BOTANY.cz

LOTUS TENUIS Waldst. et Kit. ex Willd. – štírovník úzkolistý / ľadenec tenkolístkový

Daniel Dítě — Tue, 16 Mar 2010 20:39:03 +0000

Syn.: Lotus campestris Schul., Lotus corniculatus subsp. tenuifolius (L.) Hartm., Lotus corniculatus subsp. tenuis (Waldst. et Kit. ex Willd.) Briq., Lotus corniculatus var. tenuifolius L., Lotus glaber Mill., nom. utique rej. prop., Lotus tenuifolius (L.) Rchb.
Čeľaď: Fabaceae Lindl. – bobovité / bôbovité

Rozšírenie: Submediteránno-subatlanticko-euroázijský druh. Pôvodný výskyt je známy takmer z celej Európy, chýba na severe – na Islande, v Nórsku, Fínsku a v Írsku, v Pobaltských republikách a tiež v Bielorusku. Smerom na východ je známy z južnej polovice európskej časti Ruska, z Ukrajiny, Moldavska, celou Strednou Áziou až do Mongolska, na sever v rozsiahlej časti Sibíri. Vyskytuje sa tiež v severnej Afrike – Maroko, Lýbia, Egypt, odkiaľ cez Blízky východ siaha výskyt až po Irak a Pakistan. Nepôvodný výskyt je známy z mnohých krajín sveta.
V Českej republike v niektorých oblastiach: Podkrušnohorské panvy, dolné Povltavie, v Poorličí, na Morave v Podyjí a miestami v južnej časti územia na sever zhruba po Olomouc. Na Slovensku hojne na Podunajskej a Východoslovenskej nížine, tiež na Záhorí. Severnejšie vzácne v niektorých vnútrokarpatských kotlinách – Turčianska, Liptovská a Popradská kotlina.

Ekológia: Ľadenec tenkolístkový sa vyskytuje na okrajoch slanísk, na mierne zasolených (subhalofytných) lúkach a pasienkoch a na vyschnutých slatinách v nížinách, vzácne stúpa do pahorkatín. Na severe Slovenska je niekoľko izolovaných výskytov na karpatských travertínových slaniskách v okolí výverov minerálnych vôd. Vyžaduje striedavo vlhké, zásadité pôdy so zvýšeným obsahom solí.

Opis: Trváca rastlina vysoká 10 až 50 cm. Byle priame, poliehavé alebo vystúpavé, tak ako celá rastlina holé alebo riedko chlpaté. Lístky prostredných listov úzke, čiarkovité až obrátene vajcovito kopijovité, 6–15 × 1,5–4 mm, často kosákovité. Hlávky 2–4-kveté, voňavé, dlho stopkaté, kališné zuby kratšie alebo také dlhé ako rúrka, koruna 10 až 12 mm dlhá, sýtožltá, niekedy strieška a krídla červenkasté, strieška vpredu vykrojená, krídla obrátene vajcovito podlhovasté. Struky 15–30 × 2–3 mm. Kvitne od júna do augusta (októbra).

Ohrozenie a ochrana: Druh je viazaný svojim výskytom najčastejšie na subhalofytné lúky a pasienky, ktoré patria v súčasnosti medzi veľmi ohrozené biotopy. Mnohé lokality zanikli intenzifikáciou poľnohospodárstva a premenou pasienkov na polia, v súčasnosti niektoré lokality najmä na východnom Slovensku ohrozuje sekundárna sukcesia. Napriek tomu ostáva miestami stále hojným druhom. V ČR ani SR nie je zaradený do červených zoznamov, nie je ani zákonom chránený.
Poznámka: Lokality v severoslovenských kotlinách sú botanicky veľmi zaujímavé, pretože ľadenec tenkolístkový tu nachádzame v spoločenstve s mnohými veľmi vzácnymi druhmi slatín, ako napríklad Schoenus ferrugineus alebo Trichophorum pumilum.

Foto: 13. 9. 2005 (Slovensko, Podunajská nížina), 8. 9. 2006 (Česká republika, južná Morava), 27. 4. 2005 a 25. 6. 2008 (Slovensko, Liptovská kotlina) a 9. 6. 2008 (Maďarsko, Kiskunság n. p.).

