Narodil se ve šlechtické rodině a už jako dítě (788) byl poslán za vzděláním do kláštera ve Fuldě, kde se vyučovalo náboženství a vědy. Později odešel do Toursu na benediktinské opatství sv. Martina studovat teologii, liturgii a práva u opata Alkuina (725–801/804), který v té době vedl císařskou školu Karla Velikého v Cáchách. Alkuin také dal Hrabanovi přezdívku Maurus podle vzoru Benedikta z Nursie, který tak nazýval svého oblíbeného žáka (sv. Maurus). Hrabanus se vrátil do Fuldy, přijal svěcení a řídil klášterní školu, mezi jeho žáky patřili např. Walafridus Strabus a Otfried von Weissenburg (asi 790–875). Klášterní škola ve Fuldě byla považována za nejlepší ve Franské říši a Hrabanus byl velmi známý učitel. Byl považován za nejvzdělanějšího muže své doby. Vedl školu do roku 822 a současně pracoval na svých dílech, většinou teologických a pedagogických (např. De laudibus sanctae crucis z roku 814, De institutione clericorum z roku 819).
Pro nás je především důležité, že je autorem rozsáhlé encyklopedie De universo a De rerum naturis, která vznikla v letech 842 až 846. Její 18. kniha je věnována medicíně a kniha 19. zemědělství (např. obilí, luštěninám, vínu, stromům, aromatickým bylinám atd.). V kapitole o dřevinách se zmiňuje například o těchto druzích: Palma, Laurus, Ficus, Morus, Nux, Castanea, Silicon, Pistacia, Cedrus, Ciprissus, Iuniperus, Platanus, Quercus, Fraxinus, Mirica, Lentiscus, Buxus, Arundo, Ramnus, Oliua. Aromatickými dřevinami ještě spis doplňuje o Tus, Mirra, Cassia, Bidella, Cinamum, Balsamum. Z bylin nakonec ještě zmiňuje rody Ysopus, Nardus, Rosa, Lilium, Edera, Galbanum, Mandragora a k zelenině přidává rody Sinapis, Lactuca, Cucurbita, Petrosilenon, Feniculum, Ligusticum, Coriandrum, Ruta. Z uvedeného výčtu je tedy patrné, že se jednalo ve značné většině o rostliny mediteránní, v zaalpském prostoru se tedy původně nevyskytující.
Dne 15. června 822 se stal opatem kláštera ve Fuldě, ve kterém tehdy bylo asi 600 mnichů. Rozšířil klášterní knihovnu, nechal opatství vyzdobit mozaikami a relikviáři a svým vztahem ke kultuře patří k významným představitelům karolinské renesance. Pomáhal chudým a zakládal kostely v okolních obcích. Opatem byl 20 let a měl velmi dobré vztahy a císařem Lotharem I. a jeho ženou Irmingardou z Tours. V roce 842 se vzdal funkce opata. Přes určité neshody s nástupcem Lothara byl v roce 847 jmenován arcibiskupem mohučským. Ve své funkci svolával synody, které se zabývaly především právem a disciplínou v církvi.

Byl to italský právník, ovšem na univerzitě v Bologni studoval kromě práv i medicínu. Svou právnickou profesi vykonával v řadě severoitalských měst – Senigallia (1269), Asti (1271), Imola (1283), Ferrara a Pisa (1286), Brescia (1292), Piacenza (1298). Skutečnou nesmrtelnost mu však přineslo až autorství dvanáctidílného zemědělského spisu Opus ruralium commodorum libri XII. (Liber ruralium commodorum, De Omnibus agriculturae partibus), který napsal okolo roku 1305, tedy zhruba ve svých sedmdesáti letech. O zahradních oborech se hovoří především v 2., 4., 5., 6., 8., 11. a 12. knize, najdeme zde pojednání o vinohradech, stromech, bylinách, ale i o zahradách obecně.
Tento spis bývá hodnocen jako nejlepší agronomické dílo středověké Evropy, mělo jistě značný vliv na rozvoj zemědělské literatury i na formování odborné terminologie. Zároveň je cenným dokladem o podobě zahrad ve středověku. I když Crescenzi navazuje na starší autory (Albertus Magnus, Rutilius Taurus Aemilianus Palladius, Marcus Terentius Varro, Lucius Junius Moderatus Columella), jeho přístup je kritický, čerpá také z vlastních zkušeností.
Spis byl přeložen z latiny i do italštiny (v roce 1350), francouzštiny (1373), němčiny a češtiny (konec 15. století), polštiny (1549) a angličtiny (1616). Mnohokrát byl vydán i později v tištěné podobě, například v roce 1471 v Augsburku (Günther Zainer), v roce 1486 v Strasbourku (Georg Husner) i jinde.
Na jeho počest pojmenoval C. Linné středo- a jihoamerický rod Crescentia, Bignoniaceae.

Walahfrid Strabo byl středověkým benediktinským mnichem. Studoval ve Fuldě u teologa a pozdějšího mohučského arcibiskupa Hrabana Maura (Hrabanus Maurus). V roce 829 Walahfrid zavítal na karolínský dvůr a působil zde jako vychovatel budoucího krále Karla II. Holého (823–877), syna krále Ludvíka I. Pobožného. Později se stal učitelem klášterní školy v Reichenau u Bodamského jezera a od roku 838 (nebo 842) byl představeným zdejšího benediktinského opatství. To bylo založeno už v roce 724 a záhy vyniklo jako významné kulturní centrum celého jižního Německa.
Z hlediska botanického je Walahfrid Strabo pozoruhodný jako autor knihy Hortulus (Liber de cultura hortorum), kterou napsal v roce 827. Tento spis – jedná se vlastně o didaktickou báseň – pojednává v hexametrech o zahradnické činnosti a o léčivých účincích 23 bylin, které pravděpodobně byly pěstovány v reichenauské klášterní zahradě. Z uvedených rostlin jmenujme například šalvěj (Salvia officinalis), routu (Ruta graveolens), pelyněk (Artemisia abrotanum i Artemisia absinthium), mák (Papaver somniferum), fenykl (Foeniculum vulgare), tykev (Cucurbita lagenaria), libeček (Levisticum officinale), lilii (Lilium candidum), mátu (Mentha sp.), celer (Apium graveolens), řepík (Agrimonia eupatoria) aj. Dílo bylo ve své době velmi populární, navazovaly pak na ně ještě další podobné básnické práce, např. v 11. století Macer Floridus (De viribus herbarum).
Hortulus vyšel ještě dokonce i tiskem, v roce 1510 tuto středověkou knihu vytiskli ve Vídni. Walahfridovo zahradnické pojednání je skvělým dokladem o intenzivním vztahu středověkých klášterů k pěstování rostlin a léčitelství. Je předchůdcem Hildegardy z Bingenu.
Kromě tohoto díla je Walafridus Strabus autorem i řady dalších knih, například proslulého teologického spisu Glossa ordinaria.