ve Francii zákonem chráněný druh.

Fotografoval Jindřich Houska, dne 7. 5. 2006 (Madeira, Porto da Cruz).

ANDRYALA GLANDULOSA Lam.

Vít Grulich — Tue, 07 Feb 2012 09:52:18 +0000

Syn.: Andryala robusta Lowe
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Makaronéský endemit, roste na Madeiře a Kanárských ostrovech, uváděný výskyt v Maroku nebyl potvrzen.
Ekologie: Provází suchá stanoviště, zejména útesy nad pobřežím, ale vystupuje až do 1500 m do vnitrozemí.

Popis: Vytrvalá, hustě bíle nebo hnědavě chlupatá a žláznatá bylina s olistěnou lodyhou vysokou 50–100 cm. Listy jsou střídavé, celokrajné nebo oddáleně chobotnaté až zpeřené, s úkrojky alespoň 2 mm širokými; přízemní listy, často za květu odumřelé, jsou 5–25(–45) cm dlouhé; lodyžní listy jsou zpravidla celokrajné, vejčité až kopinatá, menší než přízemní. Květenství je lata úborů; úbory jsou stopkaté, 8–20 mm dlouhé a 6–15 mm široké, zákrov je jednořadý až dvouřadý, v lůžku úboru jsou přítomny plevky; květy jsou jazykovité, zlatožluté. Nažky jsou 1–1,5 mm dlouhé, tmavohnědé, se světlými žebry vybíhajícími na vrcholu do zoubků; chmýr je šedavý, opadavý.
Poznámka: Dosti proměnlivý druh zejména v hustotě odění, tvaru listů a velikosti úborů; někteří autoři odlišuji více poddruhů.

Fotografovali Jindřich Houska, dne 7. 5. 2006 (Madeira, Porto da Cruz), a Ladislav Hoskovec, dne 30. 6. 2005 (Madeira, Ponta de São Lourenço).

NOTHOSCORDUM GRACILE (Aiton) Stearn

Vít Grulich — Tue, 07 Feb 2012 08:59:32 +0000

Syn.: Allium gracile Aiton, Maligia gracilis (Aiton) Raf., Milla macrostemon var. gracilis (Aiton) Baker, Nothoscordum bivalve Standl.
Čeleď: Alliaceae C. Agardh – česnekovité; Amaryllidaceae Jaume St. Hil. – amarylkovité

Rozšíření: Pochází ze Střední a Jižní Ameriky – od jihu Mexika až po Uruguay. Jako zplanělý byl pozorován ve Spojených státech v Kalifornii, při ústí Mississippi a na Floridě, a také v Austrálii, lokálně v jižní Evropě, na Kanárských ostrovech a na Madeiře. Snadno se šíří ze zahradních výsadeb.
Ekologie: Roste na vlhčích místech podél komunikací, na úhorech a rumištích.

Popis: Vytrvalá cibulnatá bylina, připomíná česnek, ale bez typické česnekové vůně; cibule má asi 1,5 cm v průměru, je krytá hnědými blanitými šupinami. Listy jsou jen přízemní, čárkovité, dužnaté, 20–40 cm dlouhé a 4–10 mm široké, z jedné cibule jich vyrůstá 2–9. Stvol je oblý, 30–60 cm dlouhý, na vrcholu nese okolík trojčetných vonných květů, před rozkvětem ukrytých v toulci tvořeném 2 na bázi srostlými listeny dlouhými 1,2–2 cm; květní stopky jsou nestejné, 2–4 cm dlouhé; okvětí je nálevkovité, cípy jsou 1–1,5 cm dlouhé, bílé, s růžovou střední žilkou; tyčinek je 6; semeník je svrchní, trojpouzdrý. Plodem je pouzdrosečná obvejčitá tobolka, asi 6,5 mm dlouhá.

Fotografoval Jindřich Houska, dne 6. 5. 2006 (Madeira, Funchal, Levada dos Piornais).

SOLANUM LACINIATUM Aiton – lilek / ľuľok

Věra Svobodová — Mon, 06 Feb 2012 23:54:11 +0000

Syn.: Solanum aviculare var. laciniatum (Aiton) Domin, Solanum reclinatum Dunal
Čeleď: Solanaceae Juss. – lilkovité

Rozšíření: Nový Zéland (Severní ostrov od Aucklandu na jih, ostrovy Jižní, Stewart a Chatham), jižní Austrálie (New South Wales, Australian Capital Territory, Victoria) a Tasmánie.
Ekologie: Křoviny, okraje lesů a plantáží, živých plotů, zvláště hojný na lesních pasekách.