Naše zahrady a parky: Zámecká zahrada v Chrasti

Naděžda Gutzerová — Tue, 16 Mar 2010 14:16:28 +0000

Město Chrast se nachází 8 km východně od Chrudimi. Ve východní části jeho náměstí najdeme barokní zámek, jehož prostory dnes využívá městský úřad a městské muzeum. Zámek býval od roku 1664 rezidencí (později jen letní) královehradeckých biskupů.

První písemná zmínka o zahradě ležící východně od zámku pochází z roku 1654. Dnešní podoba zahrady se začala utvářet v 2. polovině 19. století díky biskupu Karlu Hanlovi (1831–74), který dal postavit i fíkovnu a ananasovnu. V zahradě i sklenících se pěstovaly pomerančovníky a citroníky, které plodily. Největší rozkvět zažila zahrada na biskupa Josefa Haise (1875–92), který nechal zahradu zrekonstruovat. Současnou podobu získala zahrada za biskupa Josefa Doubravy (1903–1921), který její rekonstrukci svěřil v roce 1903 Františku Thomayerovi. Ten vybudoval rozvod vody, který byl na opukovém podloží nutný nejen pro zalévání, ale i pro napájení bazénku s vodotryskem, pískovcového bazénku s okrasnými rybičkami (dnes osázen letničkami) či napajedla pro ptáky.

Zahrada byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1950 a její rozloha je 2,49 ha. Jedná se o zahradu s pravidelnou dispozicí, na kterou navazovala část s ovocnými stromy. Dendrologicky je nejcennější západní část přiléhající k zámku, ve východní části jsou dnes jen trávníky a živé ploty.
Karel Hieke (1984) uvádí ze zahrady 31 jehličnanů a 89 listnáčů. Jako nejzajímavější uvádí Taxodium distichum, Metasequoia glyptostroboides či Ginkgo biloba, který však byl vyvrácen vichřicí v roce 2008. Z dalších zajímavých druhů přežily vichřici beztrnná Gleditsia triacanthos f. inermis, Sophora japonica, Castanea sativa, Fagus sylvatica ´Atropunicea´, ´Pendula´, Fraxinus pensylvanica ´Aucubaefolia´, Chamaecyparus nootkatensis, C. pisifera, Corylus avellana ´Heterophylla´, Ulmus carpinifolia ´Wredei´ nebo Acer pseudoplatanus ´Worleei´.
Zajímavé jsou růže v centrální ploše zahrady, z nichž odrůda ´Souvenir de la Malmaison´ bývala v Chrasti oblíbenou růží používanou do svatebních kytic. Laiky zde nejvíce zaujme loubí vedoucí k východní brance ze zahrady a rozložitý převislý buk Fagus sylvatica ´Pendula´, který svými větvemi vytváří nad cestičkou přírodní zelený tunel. Sazenice tohoto stromu a červenolistého buku byla údajně přivezena do Chrasti z Itálie.

Na severozápadním okraji zahrady, v místech původních skleníků a fíkovny, se nachází zahradnictví. Na východě na zámeckou zahradu navazuje alej zvaná Velká Lipka (také V Lipkách). Na konci aleje stojí kapce sv. Jana Nepomuckého z roku 1728. Alej spojovala zámeckou zahradu s přírodním parkem na svahu nad obcí Podlažice, v kterém stávalo přírodní divadlo. Vichřice, která se přehnala Chrudimskem 25. 6. 2008, těžce poničila jak zámeckou zahradu, tak alej. Město Chrast však již během roku 2008 odstranilo vyvrácené stromy a zbývající ošetřilo. Za některé vyvrácené stromy byly vysázeny náhradní (např. Liriodendron tulipifera u původního vchodu ze zámku).

Zámecký park je přístupný jen v období od 1. dubna do 31. října, od 7:00 do 19.00 a má celkem tři vchody. U jižní branky (nejblíže zámku) je informační tabule popisující park a u branky do aleje Velká Lipka je další informační tabule. Obě jsou součástí nové Naučné stezky Chrastecka. Zahrada je dále přístupná z ulice B. Němcové na severní straně. V roce 2005 vydal nadační fond muzea v Chrasti tištěného průvodce zámeckou zahradou, který popisuje – stejně jako naučná stezka – stav před vichřící v roce 2008.

