BOTANY.cz

PRUNUS LAUROCERASUS L. – bobkovišeň lékařská

Naděžda Gutzerová — Wed, 15 May 2013 06:51:36 +0000

Syn.: Cerasus laurocerasus (L.) Dum. Cours., Laurocerasus officinalis M. Roem.
Česká jména: bobkovišeň lékařská (Kubát 2002)
Čeleď: Rosaceae Juss. – růžovité

Rozšíření: V regionech sousedících s Černým mořem, od Albánie přes Kavkaz až do Turecka a Íránu. U nás pěstovaná. V některých oblastech invazní, např. Velká Británie, severozápad tichomořského pobřeží USA.
Ekologie: Křoviny, rozvolněné lesy, ale i horské bukové lesy. Snáší suchá a stíněná stanoviště.

Popis: Stálezelený keř nebo nízký strom, s tmavohnědou až černou borkou. Mladé větvičky lysé, zelené, později šedavé. List lysý, eliptický až obvejčitý, až 20 cm dlouhý a 1–10 cm široký. Na vrcholu tupě špičatý, na bázi klínovitý, celokrajný, slabě podvinutý. Na bázi čepele nebo na řapíku 2–4 žlázky. Řapík je krátký, do 1 cm dlouhý, palisty 6–12 cm dlouhé. Květenství je úžlabní, jednotlivé, přímé, mnohokvěté, až 15 cm dlouhé. Květy dosahují 4–8 mm v průměru, jsou krátce stopkaté. Kališní lístky jsou trojúhelníkovité, asi 1 mm dlouhé. Korunní lístky obvejčité až eliptické, na bázi náhle zúžené, zpravidla nazpět ohnuté, bílé. Tyčinek je 15–25, čnělka je lysá, až 5 mm dlouhá. Plodenství je přímé, plod kulovitá až vejcovitá, lesklá černá peckovice.
Ohrožení a ochrana: V Srbsku zákonem chráněný druh.
Využití: Od středověku pěstovaný druh v parcích, zahradách pro své neopadavé listy. Do Evropy přivezen roku 1546. Dobře roste i v městském prostředí, snáší zastínění a dobře přezimuje.Vysazuje se i do živých plotů. Pěstují se různé kultivary, které se liší především tvarem nebo zbarvením listu. Rostlina je jedovatá, obsahuje kyanoglykosid prunolaurin. Z listů se získává silice tzv. bobkovišňová voda využívaná ve voňavkářství.

Fotografováno dne 14. 5. 2013 (Slatiňany, zámecký park a Chrudim, sídliště).

SILENE NEMORALIS Waldst. et Kit. – silenka hajní / silenka talianska

Tomáš Mrázek — Tue, 14 May 2013 13:24:05 +0000

Syn.: Silene italica subsp. nemoralis (Waldst. et Kit.) Nyman
Česká jména: silenka vlašská (Domin-Podpěra 1928), silenka hajní (Dostál 1950, Kubát 2002)
Slovenská jména: silenka hájna (Dostál 1950), silenka talianska (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Caryophyllaceae Juss. – hvozdíkovité

Rozšíření: Druh se vyskytuje v horách jižní Evropy od Pyrenejí po jihovýchodní Alpy a země bývalé Jugoslávie, dále v Rumunsku a Maďarsku, nejvýchodněji v Západních Karpatech. V Čechách izolovaná arela patrně reliktního charakteru. Roste především ve středních Čechách a Českém středohoří, z karpatské oblasti zasahuje až ke Štramberku. Výskyt u nás je zčásti druhotný. Druh je tak možné nalézt na jednotlivých lokalitách zejména na Moravě, a to v okolí železničních tratí. Těžištěm výskytu je kolinní stupeň.
Ekologie: Roste na travnatých, většinou mírně zastíněných svazích, v lemech křovin a lesů, někdy i lesních světlinách či mezi křovinami. Nejčastěji na vápencích, řidčeji i na jiných substrátech, obvykle na mělkých půdách. Kvete od května do července.

Popis: Dvouletá, 40–80 cm vysoká bylina se ztlustlým, chudě větveným kořenem. Lodyha je jediná, přímá, se zkrácenými větévkami v paždí dolních a středních lodyžních listů, dole chlupatá, nahoře lepkavá a řídce chlupatá. Listy jsou krátce pýřité, přízemní v růžici, kopisťovité, za květu zasychající, lodyžní kopisťovité až obkopinaté, nejhořejší až čárkovité. Květenství je složené, připomínající bohatou latu s rovnovážně nebo přímo odstálými větvemi. Poupata i květy přímé. Květy oboupohlavné, kalich kyjovitý, desetižilný, čepel korunních lístků je dvouklaná, smetanově bílá, na rubu někdy nafialovělá, pakorunka nezřetelná, čnělky 3. Tobolky jsou šestizubé.
Ohrožení a ochrana: Pro svou vzácnost a pokračující ústup patří k silně ohroženým druhům naší květeny (C2b).

Fotografováno dne 11. 5. 2013 (u Karlštejna).