Popis: Rozložitý polokeř dorůstající ve své domovině výšky až 4 m a šířky 5 m. Větve jsou tmavě zelené, postupně tmavnoucí, ve stáří světle hnědé, lysé. Listy jsou střídavé, krátce řapíkaté, v obrysu široce obvejčité, peřenosečné, na vrcholu špičaté, 15–40 × 10–25 cm, anebo kopinaté, celokrajné, 5–15 × 3–5 cm, lysé, na líci tmavě zelené, na rubu světlejší. Květy v postranních až 10květých vijanech, mají průměr 3–5 cm, kalich je 5–8 mm dlouhý, 5cípý, koruna je kolovitá s 5 velmi širokými, na vrcholu vykrojenými a fialově modrými cípy, tyčinky jsou zakončené sytě žlutými prašníky 3–4 mm dlouhými. Plody jsou elipsoidní až obvejcovité bobule, 2–3 cm dlouhé, ve zralosti oranžově žluté, semena 2,2–2,5 mm.
Záměny: Velmi podobný je blízce příbuzný druh Solanum aviculare, který má ale purpurové stonky, tmavší žilnatinu na listech, menší korunu, korunní cípy nejsou na vrcholu vykrojené, ale zakončené krátkými špičkami, semena jsou menší než 2 mm. Solanum laciniatum má jižněji položený areál a vyskytuje se spíše ve vnitrozemí. V některých oblastech rostou oba druhy (od Aucklandu po Marlborough Sounds, v Austrálii stát Victoria a jižní části New South Wales a South Australia).
Využití: Používá se pro stabilizaci erodovaných půd, roste i v půdách s vysokou koncentrací těžkých kovů po rekultivaci důlních odpadů. V zahradách se uplatňuje v rychle rostoucích živých plotech. Stejně jako příbuzný druh S. aviculare je od 60. let minulého století pěstován a studován v některých zemích pro obsah steroidů v mladých listech, vhodných jako materiál k výrobě antikoncepčních prostředků.

Fotografováno dne 5. 12. 2011 (Nový Zéland, Jižní ostrov, Curio Bay a Nugget Point).

AMPHITECNA LATIFOLIA (Mill.) A. H. Gentry

Vít Grulich — Mon, 06 Feb 2012 20:16:19 +0000

Syn.: Amphitecna obovata (Benth.) L. O. Williams, Crescentia coriacea Miers, Crescentia cucurbitifera Houtt., Crescentia cucurbitina L., nom. illeg., Crescentia cuspidata Miers, Crescentia elongata Miers, Crescentia latifolia Mill., Crescentia latifolia Lam., Crescentia lethifera Tussac, Crescentia obovata Benth., Crescentia ovata Burm. f., nom. inval., Crescentia palustris Forsyth ex Seem., nom. inval., Crescentia toxicaria Tussac, nom. illeg., Dendrosicus latifolius (Mill.) A. H. Gentry, Dendrosicus saxatilis Raf., Enallagma cucurbitina (L.) Baill. ex K. Schum., Enallagma latifolia (Mill.) Small, Enallagma obovata (Benth.) Baill. ex K. Schum.
Čeleď: Bignoniaceae Juss. – trubačovité

Rozšíření: Těžiště areálu leží ve Střední Americe od Mexika po Panamskou šíji, vyskytuje se i na Floridě, Antilách, v Kolumbii a Venezuele.
Ekologie: Provází písčitá mořská pobřeží a okraje vegetace mangrove.

Popis: Stálezelený stromek s křivolakými větvemi, dorůstající výšky až 10 m; kmen může mít až 18 cm v průměru; borka je světlá; letorosty jsou většinou hranaté. Listy jsou střídavé až téměř vstřícné, řapíkaté, obvejčité, 6–21,5 cm dlouhé a 3–12,5 cm široké, kožovité, lysé, na bázi klínovité, celokrajné, na vrcholu obvykle zašpičatělé; žilnatina je silná, světlá. Květy jsou jednotlivé nebo po 2–3; květní stopky 2,2–5,5 cm dlouhé; kalich 2,5–3,8 cm dlouhý, dělí se až téměř k bázi; koruna je čtyřčetná, široce zvonkovitá, 3,8–6,2(–8) cm dlouhá a až 4,5 cm široká, světle zelenavá až žlutavá, poněkud hranatá; tyčinek je 5; semeník je svrchní. Plod je dužnatá, vejcovitá až téměř kulovitá bobule, 5–15 cm dlouhá a 7–10 cm široká; má tenké dřevnaté oplodí a uvnitř bílou dužninu se semeny asi 1,5 cm dlouhými.
Využití: Tvrdé vydlabané plody byly používány – podobně u druhů rodu Crescentia – jako nádoby. Dužnina a semena jsou jedlé.