Fotografováno ve dnech 24. 9. 2005, 21. 4. 2006 a 2. 6. 2009.

Zahrady světa: Botanischer Garten der Universität Wien – Rakousko, Vídeň

Naděžda Gutzerová — Mon, 15 Mar 2010 13:35:41 +0000

Botanická zahrada Univerzity ve Vídni se nachází poblíž Belvederu a má výrazně protáhlý tvar ve směru jih – sever. Vstup do zahrady je možný vchodem u Horního Belvederu, dále z rohu ulic Mechel a Praetorius, kde se nacházejí skleníky a budovy, a dále brankou z ulice Jacquin.

Zahrada byla založena roku 1754 jako Hortus Medicus. Otcem myšlenky byl ředitel medicínských studií a praxe při lékařské fakultě Univerzity ve Vídni Gerard van Swieten, který byl i osobním lékařem Marie Terezie, která koupila pro zahradu 2 hektary v ulici Rennweg a pověřila návrhem a vedením zahrady Roberta Laugiera (1722–93). Po jeho odchodu převzal zahradu Nikolas Joseph von Jacquin (1727–1817), který jí přeměnil na vědecky zaměřenou botanickou zahradu. V roce 1796 převzal zahradu jeho syn Joseph Franz a císař František I. věnoval zahradě 5,8 ha plochy jižně od zahrady. Během příštího roku se podařilo získat další pozemky. Oba mají dnes v zahradě pamětní desku. Ve funkci ředitele zahrady se pak vystřídala řada významných botaniků: Stephan Endlicher, Eduard Fenzl, Anton Kerner von Marilaun, Richard von Wettstein, Fritz Knoll, Lothar Geitler, Fridrich Ehrendorfer a další.

Skleníky zajímající 1 500 m² vznikaly postupně, v letech 1890–93 byly postaveny největší z nich. Během obou světových válek byly poškozeny a musely být obnoveny, ale veřejnosti je přístupný pouze tropický skleník. Budova Botanického ústavu (dnes Fakultní centrum pro biodiverzitu) byla postavena roku 1905. V roce 1930 přešla pod správu botanické zahrady tzv. Hostova zahrada (pojmenovaná podle botanika N. W. Hosta), která byla soukromým majetkem Habsburků, veřejnosti však byla zpřístupněna až na začátku sedmdesátých let minulého století. Celá botanická zahrada byla koncem II. světové války těžce poškozena bombardováním. Její obnova byla ukončena až na začátku 70. let 20. století. V letech 1997–2005 vzniklo oddělení Flory Rakouska zaměřené především na teplomilná společenstva, která se v přírodě nacházejí jen ve fragmentech.

Dnes má zahrada na ploše 8 ha ve svých sbírkách 9 500 taxonů rostlin. Jednou s nejstarších je sbírka krytosemenných dřevin, která se nachází především v jihozápadní části zahrady. Obsahuje 600 taxonů dřevin, celkem 1 500 exemplářů, z toho 900 stromů. Některé exempláře jsou skutečně úctyhodným rozměrů, např. platan a jinan u budovy Fakultního centra pro biodiverzitu u Rennweg, které vysadil N. J. von Jacquin. Sbírka jehličnanů vznikla převážně na konci 19. století a obsahuje 100 druhů z Evropy, Asie a Severní Ameriky.

Podél zdi s ulicí Jacquin se nachází sbírka 300 druhů léčivých, užitkových a jedovatých rostlin, která je určena především pro výuku studentů a veřejnosti.
Přibližně ve středu zahrady se také nachází poměrně rozsáhlý bambusový hájek (Phyllostachys viridiglaucescens), který na tomto místě roste už od roku 1893. K nejstarším částem zahrady patří také bazény a vodní nádrže.
Alpinum obsahuje 500 druhů z vysokohorských oblastí Evropy, Alp, Pyrenejí a Dinárských pohoří. Na jeho okraji roste asi 600 let starý tis, který je považován za nejstarší strom Vídně.
Poblíž se nachází také sbírka druhů z Kanárských ostrovů, subtropů a Mediteránu, která čítá asi 150 druhů. Sbírka kaktusů a sukulentů má 150 druhů ze Starého i Nového světa. Specializuje se na dvě skupiny, druhy z jižní Afriky a Madagaskaru.
Tropický skleník má obsáhlou sbírku dřevin a čeledí Annonaceae, Gesneriaceae, Rubiaceae, Bromeliaceae a Orchidaceae. Nachází se v něm i bazén s druhem Victoria regia.