Homo botanicus: Hermann, Paul

Jana Möllerová — Tue, 14 May 2013 09:38:32 +0000

Paul Hermann se narodil dne 30. června 1646 v Halle (Saale), zemřel 29. ledna 1695 v Leidenu.
Německý lékař, botanik, sběratel rostlin. Jako syn varhaníka v kostele sv. Ulricha se měl věnovat teologii, ale zajímal se spíš o rostliny. Proto sice začal studovat teologii ve Wittenberku, ale později přešel na medicínu. Postupně studoval 9 let v Lipsku, Jeně, Římě a na lékařské škole v Padově, kde v botanické zahradě věnoval mnoho času exotickým rostlinám. V Padově obdržel doktorský titul v oborech medicína a filozofie (1670), ale v roce 1671 ještě pokračoval ve studiu v Leidenu. Ředitel leidenské botanické zahrady, lékař Arnold Sijen (1640–78), ho doporučil jako lékaře Nizozemské východoindické společnosti.
V roce 1672 odplul Hermann jako lodní lékař na Ceylon (Srí Lanka), kde se ve volném čase věnoval sbírání rostlin a posílal je do Evropy svým botanickým přátelům. Na Ceylonu pracoval od roku 1672 do roku 1677 a vytvořil rozsáhlou sbírku rostlin a dalších organismů. Také se projevil jako velmi dobrý botanický ilustrátor. Pro jeho odborné znalosti mu byla nabídnuta profesura botaniky na univerzitě v Leidenu, kterou přijal v roce 1679. Pracoval i v univerzitní botanické zahradě (Hortus botanicus Leiden) a byl 15 let jejím ředitelem. Dne 10. 4. 1686 získal další profesuru (praktické medicíny v Leidenu) a v letech 1691–92 byl rektorem leidenské univerzity. Většina rostlin Hermannovy sbírky pocházela z okolí cejlonského Colomba, ale byly mezi nimi i pěstované rostliny. Přesto měla sbírka ve své době velký vědecký význam, byla první větší sbírkou z indické oblasti a obsahovala i rostliny z jižní Afriky, z Kapska. Kromě rostlin v ní byl v menším množství zastoupen i hmyz, důležitou součástí sbírky byly kresby.

Hermann vycházel z Morisonovy metody klasifikace rostlin, v roce 1687 mu vyšla práce Horti Academici Lugduno-Batavi Catalogus, v roce 1690 Florae Lugduno-Batavae flores. Naneštěstí Hermannova smrt v roce 1695 ukončila práci na zpracování sbírky a její publikaci. Po jeho smrti vyšel v roce 1698 seznam a popis rostlin z botanické zahrady v Leidenu jako Paradisus batavus. Nebyla by vyšla bez redakčního zpracování a finanční podpory anglického botanika Williama Sherarda (1659–1728), který shromáždil Hermannovy poznámky. Sherard zpracoval také katalog Hermannových sbírek Musaeum Zeylandicum (1717, 2. vydání 1726). Hermannova sbírka ze Srí Lanky byla v roce 1744 zdánlivě nezvěstná, ale vlastnil ji dánský královský lékárník A. Günther a půjčil ji Linnému. Linné postupně rostliny identifikoval a zařadil podle nového systému přihlížejícího k počtu samčích a samičích částí květu. S pomocí sbírky zpracoval květenu Flora Zeylandica (1747), ještě s víceslovnými latinskými jmény (polynomy). K binomickému pojmenování se Linné dopracoval až ve Species Plantarum (1753), mnoho taxonů ze Srí Lanky uvedl podle popisu ve Flora Zeylandica. Hermannovy sbírky ve svých pracích citoval jako „Hermann herb.“ a uváděl je jako typový materiál. Sbírka se pak vrátila do Kodaně ke Güntherovi, později se dostala k diplomatu A. G. Moltkemu (1710–92). Po jeho smrti ji koupil prof. Treschow z Kodaně, pak Joseph Banks v roce 1793. Většina Hermannovy sbírky je s ostatními Banksovými materiály v Natural History Museum v Londýně. Tento Hermannův herbář obsahuje pět dílů herbářových položek a kreseb z let 1672–77. V roce 1887 sbírku prostudoval entomolog R. Trimen (1840–1916), zajímal se především o hmyz jižní Afriky. Také vytvořil některé kombinace jmen rostlin, ale ne vždy byly uznány. Problém nejednotnosti jmen rostlin z Hermannovy sbírky vznikl proto, že první Linnéovo zpracování herbáře v díle Flora Zeylandica využívá polynomy a navíc je publikované před datem 1753. Ne všechna jména pak použil Linné ve Species Plantarum. Sbírka byla digitalizována a porovnání Linnéových jmen a Hermannových položek jako typů uvádí Linnean Plant Name Typification Project.
Kromě sbírky v Londýně existují ještě menší Hermannovy soubory: v Leidenu v Rijksherbarium (zpracoval van Oostroom 1937), na univerzitě v Erfurtu (zpracoval Rauschert 1970), zřejmě se jedná o duplikáty ke sbírce v Londýně. Sbírku ze Srí Lanky založenou na práci Johanna Burmanna Thesaurus Zeylandicus (1737) vlastní také Institut de France v Paříži (zpracovala Lourteig 1966). Hermannovy sběry rostlin z Kapska jsou uloženy ve Sloane Herbarium (zpracoval Dandy 1957) a v Oxfordu (zpracoval Karsten 1967). Donedávna neznámá sbírka uložená v National Herbarium of the Netherlands ve Wageningen obsahuje 51 herbářových položek ze Surinamu, je to nejstarší známý herbář z oblasti Guyany. Položky mají předlinnéovská jména v latině nebo s místními názvy, u některých jsou latinské popisy a poznámky o používání. Samozřejmě je nesbíral Hermann, ale sběratel Hendrik Meyer kolem roku 1687. Soubor Linné neviděl, jednalo se o Hermannův dárek politikovi van Beverninghovi (1614–90), mecenáši leidenské botanické zahrady a amatérskému botanikovi.
Botanická zkratka jména HERM. J. P. Tournefort (1700) pojmenoval na jeho počest rod z jižní Afriky Hermannia, Malvaceae, toto jméno později převzal i Linné.