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 28. 3. 2009 (Kostarika, NP Manuel Antonio).

HIPPOMANE MANCINELLA L. – mancinela obecná

Vít Grulich — Mon, 06 Feb 2012 20:01:32 +0000

Syn.: Hippomane dioica Rottb., Mancinella venenata Tussac
Česká jména: mancinela obecná (Presl 1846)
Čeleď: Euphorbiaceae Juss. – pryšcovité

Rozšíření: Roste především ve Střední Americe, prakticky souvisle od jižního Mexika po Kolumbii, ale je znám i z Floridy a ostrovů v Karibiku, v Jižní Americe i z Ekvádoru, Venezuely a Guayany.
Ekologie: Roste především v lemech vegetace mangrove a písčitých pláží; dobře snáší zasolení, stabilizuje písčitý substrát.

Popis: Poloopadavý jednodomý keř nebo strom, dorůstá výšky až 20 m; ve všech částech obsahuje mléčnice s bílým latexem. Listy připomínají poněkud planou hrušku, jsou střídavé, řapíkaté, vejčité až eliptické, 3–10 cm dlouhé a 2–6 cm široké, světle zelené, celokrajné nebo velmi drobně pilovité, na bázi čepele s přisedlou červenou žlázkou. Květenství jsou až 7 cm dlouhé úžlabní klasy, na bázi bývají 1–2 květy samičí, výše větší počet samčích; samčí květy jsou asi 1 mm velké, mají 2–3dílný kalich, postrádají korunu a nesou 10 tyčinek, na bázi srostlých do sloupku, pistillodium chybí. Samičí květy mají 2 nebo 3 střechovité kališní lístky a semeník srostlý z 6–10 plodolistů, na jehož vrcholu je 10 zakřivených blizen. Plodem je kulovitá, naznačeně trojboká, asi 4 cm velká zelená bobule, v jejíž zelené nebo světle žluté dužnině je v každém pouzdře 4–5 hnědých, kulovitých semen.
Poznámka: Jedna z nejpozoruhodnějších jedovatých rostlin regionu, patří mezi nejjedovatější rostliny světa (španělsky se označuje jako manzanilla de la muerte – jablíčko smrti). Rostlina je prosycena celou řadou různorodě působících látek, zejména alkaloidů, některé z nich mají zřejmý karcinogenní účinek. V latexu je obsažen phorbol, který způsobuje silnou alergickou dermatitidu, puchýře jsou navíc posléze napadány bakteriálními infekcemi. Výpary z rostliny, zejména však kouř z hořících větví způsobují vážné dýchací obtíže a dokonce i dočasnou slepotu. Požití plodů vyvolává průjmy a zvracení a může mít letální následky. Nedoporučuje se ani vyhledávat stín pod těmito keři nebo schovávat se pod nimi před deštěm.

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 26. a 28. 3. 2009 (Kostarika, Nosara a NP Manuel Antonio).

BUDDLEJA NITIDA Benth. – komule

Vít Grulich — Mon, 06 Feb 2012 19:40:46 +0000

Syn.: Buddleja alpina Oerst.
Česká jména: komule (Presl 1846, Mareček 1994)
Čeleď: Buddlejaeae K. Wilhelm – komulovité; Scrophulariaceae Juss. – krtičníkovité

Rozšíření: Areál se táhne ve Střední Americe od jihovýchodního Mexika (stát Chiapas) po západní Panamu.
Ekologie: Roste v horských dubových nebo borových lesích, často na stanovištích ovlivňovaných mlhami, také na pasekách a pastvinách, i v křovinách nad horní hranicí lesa. Nejčastěji na vápenci nebo na zvětralé lávě, v nadmořských výškách (1000–)2000–4000 m.

Popis: Dvoudomý keř nebo strom s hustou korunou, vysoký 4–10(–15) m; kmen může mít u báze průměr až 60 cm; borka je hnědá až téměř černá, odlučuje se v šupinách; mladé větve jsou zaobleně hranaté, plstnaté. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, kopinaté, 3–10 cm dlouhé a 1–3,5 cm široké, na líci lysé a lesklé, na rubu hustě přitiskle chlupaté, celokrajné, zřídka jemně pilovité, špičaté až zašpičatělé. Květenství je latovité; téměř přisedlé čtyřčetné květy se shlukují po 3–5 v krátkých vrcholících; kalich je zvonkovitý, vně plstnatý, s krátkými, široce trojúhelníkovitými cípy; nálevkovitá koruna má asi 3 mm dlouhou trubku a 1,2–2 mm dlouhé cípy, žlutá, později až oranžová, vně plstnatá, uvnitř je téměř lysá, chlupatá jen v ústí; tyčinky jsou 4; gyneceum má dvoupouzdrý svrchní semeník. Plody jsou elipsoidní tobolky 4–5 mm dlouhé, plstnaté, otvírají se přehrádkosečně, pouzdrosečně jen na vrcholu; semena jsou drobná, křídlatá.