V zahradě nechybí systematické oddělení, dále oddělení genetických, morfologických skupin, skleníky pro přezimování a zázemí potřebné pro provoz zahrady.
Kromě odborné práce botanická zahrada vyvíjí bohatou osvětovou činnost, konají se tu různé výstavy (od obrazů až po rostlinné rarity), nabízí komentované vycházky po zahradě pro děti i dospělé atd.

Botanická zahrada je otevřena celoročně, otevírací doba se liší podle ročního období i podle změny na letní čas. Vstup je volný, pouze do alpína, které navazuje na jihu na botanickou zahradu se vybírá vstupné.

Oficiální stránky zahrady: www.botanik.univie.ac.at
Fotografováno ve dnech 10. 5. a 10. 6. 2008.

Botanická ilustrace ve 21. století – podle Pavla Sekerky

Pavel Sekerka — Sun, 14 Mar 2010 10:07:50 +0000

Budou nahrazeny ilustrace fotografií či jinými zobrazovacími technikami? Osobně si myslím, že ne. Zánik malířství byl předvídán již před více jak 150 lety při větším rozšíření fotografie. A dodnes k tomu nedošlo. Lidé si stále nechávají malovat portréty, ať již lehké karikatury na Karlově mostě, anebo ti bohatší či významní řádné portréty v oleji. Dokonce i reportážní malba – v případech, že je do soudní síně zakázaný vstup fotoreportérů – se stále objevuje. Možná snad obrázky z cest – ale kdo má dnes čas během krátké doby, kterou v exotické cizině tráví na to, aby zachytil krásy přírody vlastní rukou na papír. Tady je asi technika právě kvůli rychlosti nezbytná.

Botanické ilustrace jsou stále žádané a určitě i v budoucnosti budou. Tvůrce totiž do ilustrace vkládá svoji zkušenost, kulturní zvyky, které určují jak se na obrázek dívat, z které strany ho číst a v které oblasti plochy je to, na co má být upřena pozornost. A samozřejmě také může schematizovat, podtrhnout určité detaily apod. To vše ve fotografii lze jistě též, ale je to obtížnější, dražší a výsledek nemusí být vždy tak přesvědčivý. A pak na ilustraci lze znázornit pohyb či změnu. A právě to ji činí nepostradatelnou v zahradnické literatuře při znázornění některých činností, jako je například řez dřevin.

Asi málo si uvědomujeme, jak právě naše kulturní zvyklosti ovlivňují výslednou ilustraci. Možná, když se podíváme do historie, kdy zjistíme, že souhvězdí byla znázorňována v pohledu od Boha, tedy stranově obráceně. A stranově obráceně se ilustrovaly i jiné přírodniny. I některé východní kultury používaly obrácenou perspektivu – sice nepřirozenou, ale díky ní bylo vidět 5 stran krychle místo 3 jak jsme zvyklí. Západní kultura během posledního století značně převálcovala jiné kultury, a proto si myslíme, že naše zobrazení reality je to pravé a ani si neuvědomujeme kolik do něj vkládáme svého. A právě proto můžeme propadnout skepsi, že naše ilustrace jsou vrcholem reality a že další stupeň je jen dokonalejší zobrazovací technika. Ale není tomu tak a pokud bude ilustrátor do malby či kresby vkládat své já, vždy bude jeho práce potřebná a najde využití.