RUMEX SCUTATUS L. – šťovík štítnatý / štiav štítnatý

Jana Möllerová — Tue, 14 May 2013 07:28:34 +0000

Syn.: Acetosa scutata (L.) Mill.
Česká jména: kyseláč štítnatý (Dostál 1989), šťovík štítnatý (Kubát 2002)
Slovenská jména: štiav štítnatý (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Polygonaceae Juss. – rdesnovité

Rozšíření: Hory západní Evropy, v Alpách do nadmořské výšky 2700 m, zasahuje do vysokých hor střední, jižní a jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie (Turecko, Írán, Irák). V ČR kdysi pěstován v teplejších oblastech a místy zplaněl, údaje o výskytu jsou již staré, nepotvrzené.
Ekologie: Vápnomilný, roste na skalách, kamenitých stráních, štěrku, v opuštěných lomech, na neudržovaném zdivu starých hradů atd. Kvete květen až červen.

Popis: Vytrvalá bylina obvykle modrozeleně naběhlá, 10–50 cm vysoká, s plazivými oddenky. Lodyhy jsou vystoupavé, nevětvené nebo se sterilními postranními větvemi. Listy dlouze řapíkaté, velmi proměnlivé (střelovité, hrálovité, trojúhelníkovité, okrouhle srdčité, na bázi s laloky výraznými nebo naopak neznatelnými). Botky celokrajné. Květenství je řídké, jednoduše větvené, s květy oboupohlavnými i jednopohlavnými. Okvětí s vnějšími lístky rozestálými nebo přitisklými ke krovkám. Krovky 4–6 mm dlouhé, bez mozolku, pergamenovité, zelené nebo hnědé. Nažky jsou tmavě okrově zbarvené, 3–3,5 mm dlouhé.
Využití: Varieta hortensis se pěstovala jako listová zelenina.

Fotografováno dne 7. 5. 2013 (Německo, údolí Mosely, skalky u hradu Eltz).

CERASTIUM BRACHYPETALUM Pers. – rožec krátkoplátečný / rožec krátkolupienkový

Tomáš Mrázek — Tue, 14 May 2013 06:38:18 +0000

Syn.: Alsine brachypetala (Pers.) E. H. L. Krause, Cerastium viscosum Pollich et auct., non L., Cerastium tauricum Spreng.
Česká jména: rožec krátkoplátečný (Domin-Podpěra 1928, Dostál 1950, Kubát 2002)
Slovenská jména: rožec krátkokorunný (Dostál 1950), rožec krátkolupienkový (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Caryophyllaceae Juss. – hvozdíkovité

Rozšíření: Roste v západní, jižní a střední Evropě, na sever po jih Švédska, na východ po Krym, zasahuje i do severní Afriky. Zavlečený do Severní Ameriky, kde byl zaznamenán zejména ve východní části Spojených států až po Kansas a Oklahomu, na západním pobřeží jen v Oregonu. U nás roztroušeně v teplejších oblastech, v termofytiku a teplejším mezofytiku s těžištěm v kolinním stupni, ve vyšších polohách chybí.
Ekologie: Optimum nachází na výslunných travnatých nebo keřnatých, často i skalnatých stráních, zvláště v říčních údolích, na travnatých okrajích a světlinách teplomilných doubrav, méně často roste na mezích nebo železničních náspech. Roste na mělkých i hlubších, bohatších, často vápencových substrátech. Kvete v dubnu a květnu.

Popis: Jednoletá, štíhlá, šedavě zelená, hustě a měkce chlupatá a často žláznatá bylina, obvykle 15–40 cm vysoká. Lodyha je přímá nebo na bázi vystoupavá, jednoduchá nebo od báze větvená, odstále chlupatá a většinou též chlupatá. Dolní listy jsou kopisťovitě obvejčité, ostatní podlouhle vejčité až eliptické, všechny hustě chlupaté. Vidlany řídké s dlouhými větvemi. Květní a plodní stopky jsou několikrát delší než kalich. Všechny listeny jsou bylinné, bez blanitého lemu. Kališní lístky jsou kopinaté, blanitě lemované, často žláznaté, nežláznaté chlupy daleko přečnívají jejich špičku, korunní lístky jsou většinou o něco kratší než kališní, dvoulaločné, na bázi brvité, tyčinek je 10. Plodem je tobolka.
Záměny: Patří ke skupině jednoletých rožců. Rožec nízký (Cerastium pumilum) a rožec lepkavý (Cerastium glutinosum) se liší nežláznatými chlupy na kalichu, které svou délkou nepřesahují jeho vrchol. Rožec pětimužný (Cerastium semidecandrum) má horní listeny více než z poloviny blanité. Nejpodobnější je rožec klubkatý (Cerastium glomeratum), který má stažená květenství a mnohem kratší květní a plodní stopky.
Ohrožení a ochrana: Červeným seznamem ČR je jeho nominátní poddruh zařazen mezi ohrožené druhy (C3).