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 2. 3. 2009 (Kostarika, NP Volcán Irazú).

TRISETUM FLAVESCENS (L.) P. Beauv. – trojštět žlutavý / trojštet žltkastý

Mário Duchoň — Mon, 06 Feb 2012 15:17:41 +0000

Syn.: Avena flavescens L., Avenastrum flavescens (L.) Jess., Trisetaria flavescens (L.) Baumg., Trisetaria flavescens subsp. pratensis (Pers.) Beck, Trisetum griseovirens H. Lindb., Trisetum macrantherum Maire et Trab.
České mená: trojštět žlutavý (Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenské mená: trojštet žltkastý (Marhold-Hindák 1998)
Čeľaď: Poaceae Barnhart – lipnicovité

Rozšírenie: Vyskytuje sa v celej Európe od Portugalska a Britských ostrovov, na východ zasahuje cez Rusko a Turecko na Kaukaz, do Iraku, Iránu a Turkmenistanu. V Škandinávii sa zrejme vyskytuje len sekundárne, v južnej Európe rastie v horách a vlhších oblastiach. Zasahuje aj do Afriky, kde rastie v pohorí Atlas od Maroka po Tunisko. Druh je zavlečený aj do iných území, naturalizovaný je v Severnej Amerike, na juhu Južnej Ameriky a určite v ďalších oblastiach s temperátnou klímou.
Ekológia: Rastie na lúkach, pastvinách, subalpínskych holiach a v riedkych krovinách, na vlhkých až polosuchých, zásaditých až slabo kyslých pôdach, od nížin (tu vzácne, často zavlečený) do horského až subalpínskeho stupňa.

Opis: Trváca, riedko trsnatá bylina s krátko plazivým podzemkom. Steblá sú priame, 30–90(–140) cm vysoké, s 3–5 chlpatými kolienkami. Pošvy listov chlpaté, slabo drsné, jazýček 1–2 mm dlhý, uťatý, čepele ploché 3–5(–10) mm široké, na líci na žilkách a na okraji chlpaté, drsné, najvyššie listy až 20 cm dlhé. Metlina je podlhovastá, mnohokvetá, len za kvetu rozložitá, 7–15(–20) cm dlhá. Klásky 2–4-kveté, 6–8 mm dlhé (merané bez ostí), lesklé, plevy nerovnaké, horná dlhšia, trojžilová, dolná kratšia, jednožilová, plevice lysé, s cca 7 mm dlhou osťou. Plodom je obilka. Kvitne v máji až septembri.
Poznámka: Populácie nad hornou hranicou lesa sa vyznačujú širšími listami, často do 10 mm, o niečo menšími, hnedastými až červenkastými kláskami, jazýček je však krátky, 1–2 mm. V Belianskych Tatrách boli takéto rastliny popísané ako T. flavescens subsp. tatricum Chrtek, v súčasnosti je tento taxón známy aj z vápencov Západných Tatier, z Bukovských vrchov, Bieszczad, ukrajinských Karpát. Podobné znaky nesú aj rastliny z Krivánskej Malej Fatry a zrejme i z iných vyšších pohorí Karpát. Ich taxonomická hodnota je sporná.

Foto: leto 2008 až 2010 (Strážovské vrchy a Krivánska Malá Fatra, Chleb).

CREPIS MOLLIS (Jacq.) Asch. subsp. MOLLIS – škarda měkká pravá / škarda mäkká pravá

Mário Duchoň — Mon, 06 Feb 2012 09:25:50 +0000

Syn.: Hieracium molle Jacq.
České mená: škarda měkká (Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenské mená: škarda mäkká (Marhold-Hindák 1998)
Čeľaď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité / astrovité

Rozšírenie: Ťažisko areálu leží v strednej Európe – v južnom a strednom Nemecku, Rakúsku, Česku a na Slovensku. Na na sever zasahuje ostrovčekovite cez Poľsko do Litvy, Lotyšska a Estónska. Malé exklávne arely sú v Škótsku, Pyrenejách, južnom Francúzsku, Švajčiarsku, na Balkáne, v Rumunsku a na Ukrajine.
Ekológia: Rastie na vlhkých lúkach, v spoločenstvách vysokobylinných nív, subalpínskych krovín, na brehoch potokov a vo svetlých lesoch od podhorského do subalpínskeho stupňa, na zásaditých až slabo kyslých, humóznych pôdach.