Jako ukázku toho, jak se nám mohou zdát odborné ilustrace z jiné kulturní oblasti podivné, jsem zvolil dvě japonské kresby kořenového systému bylin z Annual Report of Botanic Garden Faculty of Science Kanazawa University. Kresba nejspíše dle herbářové položky je dokonalá – ale pro nás v něčem zvláštní a neobvyklá; na první pohled poznáme její asijský původ. A právě zde si můžeme uvědomit vklad kultury, která dělá i z vědecké ilustrace něco víc, než pouhé otrocké znázornění skutečnosti.

Poznámka redakce:
Pavel Sekerka je botanikem působícím ve Správě Průhonického parku, členem redakce BOTANY.cz.

Obrazový opravník obecně oblíbených omylů 4.: Kustovnice

Pavel Sekerka — Sat, 13 Mar 2010 19:58:30 +0000

Rod kustovnice (Lycium) není třeba nijak zvlášť představovat. Čítá celkově nějakých 100 druhů s centrem rozšíření v Jižní Americe a druhotným centrem v pustinách Střední Asie a Číny (v Číně roste 7 druhů).

Jako první použil jméno Lycium barbarum už botanik Carl Linné v díle Species Plantarum v roce 1753. Druhý jeho popis následoval v reedici v roce 1762. Pak přišel popis Philipa Millera z roku 1768. Další byl Lamarckův popis Lycium barbarum z roku 1792.
C. Linné a P. Miller pod stejným jménem však popisují různé rostliny. Miller původní Linného rostlinu L. barbarum popisuje pod jménem L. halimifolium. K záměně došlo snad proto, že Linné omylem udal původ druhu ze severní Afriky a Blízkého východu.
Při pohledu na typovou položku je však vše jasné. L. barbarum je opravdu ten druh, který se u nás pěstuje a běžně zplaňuje. Millerova záměna jmen se však stále traduje, a to i v naší literatuře – z dřívějších prací např. V. Jirásek et al.: Naše jedovaté rostliny, z novějších J. Koblížek: Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků.

Přehled rostlin, které se mohou skrývat pod jménem Lycium barbarum:

Lycium shawii Roem. et Schult. (1819)
(syn.: Lycium barbarum Mill. )
Větve přímé, jen v horní části mírně dolu prohnuté. Větve s výraznými koltci. Listy sivé, tučné. Květy bílé či růžové, korunní trubka cca 3–4× delší než kalich, tyčinky vyčnívají z trubky ven, na bázi jsou lysé. Subtropický pustinný druh rostoucí na Blízkém východě (Izrael, Jordánsko, Sýrie, Irán, Irák).
Na internetu najdete správné fotografie tohoto druhu například zde.

Lycium barbarum L. (1753) – kustovnice cizí
(syn.: Lycium halimifolium Mill., L. vulgare Dun., L. flaccidum K. Koch)
Výběžkatý keř s obloukovitě prohnutými větvemi. Listy jsou jednoduché střídavé, sivé, variabilního tvaru. Kalich má dva cípy, dosahuje minimálně do 2/3 délky korunní trubky. Tyčinky jsou na bázi chlupaté.
Druh s obrovským areálem zahrnujícím Středomoří, teplejší oblasti Sibiře, Střední Asii, Mongolsko a severozápadní Čínu, zde pouze provincii Ningxia (Ning-sia, Chuejská autonomní oblast) – odtud čínské jméno druhu ning xia gou qi. Ve střední Evropě zplanělý. Podle některých autorů je původní pouze ve Středomoří a na zbývající části areálu zdomácnělý, podle jiných je domácí ve Střední Asii a zdomácnělý naopak ve Středomoří. Protože se jedná o dlouho pěstovanou kulturní rostlinu, je její původní areál nejistý. Občas v naší literatuře je tento druh uváděn jako jedovatý. To je dáno tím, že patří do jeduplné čeledi lilkovitých (withanolidy, pyrrolové deriváty a tropanové alkaloidy).