Fotografováno dne 11. 5. 2013 (u Karlštejna).

HELIAMPHORA NUTANS Benth.

Ladislav Hoskovec — Tue, 14 May 2013 05:23:21 +0000

Čeleď: Sarraceniaceae Dum. – špirlicovité

Rozšíření: Endemit jihoamerické Guyanské vysočiny, vyskytuje se v pohraničí Venezuely, Brazílie a Guyany. V oblasti bylo zaznamenáno celkem asi 12 taxonů tohoto rodu.
Ekologie: Roste ve vrcholových částech stolových hor, na vlhkých skalách, v mokřinách, v nadmořské výšce od 1600 až do 2700 m.

Popis: Vytrvalá bylina s podzemním oddenkem a listy přeměněnými v kornoutovité pasti na lapání hmyzu, ale snad zároveň sloužící i jako rezervoáry vody. Listy vyrůstají v přízemní růžici, jsou krátce řapíkaté, 15–30 cm dlouhé, čepel je kornoutovitá, na vrcholu kápovitá. Květenství tvoří chudokvěté terminální hrozny, které vyrůstající na dlouhé stopce z listové růžice. Květy jsou podepřené nápadnými listeny, obvykle 4četné, okvětní lístky jsou nápadné, volné. Plodem je tobolka.
Využití: Patří k častěji pěstovaným druhům tohoto rodu, pro úspěšnou kultivaci vyžaduje speciální pěstební podmínky.
Poznámka: K čeledi špirlicovitých patří kromě rodu Heliamphora ještě rody Darlingtonia a Sarracenia. Všechny druhy této čeledi se vyskytují na západní polokouli (východ i západ Severní Ameriky a jihoamerická Guyanská vysočina), druhy rodu Heliamphora rostou jen na severu Jižní Ameriky.

Fotografovala Jindřiška Vančurová, dne 19. 9. 2008 (Venezuela, Roraima).

MAGUIREOTHAMNUS SPECIOSUS (N. E. Br.) Steyerm.

Ladislav Hoskovec — Mon, 13 May 2013 16:59:29 +0000

Syn.: Chalepophyllum coriaceum Gleason, Chalepophyllum speciosum N. E. Br.
Čeleď: Rubiaceae Juss. – mořenovité

Rozšíření: Severní část Jižní Ameriky, druh Guyanské vysočiny.
Ekologie: Roste na vlhkých skalách a ve štěrbinách skal, na chudých půdách, v nadmořských výškách zhruba od 1700 do 2800 m.

Popis: Keř, 50–100 cm vysoký, chudě větvený. Větve jsou po větší části své délky bezlisté, se zřetelnými jizvami po starých listech, jen v horní části s nahloučenými listy, které jsou vstřícné, křižmostojné, přisedlé, obkopinaté až kopisťovité, 3–4 cm dlouhé, s nápadnou střední žilkou, celokrajné, zelené až načervenalé, kožovité, lesklé. Květy vyrůstají v horní části větví, jsou vonné, kalichy 5četné, kališní cípy kopinaté, koruna je 5četná, korunní trubka je 8–10 cm dlouhá, žlutavá až nazelenalá, korunní cípy jsou kopinaté, bílé.

Fotografovala Jindřiška Vančurová, dne 19. 9. 2008 (Venezuela, Roraima).

Květena českých poštovních známek 3.

Petr Krása — Mon, 13 May 2013 10:52:57 +0000

V návaznosti na předchozí příspěvky o květeně českých poštovních známek (díl 1, díl 2) uplynulo několik edičních období (roků), které opět přinesly nové poštovní známky s vyobrazenými rostlinami. Přestože v předcházejícím příspěvku bylo uvedeno, že v roce 2010 se dle edičního plánu České pošty nechystají žádné známky s botanickým tématem, opak se stal pravdou. Jak vidno, plány nejsou závazné, v tomto případě k našemu zájmu a radosti. Pojďme se tedy podívat do světa české botanické filatelie roku 2010, 2011 a 2012.

V roce 2010 byly vydány 3 známky ze série Krása květů ve výtvarném návrhu Anny Khunové, a to sasanka v nominály 4 Kč, tulipán v nominále 30 Kč a kosatec v nominále 25 Kč.

Dále byl vydán soutisk známek navazující na předešlá témata ochrany přírody, tentokrát vázaný na území Biosférické rezervace Dolní Morava. Ta je tak již pátou vyobrazenou oblastí UNESCO – oblast vymezená pod záštitou UNESCO na území ČR pro ochranu přírodě blízkého prostředí. Nominální hodnota soutisku je 54 Kč a jeho výtvarné ztvárnění opět náleží Libuši a Jaromíru Knotkovým. Vyobrazena je biota Pavlovských vrchů a na jednotlivých známkách je koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) spolu s ještěrkou zelenou v hodnotě 14 Kč, kosatec pestrý (Iris variegata) spolu s kobylkou ságou v hodnotě 12 Kč, písečnice velkokvětá (Arenaria grandiflora) spolu s dudkem chocholatým v hodnotě 18 Kč, a hvězdnice chlumní (Aster amellus) v hodnotě 10 Kč spolu s otakárkem fenyklovým a zedníčkem skalním. V rámci aršíku se objevuje ještě mahalebka obecná (Prunus mahaleb), hlaváček jarní (Adonis vernalis), kakost krvavý (Geranium sanguineum), šalvěj etiopská (Salvia aethiopis), tařice skalní (Aurinia saxatilis), hvozdík Lumnitzerův (Dianthus lumnitzeri).