Opis: Trváca bylina s krátkym, čiernym podzemkom. Stonka priama, lysá alebo chlpatá, 30–90 cm vysoká, len v hornej časti rozvetvená, listnatá. Listy celistvé, lysé až husto štetinovito chlpaté, prízemné a dolné stonkové s krátkou krídlatou stopkou. Čepeľ prízemných listov elipsovitá až obrátene kopijovitá, na vrchole zvyčajne zaoblená, 5–25 cm dlhá a 2–5 cm široká, horné listy vajcovité až kopijovité, so srdcovitou až polobjímavou bázou. Úbory v chocholíku, v plnom kvete až 3–4 cm v priemere, zákrovné listene žľaznato i nežľaznato chlpaté, dobre rozlíšené, vonkajšie dosahujú približne do 1/4 vnútorných. Kvety žlté, jazykovité s ligulou okolo 2,5 mm širokou, čnelky zelenkasté, za sucha čierne. Plodom sú nažky bez zobáčika, chocholec čisto biely. Kvitne v júni až auguste.
Ohrozenie a ochrana: Nominátny poddruh je v ČR zaradený medzi kriticky ohrozené taxóny (C1).
Poznámka: Druh je u nás zastúpený dvoma poddruhmi. Nominátny poddruh (na fotkách) sa vyznačuje stonkovými listami na líci husto štetinato chlpatými, celistvookrajovými až oddialene zubatými, 2–6-krát dlhšími než širokými. Druhý poddruh, C. mollis subsp. hieracioides (Domin) Domin, má stredné stonkové listy na líci lysé alebo riedko chlpaté, na okraji výrazne zubaté, často 5–10-krát dlhšie než široké.

Foto: 22. 7. 2008, 10. 7. 2010 (Slovensko, Veľká Fatra, Tlstá a Krivánska Malá Fatra, Veľký Rozsutec)

DORONICUM COLUMNAE Ten. – kamzičník Columnův / kamzičník Columnov

Mário Duchoň — Mon, 06 Feb 2012 09:07:11 +0000

Syn.: Arnica wulfeniana Pollini, Doronicum cordifolium Sternb. et Hoppe, Doronicum wulfenianum Poir.
České mená: kamzičník srdcolistý (Dostál 1989), kamzičník Columnův (Kubát 2002)
Slovenské mená: kamzičník Columnov (Marhold-Hindák 1998)
Čeľaď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité / astrovité

Rozšírenie: Hory Balkánskeho a Apeninského polostrova, na sever zasahuje až do nemeckých Álp a do rumunských Karpát, kde je však zrejme úplne nahradený podobným, nie vždy akceptovaným taxónom Doronicum carpaticum (Griseb. et Schenk.) Nyman, ktorý sa líši predovšetkým prítomnosťou chocholca aj na nažkách z jazykovitých kvetov. Druh je u nás a aj v iných krajinách Európy bežne pestovaný a občas splaňuje.
Ekológia: Rastie vo svetlých, horských lesoch, na vlhkých sutinách a skalnatých svahoch, okolo potokov, na zásaditých až neutrálnych pôdach, od (400–)1000 do 2500 m n. m.

Opis: Trváca, 15–60 cm vysoká bylina. Podzemok pomerne tenký, dlhý, šikmý, bez výbežkov, uzlovite nezhrubnutý, šupiny lysé alebo len riedko chlpaté. Stonky priame alebo vystúpavé, obvykle s 3–4 listami, jednoduché alebo len málo vetvené, dole ± lysé, hore mäkko žľaznato chlpaté. Prízemné listy stopkaté, stopka až do 20 cm dlhá, úzko krídlatá, čepeľ srdcovitá, asi 3–10 cm dlhá a 3–9 cm široká, na okraji pravidelne ostro vrúbkovane zubatá. Úbor 3–6 cm v priemere, na stonke spravidla jeden (u niektorých kultivarov môže byť až 6). Jazykovité kvety približne dvakrát dlhšie než zákrov. Plodom je nažka, nažky z jazykovitých kvetov sú bez chocholca. Kvitne v apríli až júli.
Zámeny: Podobný druh Doronicum orientale Hoffm. sa líši uzlovito zhrubnutým podzemkom, šupinami podzemku s nápadnými lemmi dlhých chlpov a listami len plytko vrúbkovanými.