V roce 2011 byla vydána 1 známka ze série Krása květů ve výtvarném návrhu Anny Khunové, a to známka s vyobrazením chryzantémy v nominální hodnotě 2 Kč.
V tomto roce končí vydání série soutisků s tématem biosférických rezervací v ČR. šestou, poslední v pořadí je Šumava. Z rostlin jsou zde vyobrazeny prstnatec Traunsteinerův (Dactylorhiza traunsteineri) spolu se žluťáskem borůvkovým v hodnotě 14 Kč. V aršíku, ale již mimo vlastní známky se z rostlin nachází ještě zvonek hadincovitý (Campanula cervicaria), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum), kropenáč vytrvalý (Swertia perennis), hořec panonský (Gentiana pannonica), oměj šalamounek (Aconitum callibotryon) a doplňuje je jedna houba – hřib šumavský (Boletus gabretae). Výtvarnými autory soutisku jsou Libuše a Jaromír Knotkovi.

V roce 2012 byla vydaná známka s vyobrazením orchideje Paphiopedilum venustum v nominální hodnotě 10 Kč, ale bez udání hodnoty a s označením písmene A. Autory jsou Libuše a Jaromír Knotkovi. Dále byl vytištěn soutisk s názvem Krása orchidejí v nominální hodnotě 62 Kč. Ztvárněny jsou zde exotické orchideje s náměty vycházející ze sbírek České orchidejářské společnosti. Opět ve výtvarném návrhu Libuše a Jaromíra Knotkových.

Mimo tyto uvedené známky se v různých nepravidelných edicích objevují ještě botanice blízko příbuzné vyobrazení ikeban nebo dárkových pugétů, ale tyto nejsou vzhledem ke klasickému pojetí botaniky předmětem toho příspěvku.
Opět by se daly položit námitky k vyobrazení jednotlivých rostlin v edici Krása květů, které botanikovi přijdou jaksi univerzální bez druhové vazby, ale nechme autorům umělecký nadhled. Daleko výstižněji jsou na tom aršíky, které odrážení skutečné rostliny a některá vyobrazení mohou aspirovat na odbornou ilustraci.

Žďárské vrchy, Damašek – přírodní rezervace

Naděžda Gutzerová — Mon, 13 May 2013 10:46:42 +0000

Přírodní rezervace Damašek, vyhlášená v roce 1997 na ploše 4,44 ha, se nachází na katastru obce Pustá Rybná (okres Svitavy – mapa), asi 1,5 km severozápadně od středu obce. Pojmenována byla podle rozptýlené osady, která leží na svahu nad rezervací a které dali biblické jméno její zakladatelé Čeští bratři. Chráněny jsou vlhké rašelinné louky v nivě meandrujícího potoka v nadmořské výšce od 625 do 635 m a svahovými prameny na jižní straně rezervace.

Geologické podloží tvoří migmatity, které zjevně prameny mírně obohacují o různé báze. Vlhké louky jsou porostlé společenstvem ze svazu Caricion fuscae, s fragmenty společenstev ze svazů Sphagno recurvi-Caricion canescentis a Caricion davallianae. Ta se mozaikovitě střídají se společenstvy ze svazu Calthion. Kolem meandrujícího potoka je vytvořen břehový porost, v němž převažuje olše lepkavá (Alnus glutinosa). V loukách rostou solitérní stromy, mezi nimiž nechybí bříza pýřitá (Betula pubescens).

Z chráněných a vzácných druhů zde roste rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), prstenec májový (Dactylorhiza majalis), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), tolije bahenní (Parnassia palustris), mochna bahenní (Potentilla palustris), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), ostřice Davallova (Carex davalliana), žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegifolium), škarda měkká čertkusolistá (Crepis mollis subsp. hieracioides), violka bahenní (Viola palustris), hadí mord nízký (Scorzonera humilis) a starček potoční (Tephroseris crispa). Kromě již zmíněné ostřice Davallovy zde byl zaznamenán výskyt ostřice skloněné (Carex demissa), o. prosové (C. panicea), o. obecné (C. nigra), o. ježaté (C. echinata), o. zobánkaté (C. rostrata) a o. šedavé (C. canescens).

Lokalita je zajímavá i bryologicky, především díky výskytu některých druhů náročnějších na báze. Na jediném prameništi s suchopýrem úzkolistým (Eriophorum angustifolium) se vzácně vyskytuje bažiník kostrbatý (Paludella squarrosa), kterou již hojněji doprovází vlasolistec vlhkolistý (Tomentypnum nitens), jilovka luční (Breidleria pratensis), vlahovka prameništní (Philonotis fontana). Z rašeliníků především rašeliník modřínový (Sphagnum contortum), r. lesklý (S. subnitens) a i na dalších místech v rezervaci hojný rašeliník Warnstorfův (S. warnstorfii). Z dalších druhů se spíše vzácně vyskytuje bařinatka srdčitá (Calliergon cordifolium), prutník hvězdovitý (Bryum pseudotriquetrum) a zelenka hvězdovitá (Campylium stellatum).