Foto: 27. 6. 2010 a 4. 7. 2011 (Albánsko, Prokletije).

GEUM BULGARICUM Pančić – kuklík

Mário Duchoň — Mon, 06 Feb 2012 08:40:41 +0000

Syn.: Oreogeum bulgaricum (Pančić) E. I. Golubk., Parageum bulgaricum (Pančić) M. Král, Sieversia bulgarica (Pančić) Nyman
Čeľaď: Rosaceae Juss. – růžovité / ružovité

Rozšírenie: Balkánsky endemit. Areál je nesúvislý, vyskytuje sa v pohoriach Prokletije, Rila, Pirin a v horách severne od Mostaru v Bosne a Hercegovine.
Ekológia: Rastie na kamenistých alpínskych lúkach, sutinách, vo vlhkých žľaboch, na vápnitých pôdach, od 1800 do 2800 m n. m.

Opis: Trváca bylina s tenkým koreňom. Kvetonosné stonky, 30–50 cm vysoké, s drobnými listeňmi, so žľaznatými a dlhšími nežľaznatými chlpmi. Prízemné listy veľké, nepárno perovitodielne, pretrhované, mäkko chlpaté, terminálny segment až do 10(–15) cm dlhý, na báze spravidla srdcovitý. Súkvetie je vrcholíkaté, obvykle 3–7-kveté. Kvety sú päťpočetné, kališné lístky široko vajcovito-kopijovité, svetlozelené, žľaznaté, korunné lístky žltkasté. Plodom sú nažky. Kvitne v júni až júli.
Ohrozenie a ochrana: Druh je zaradený do zoznamu rastlín chránených Bernským dohovorom.

Foto: 26. 6. 2010 a 4. 7. 2011 (Albánsko, Prokletije).

Naše zahrady a parky: Ratibořice a Babiččino údolí

Jana Möllerová — Mon, 06 Feb 2012 08:21:56 +0000

Ratibořice (jako součást náchodského panství) koupil v roce 1792 Petr Biron, vévoda Kuronský a Zaháňský, po něm panství zdědila v roce 1800 jeho nejstarší dcera Kateřina Vilemína Zaháňská. Kolem roku 1800 vznikl empírový lovecký pavilon v bažantnici, v letech 1825–26 nechala vévodkyně klasicistně a empírově přestavět ratibořický zámek. Současně bylo údolí řeky Úpy od České Skalice po Rýzmburk měněno v jakousi ideální krajinu, krajinný park, který navazuje na park zámecký. Tyto úpravy probíhaly po celou dobu jejího života.

Po smrti vévodkyně Zaháňské v roce 1839 zdědila panství její sestra Pavlína, ta náchodské panství s Ratibořicemi roku 1840 prodala. Menší úpravy zámku probíhaly v letech 1860–64, kdy jej vlastnil rod Schaumburg-Lippe. Za druhé světové války zámek využívala německá armáda, po válce byl majetek zkonfiskován. V roce 1976 byl zámek spolu s celým areálem Babiččina údolí vyhlášen národní kulturní památkou. Současně převzalo správu tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje se sídlem v Pardubicích.

Zámecký park má rozlohu 5,58 hektaru a má tvar elipsy. Je položen na svahu nad nivou řeky Úpy a na svazích na něj navazuje les. Prvním zámeckým zahradníkem byl K. Binder, později ho nahradil G. Bosse, který pravděpodobně určil hlavní vzhled parku. Park je položen v podhorské oblasti, proto zde původní koncepce počítala se severoamerickými dřevinami. Z těch roste v parku např. jasan americký (Fraxinus americana), liliovník tulipánokvětý (Liliodendron tulipifera), nahovětvec dvoudomý (Gymnocladus dioicus), borovice vejmutovka (Pinus strobus), jedlovec kanadský (Tsuga canadensis) a sazaník květnatý (Calycanthus floridus). Byly zde ovšem vysazeny i další exotické dřeviny.

V roce 1830 byl vybudován skleník. V roce 1972 byl park rekonstruován a při podrobném dendrologickém průzkumu v letech 1976–77 zde bylo zjištěno 124 druhů a kultivarů dřevin, z toho 15 cizokrajných jehličnatých druhů, jedna kulturní varieta domácího jehličnatého druhu, 60 cizokrajných listnatých druhů, 10 kulturních variet domácích listnatých druhů, 4 druhy jehličnatých a 34 druhů listnatých dřevin domácího původu. Od té doby některé dřeviny zahynuly nebo byly poškozeny povětrnostními vlivy. Dnes tu najdeme např. kaštanovník jedlý (Castanea sativa), pavlovnii plstnatou (Paulownia tomentosa), ruj vlasatou (Cotinus coggygria), jírovec drobnokvětý (Aesculus parviflora), klokoč zpeřený (Staphylea pinnata).