Lokalita je jednou ročně ručně sečená. Až na výjimky zde však nebylo obnoveno příkopkové odvodnění, které zde viditelně bývalo a louka se v nivě velmi zavodňuje. Místy stojí voda, což vyhovuje vachtě trojlisté, která se v takovém místě pěkně rozrůstá, ale také orobinci širokolistému (Typha latifolia), které se v jednom místě rozrůstá. Orobinec je v rámci managementu sečen, ale vzhledem k termínu na začátku července většinou ještě stačí několik rostlin vykvést a odplodit. Pro potlačení tohoto druhu by bylo vhodné obnovit příkopkové odvodnění, alespoň v těch nejvíce zamořených místech. Dobrým dojmem nepůsobí ani mladá výsadba smrků na jihovýchodním okraji rezervace vedle přístupové cesty.

Fotografováno dne 18. 10. 2012.

REICHARDIA PICROIDES (L.) Roth

Naděžda Gutzerová — Mon, 13 May 2013 08:09:08 +0000

Syn.: Hypochaeris hirta Ucria, Picridium crassifolium Willk., Picridium maritimum Rchb. f., Picridium picroides (L.) H. Karst., Picridium prenanthoides B. D. Jacks., Picridium rupestre Pomel, Picridium vulgare Desf., Reichardia integrifolia Moench, Reichardia picroides var. maritima (Batt.) Maire, Scorzonera picroides L.
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Středozemí, podél pobřeží od Portugalska až po Turecko, z ostrovů Baleáry, Korsika, Sardinie, Sicilie, Kréta. Zavlečen do jihozápadní Austrálie a na Havajské ostrovy.
Ekologie: Podél pobřeží, na plážích, na pobřežních skalách. Místy až do výšky 1000 m n. m. Jako plevel na obdělávané půdě a ruderalizovaných místech.

Popis: Vytrvalá bylina s přízemní listovou růžicí, 20–40 cm vysoká. Mladé listy jsou úzké, podlouhle kopinaté, v řapík zúžené, lysé, šedozelené. Přízemní listy jsou zubaté, laločnaté až hluboce vykrojené, lodyžní listy redukované, přisedlé, kopinaté. Lodyha se větví a nese koncové úbory žlutých jazykovitých květů. Typické jsou střechovitě uspořádané zákrovní listeny se zoubkatým přívěškem na špičce. Plody jsou čtyřhranné, rýhované nažky s chmýrem s měkkými bílými a jednoduchými chlupy.

Fotografováno v dubnu 2005 a 4. 10. 2012 (Chorvatsko, ostrov Mana a ostrov Šolta, Stomorska).

CERATOPHYLLUM DEMERSUM L. – růžkatec ostnitý / rožkatec ponorený

Naděžda Gutzerová — Mon, 13 May 2013 06:42:15 +0000

Syn.: Ceratophyllum asperum Lam., Ceratophyllum oxyacanthum Cham., Ceratophyllum cornutum Rich. ex S. F. Gray, Dichotophyllum demersum (L.) Moench
Česká jména: růžkatec ostnitý (Kubát 2002)
Slovenská jména: rožkatec ponorený (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Ceratophyllaceae S. F. Gray – růžkatcovité

Rozšíření: Na všech kontinentech. Těžiště areálu leží v teplejších oblastech mírného pásma severní polokoule, na severu zasahuje nejdále ve Skandinávii až k 69° severní šířky. Avšak vyskytuje se i na polokouli jižní. Zavlečen také na Nový Zéland a Havajské ostrovy. V ČR těžiště výskytu v termofytiku a teplejších částech mezofytika. Chybí v hornatých oblastech.
Ekologie: Většinou stojaté nebo pomalu tekoucí vody, nejčastěji v mezotrofních až eutrofních vodách bohatších na živiny, mírně alkalických, na sapropelovém substrátu, v hloubkách 40–200 cm. Vysychání nádrží špatně snáší. Jeho porosty často doprovází okřehky.

Popis: Vytrvalá vodní rostlina vznášejí se volně na hladině nebo svou bezkořennou bází lodyhy a přeměněnými větvemi zakotvena v bahnitém dnu. Lodyha nepravidelně větvená, 0,6–1,5 m dlouhá. Tmavězelené, tuhé listy v 4–12četných přeslenech, až 2,5 cm dlouhé, 1–2krát vidličnatě členěné, se 2–4 koncovými úkrojky hustě ostře zubatými. Květy přisedlé jednotlivě v paždí listů, s 9–12 zelenými okvětními lístky. Prašníkové květy s 10–16 tyčinkami, pestíkové květy s jedním pestíkem s šídlovitou čnělkou. Opylení se děje pod vodou, tyčinky se oddělují od květu, vyplouvají nad hladinu, pyl se vysypává a pomalu klesá na ponořené blizny. Plody jsou tmavě hnědé až černohnědé podlouhle vejcovité oříšky, 4–5 mm dlouhé, se 2 bazálními, do stran odstávajícími ostny a třetím ostnem vytvořeným ze zbytku čnělky. Plodné vzácně. Na silně zastíněných stanovištích se nevytvářejí plody. Množí se především vegetativně úlomky prýtu.
Variabilita: Dosti proměnlivý druh, velikost a tvar listů velmi závisí na vlastnostech vodního prostředí.