Informační panely o dřevinách v parku jsou výsledkem činnosti projektu „Zelené Ratibořice“, který probíhal v letech 2009–10. Mimo park u loveckého pavilonu roste ořešák černý (Juglans nigra) a metasekvoje (Metasequoia glyptostroboides), směrem k Viktorčinu splavu duby letní s úzkými korunami (Quercus robur ´Fastigiata´), poblíž mlýna staré cypřišky a zeravy. Mnohem více bylo změněno údolí, kde byly původně krásné květnaté louky. Ty byly odvodněny a byla na ně vyvážena kejda, zarostly kopřivami. Dnes se proto posekaná vegetace odváží.
Údolí je zajímavé geologicky, botanicky i zoologicky, je to chráněné území s naučnou stezkou z roku 1981 (7,5 km s 18 informačními tabulemi a 7 zastaveními).

Fotografováno v červnu 2010.

CALAMAGROSTIS VARIA L. – třtina pestrá / smlz pestrý

Mário Duchoň — Mon, 06 Feb 2012 01:35:36 +0000

Syn.: Arundo varia Schrad., Deyeuxia varia (Schrad.) Kunth, Calamagrostis montana Host, Calamagrostis sylvatica Host
České mená: třtina pestrá (Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenské mená: smlz pestrý (Marhold-Hindák 1998)
Čeľaď: Poaceae Barnhart – lipnicovité

Rozšírenie: Vyskytuje sa v horách od Španielska až po Grécko, na sever zasahuje do južného Švédska a do Estónska. Areál je v niektorých oblastiach (napr. Balkán) napriek existencii vhodných biotopov nesúvislý. Popri nominátnom poddruhu, v rámci ktorého bolo opísaných viacero lokálnych variet sa odlišuje ešte subsp. corsica (Hack.) Rouy rozšírená na Korzike a priľahlej časti Talianska. Na Slovensku sa druh vyskytuje roztrúsene až hojne vo vápencových a dolomitových pohoriach od Malých Karpát po Branisko. V Česku je druh veľmi vzácny v stredných, severných a východných Čechách, na Morave chýba.
Ekológia: Rastie na kamenistých a trávnatých stráňach, vo svetlých lesoch a krovinách, štrkovitých sutinách a v lavínových žľaboch, na vápencoch a dolomitoch, od podhorského do subalpínskeho stupňa. Dominantný druh vysokobylinnej nív zväzu Calamagrostion variae.

Opis: Trsnatá, trváca bylina s krátkym podzemkom. Steblá priame, 30–120 cm vysoké, na báze hrubé, slamovo žlté, žltkasto šupinaté, len pod metlinou drsné. Pošvy listov lysé, jazýček (2–)4–5 mm dlhý, čepele 10–25 cm dlhé, 4–9 mm široké, na oboch stranách sivozelené, na rube drsné. Metlina 5–20 cm dlhá, priama, úzka, hustá. Klásky 4–6 mm dlhé, zlatožlté až červenohnedé, plevy rovnaké, kopijovité 4–5 mm dlhé, chĺpky na báze plevice dosahujú do polovice jej dĺžky, osť len o málo dlhšia než plevica, ukrytá v plevách. Plodom je zrno. Kvitne v júni až auguste.
Zámeny: Niekedy rastie spoločne s husto trsnatou C. arundinacea), ktorá sa líši kratšími jazýčkami, iba 1–2 mm, osťou omnoho dlhšou než plevy a zdanlivo lysými kláskami, chĺpky na báze plevice dosahujú len 1/4 jej dĺžky.
Ohrozenie a ochrana: V ČR patrí medzi kriticky ohrozené (C1) a zákonom chránené (§2) druhy, zákonom chránený je tiež v Maďarsku.

Foto: jún až september 2008, 2010 a 2011 (Slovensko, Strážovské vrchy, Rokoš a Lúčanská Malá Fatra, Kľak).

TRISETUM FUSCUM (Kit. ex Schult.) Schult. – trojštět hnědý / trojštet brvitý

Mário Duchoň — Mon, 06 Feb 2012 01:16:46 +0000

Syn.: Avena ciliaris Kit., Avena fusca Kit., Trisetum carpaticum auct., Trisetum ciliare (Kit.) Domin, Trisetum tenue Baumg. ex Steud., nom. inval., Trisetum transylvanicum Steud.
České mená: trojštět hnědý (Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenské mená: trojštet brvitý (Marhold-Hindák 1998)
Čeľaď: Poaceae Barnhart – lipnicovité

Rozšírenie: Karpatský endemit rozšírený vo vysokohorských polohách celého karpatského oblúka. Na Slovensku sa vyskytuje v Tatrách a vzácne v Nízkych Tatrách.
Ekológia: Rastie na vlhkých skalách, v žľaboch a trávnatých pripotočných nivách (charakteristický druh zväzu Trisetion fusci), spravidla na silikátoch, zvyčajne v subalpínskom až alpínskom stupni.

Opis: Trváca bylina s dlho plazivým podzemkom. Steblá 20–60 cm vysoké, pošvy listov drsné, jazýček najvyššieho listu 2–3,5(–5) mm dlhý, lysý. Čepeľe listov 5–8 mm široké, na líci roztrúsene chlpaté. Metlina je pomerne hustá, vetvičky vzpriamené, drsné, až s 18 kláskami. Klásky 4–5(–6) mm dlhé (bez osti), plevy lesklo hnedé, plevice aj s osťou chlpaté. Plodom je obilka. Kvitne v júli až septembri.

Zámeny: Horské populácie trojštetu žltkastého (Trisetum flavescens) majú často iný vzhľad ako zvyčajne v nižších polohách, napr. širšie listy a hnedastý nádych kláskov. Preto je prvý dojem niekedy klamný a môže dôjsť k zámene (napr. aj mylné údaje z Veľkej a Malej Fatry). Trisetum flavescens má narozdiel od T. fuscum jazýček len 0,5–2 mm dlhý, čepele listov 1–5 mm široké, klásky 6–8 mm dlhé (bez ostí) a plevice lysé.

Foto: 6. 8. 2011 (Slovensko, Vysoké Tatry, Hlinská dolina).

POA CHAIXII Vill. – lipnice širolistá / lipnica Chaixova

Mário Duchoň — Mon, 06 Feb 2012 01:03:45 +0000

Syn.: Cynodon sudeticus (Haenke) Raspail, Poa haemi F. Herm., Poa haemii F.Hermann, Poa latifolia Pohl, nom. illeg., Poa quadripedalis Ehrenb. ex Köhlerer, nom. inval., Poa rubens Moench, nom. illeg., Poa sclerophylla Spreng. ex C. Presl, nom. inval., Poa silvatica Chaix, Poa sudetica Haenke, Poa sudetica var. rubens Rchb., Poa sylvatica Chaix, nom. illeg., Poa willemetiana Godefroy
České mená: lipnice širolistá (Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenské mená: lipnica Chaixova (Marhold-Hindák 1998)
Čeľaď: Poaceae Barnhart – lipnicovité

Rozšírenie: Vyskytuje sa v pohoriach strednej a južnej Európy od Španielska, Francúzska a Belgicka po Rumunsko a Grécko, rastie tiež na Kaukaze. Na Slovensku aj v Česku sa vyskytuje roztrúsene až hojne v hornatých oblastiach.
Ekológia: Rastie v spoločenstvách vysokobylinných nív, subalpínskych krovín, na prameniskách a vo svetlých humóznych lesoch, na zásaditých až kyslých pôdach. Od horského po subalpínsky stupeň, vzácne v nižších polohách.

Opis: Husto trsnatá, statná, sýto zelená bylina. Steblá priame, 50–120(–150) cm vysoké, dole sploštené, hore drsné. Pošvy listov sploštené, drsné, celé uzavreté, jazýček 1–2 mm dlhý, brvitý, tupý, čepeľ listov pomerne krátka, s krátkou kapucňovitou špičkou, 6–10 mm široká, u najvyšších listov iba 3–15-krát dlhšia než široká. Metlina je v obryse vajcovitá, hustá, 7–30 cm dlhá, vetvičky drsné, oblé. Klásky vajcovité až podlhovasto kopijovité, (2–)4–5(–6)-kveté, 4,5–6 mm dlhé, fialovo alebo hnedo zelené, plevy nerovnaké, kopijovité, plevice na báze bez vlnatých chlpov. Plodom je obilka. Kvitne v júni až auguste.
Zámeny: Na brehoch potokov a vo vlhkých lesoch rastie podobná Poa remota, ktorá sa líši predovšetkým dlhším, 2,5–4 mm dlhým, nebrvitým jazýčkom.

Foto: 28. 5. a 10. 7. 2010 (Slovensko, Krivánska Malá Fatra).