Fotografováno dne 2. 9. 2009 (Pardubické Polabí, Labe u Mělic, poblíž PP Mělické labiště).

FRITILLARIA MONTANA Hoppe ex W. D. J. Koch – řebčík / korunkovka

Vít Grulich — Fri, 10 May 2013 17:44:39 +0000

Syn.: Fritillaria caussolensis Goaty et Pons ex Ardoino, Fritillaria degeniana J. Wagner, Fritillaria gawleri Jaub. et Spach, Fritillaria intermedia N. Terracc., Fritillaria orientalis auct., Fritillaria orsiniana Parl., Fritillaria pollinensis N. Terracc., Fritillaria pyrenaica var. multiflora Ker Gawl., Fritillaria tenella var. intermedia (N. Terracc.) Fiori, Fritillaria tenella var. micrantha Beck ex Fiori et Paol., Fritillaria tenella subsp. orsiniana (Parl.) Nyman, Fritillaria tenella var. orsiniana (Parl.) Fiori, Fritillaria tenella var. pollinensis (N. Terracc.) Fiori
Čeleď: Liliaceae Juss. – liliovité

Rozšíření: Areál se táhne od jihovýchodní Francie, kde je dnes známa jediná lokalita, přes Itálii a státy bývalé Jugoslávie do Albánie a Řecka, dále roste v Bulharsku, Rumunsku, na Ukrajině a vyznívá na jihu evropské části Ruska.
Ekologie: Stanovištěm jsou horské louky, teplomilné a stepní trávníky, často na vápenci, ale i na hadci, kyselých krystalických horninách i na písku; lokality leží v rozpětí nadmořských výšek 300–1800 m.
Popis: Vytrvalá cibulnatá bylina vysoká 20–30 cm; cibule je bělavá, nepravidelně kulovitá, 1–1,5 cm v průměru. Listy jsou níže střídavé, výše na lodyze až vstřícné, čárkovité, žlábkovité, 5–7 cm dlouhé a 0,5–0,6 cm široké. Na vrcholu lodyhy vykvétá jediný nicí zvonkovitý květ asi 2 cm dlouhý; okvětní lístky jsou hnědofialové, nevýrazně kostkované a někdy žlutavě lemované, uvnitř žlutavé až hnědavé; tyčinek je 6, asi 1 cm dlouhých, s žlutými prašníky; semeník je svrchní, čnělka je do poloviny rozdělená do 3 ramen. Plodem je obvejcovitá, 2–3 cm dlouhá tobolka.
Ohrožení a ochrana: V Červeném seznamu IUCN je tento řebčík hodnocen jako taxon nedostatečně známý (DD – data deficient). Najdeme jej na seznamu chráněných rostlin Francie (pod jménem F. orientalis) i Ukrajiny. Je také zařazen do seznamu přísně chráněných druhů Bernské úmluvy.
Poznámka: Tento druh bývá z jižní Evropy často uváděn pod jménem Fritillaria tenella nebo Fritillaria orientalis. Tato jména jsou však založena na rostlinách z Kavkazu, které jsou zřejmě na druhové úrovni odlišné. Areál je roztrhán na nesouvislé arely a rostliny z různých částí areálu se poněkud liší. Ty na snímcích pocházejí z centrálních Apenin a vztahuje se k nim jméno Fritillaria orsiniana. Další výzkum je však nezbytný.

Fotografováno dne 18. 5. 2007 (Itálie, Abruzzo: San Giacomo, Monte Pisello).

WERNERIA NUBIGENA Kunth

Ladislav Hoskovec — Fri, 10 May 2013 16:04:55 +0000

Syn.: Werneria disticha Kunth, Werneria dombeyana (Wedd.) Hieron., Werneria mocinniana DC., Werneria nubigena var. dombeyana Wedd., Werneria stuebelii Hieron.
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Středo- a jihoamerický druh, jehož areál se táhne od jihu Mexika (stát Chiapas) přes Kolumbii a Peru až do Bolívie. Byl popsán z Ekvádoru. Všechny druhy tohoto rodu se vyskytují v horských oblastech západní polokoule.
Ekologie: Roste na horských trávnících, v páramu, na svazích vulkánů, v nadmořských výškách od 2700 až do 4300 m. Ve Střední Americe kvete od listopadu do května, v jižní části areálu v letních měsících.

Popis: Vytrvalá bezlodyžná bylina. Listy vyrůstají v přízemní růžici, jsou řemenovité, 4–13(–30) cm dlouhé a (0,2–)0,6–1(–3) cm široké, celokrajné, na vrcholu tupě zaoblené, lysé. Úbor je obvykle přisedlý nebo vzácně i stopkatý (stopka je nanejvýše 15 cm dlouhá) a dosahuje průměru až 7 cm, liguly jazykovitých květů jsou až 25 mm dlouhé, bílé, trubkovité květy jsou žluté. Plodem je 2–4 mm dlouhá nažka s chmýrem, který je 9–11 mm dlouhý.

Fotografovala Jindřiška Vančurová, ve dnech 13. a 17. 8. 2006 (Peru, NP Huascarán, Pastoruri a Quebrada de Llanganuco).

LUPINUS TOMENTOSUS DC. – lupina

Ladislav Hoskovec — Fri, 10 May 2013 14:13:45 +0000

Čeleď: Fabaceae Lindl. – bobovité

Rozšíření: Vyskytuje se ve vysokohorských oblastech středního a jižního Peru.
Ekologie: Roste na březích vodních toků a jezer, na vlhčích svazích a stráních, v pásmu od 2500 do 3890 m n. m.

Popis: Keř, zhruba metr vysoký, bohatě větvený, nápadně stříbřitě oděný. Větve jsou jemně chlupaté, šedohnědé, listy jsou střídavé, řapíkaté, 5–7četné, lístky jsou obkopinaté, až 4,5 cm dlouhé a 1 cm široké, na vrcholu zašpičatělé nebo zakulacené, na obou stranách hustě chlupaté. Květy v početných přeslenech jsou uspořádány do terminálních hroznů, listeny jsou kopinaté, až 12 mm dlouhé, brzy opadávají, kalich je 2pyský, chlupatý, asi 6 mm dlouhý, koruny dosahují až 16 mm v průměru, jsou modré se žlutou skvrnkou. Plodem je chlupatý lusk.
Poznámka: Taxonomie jihoamerických lupin není snadná, v Andách roste asi 85 taxonů tohoto rodu. V severní části národním parku Huascarán, odkud pocházejí naše fotografie, se vyskytuje ještě velmi dekorativní druh Lupinus weberbaueri.

Fotografovala Jindřiška Vančurová, dne 16. 8. 2006 (Peru, NP Huascarán, Laguna Parón).

CERASTIUM PUMILUM Curt. – rožec nízký / rožec nízky

Tomáš Mrázek — Fri, 10 May 2013 10:39:57 +0000

Syn.: Cerastium obscurum Chaub., Cerastium opizii Seidl in Opiz, Cerastium semidecandrum subsp. subherbaceum Čelak., Cerastium semidecandrum subsp. glutinosum Čelak., Cerastium pumilum subsp. obscurum (Chaub.) Schinz et Thell.
Česká jména: rožec nízký (Domin-Podpěra 1928, Dostál 1950, Kubát 2002)
Slovenská jména: rožec nízky (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Caryophyllaceae Juss. – hvozdíkovité

Rozšíření: Vzhledem k dosavadním záměnám s rožcem lepkavým (Cerastium glutinosum) není možné celkový areál stanovit. Ve střední Evropě je vzácnější než rožec lepkavý. Roste s jistotou v České republice, na Slovensku, v Rakousku, Maďarsku, na Ukrajině a v Rumunsku. U nás ve středních a severozápadních Čechách a na jižní Moravě.
Ekologie: Vyhledává výslunná travnatá, často kamenitá stanoviště, někdy i antropogenního charakteru. Nížinný až pahorkatinný druh oblastí s výskytem bázemi bohatých substrátů jako vápence, spraše, čediče nebo hadce.

Popis: Jednoletá, tmavě zelená, často načervenalá bylina, obvykle do 20 cm vysoká. Lodyha je vystoupavá nebo přímá, řidčeji poléhavá, nejspodnější jarní lodyžní článek se žláznatými i nežláznatými nebo řidčeji pouze s nežláznatými chlupy. Dolní listy jsou obkopinaté, ostatní vejčitě kopinaté, vejčité až široce eliptické. Květenstvím je vidlan. Nejdolejší (primární) listeny obvykle bez blanité špičky, pokud je přítomna, obvykle zaujímá nanejvýš čtyři setiny délky listenu. Kališní lístky blanitě lemované, žláznaté, často s jednoduchými chlupy na vrcholu a někdy při bázi. Nejdelší žláznaté chlupy na kališních lístcích 0,4–0,6 mm. Korunní lístky jsou bílé, na vrcholu vykrojené, v obrysu obvejčité. Tyčinek je 5–10, v převážné části roslin v populacích více než 6. Stylodia nejčastěji 1,2–1,8 mm dlouhá. Plodem je tobolka.
Záměny: Patří ke skupině jednoletých, vzájemně si podobných druhů. Rožec klubkatý (Cerastium glomeratum) a rožec krátkoplátečný (Cerastium brachypetalum) se liší na první (i když bližší) pohled nežláznatými chlupy na kalichu, které svou délkou přesahují jeho vrchol. Útlejší je rožec pětimužný (Cerastium semidecandrum), jehož horní listeny jsou více než z poloviny blanité, nápadné jsou nejdolejší listeny s charakteristickou zubatou blanitou špičkou, zabírající třetinu až polovinu jejich délky. Komplikovanější je rozeznat jej od rožce lepkavého (Cerastium glutinosum). Ukazuje se totiž, že dosavadní klíče, odlišující dva posledně jmenované na základě přítomnosti blanité špičky nejspodnějších listenů a jejich odění, k odlišení nestačí. Podle nejnovějších poznatků má rožec nízký oproti rožci lepkavému kromě nežláznatých chlupů na nejspodnějším jarním internodiu i chlupy žláznaté, někdy se však žláznaté chlupy nemusí vyskytovat. Rožec nízký má potom delší stylodia, delší žláznaté chlupy na kališních lístcích a větší zralá semena.
Ohrožení a ochrana: Po vyjasnění vztahu s rožcem lepkavým patří do kategorie ohrožených druhů (C3).

Fotografováno dne 4. 5. 2013 (Praha).