Lycium chinense Mill. (1768) – kustovnice čínská
(syn.: Lycium barbarum var. chinense (Miller) Aiton, L. megistocarpum Dunal var. ovatum (Poiret) Dunal, L. ovatum Poiret, L. rhombifolium Dippel, L. sinense Grenier, L. trewianum Roemer & Schultes, Lycium barbarum Lam.)
Kustovnice čínská se od předcházejícího druhu liší kalichem minimálně trojcípým, korunní cípy jsou na okrajích pýřité. Listy jsou zelené a obvykle širší. L. chinense bylo považováno za varietu či poddruh Lycium barbarum, Lamarckův popis L. barbarum z roku 1792 se nejspíše vztahuje k tomuto druhu. Dodnes jsou v některé dendrologické literatuře (Hillier Manual of Trees and Shrubs) oba druhy spojovány. Je možné, že kustovnice čínská je ustálená kulturní forma či hybrid kustovnice cizí.
Kustovnice čínská je rozšířená v Číně, Nepálu, Pákistánu, Koreji a Japonsku, na části areálu však může být zplanělá.
L. chinense se pěstuje ve velkém v Číně a dalších státech východní Asie jako léčivá a ovocná rostlina, její pěstování je známé z literárních údajů již od 7. století. Nejčastěji se používají plody jako tonikum, pojídají se i mladé zelené výhony jako zelenina. Kořeny slouží jako droga ke snižování teploty. Ze semen se lisuje olej. Rostliny se vysazují i jako meliorační porosty bránící erozi půdy. Čínský název zní gou qi (goji).

Na závěr ještě dodejme:
U nás hojně rozšířenou kustovnici není možné ztotožňovat s východoasijskou kustovnicí, ze které se získávají takzvané plody goji.

Naše zahrady a parky: Zámecký park Slatiňany

Naděžda Gutzerová — Thu, 11 Mar 2010 18:37:45 +0000

Dva kilometry jihovýchodně od Chrudimi se nachází město Slatiňany známé především chovem kladrubských vraníků. Roku 1746 získali místní zámek Auerspergové, kteří výrazně zasáhli do života Slatiňan jak založením chovu koní, tak rozsáhlými úpravami zámku a založením parku.

Zámecký park založil v červnu 1796 kníže Karel Auersperg. Zpočátku nebyl park oplocen a přecházel lesoparkem v knížecí oboru založenou ve stejnou dobu pro chov jelení zvěře. V letech 1846–48 provedl kníže Vincenc Karel Auersperg velké úpravy a postupně dal park oplotit. Kníže František Josef Auersperg v roce 1879 dal postavit domek pro hlídače parku a v roce 1888 dal postavit vnitřní rozdělovací plot a rybník. Plot odděloval „Zavřený park“ nacházející se před jižním průčelím zámku, který využívala jen knížecí rodina od „Otevřeného parku“, který byl během dne přístupný veřejnosti. Takto rozdělený byl park až do poloviny 20. století. V zavřeném parku bylo pro knížecí děti postaveno dětské hospodářství, které stojí dodnes a které sloužilo k nenásilné společenské výchově dětí, které zde byly domácími pány a dospělí hosty.
Ve 20. století byl park rozšířen o další druhy dřevin, ale úpravy parku již byly minimální. V roce 1951 byla před jižní průčelí zámku instalována socha koně od profesora Bohumila Kafky.

V letech 1978–79 bylo obnoveno jezírko původně založené roku 1880, které bylo od 2. světové války vypuštěné. Současná plocha parku je 16,06 ha a na oplocený park volně navazují pastvy, kaštanka, třešňovka a lesy na vrchu Hůra, v kterých Auerspergové postavili řadu staveb, z nich nejznámější je Kočičí hrádek (zmenšenina zámku určená pro zámecké děti na hraní), výletní restaurace Monako, či Tyrolský domek nad Kochánovickými rybníky. Bohužel z vyhlídkové věže Na Chlumu se zachovalo jen torzo a Švýcárna léta chátrá. V letech 1898–1901 postavili v sousedství zámeckého parku hřebčín. Součástí zámeckého parku je dnes výběr koní Převalského, kteří sem byli přivezeni roku 1993.

Karel Hieke (1984) uvádí ze zámeckého parku 51 jehličnanů a 131 listnáčů. Z nichž nejhojněji byly zastoupeny cypříšky Chamaecyparus lawsoniana, C. l. ´Glauca´, C. obtusa ´Crippsii´, C. pisifera ´Filifera´, ´Plumosa´, ´Plumosa Aurea´. Dále zeravy Thuja occidentalis ´Ellwangeriana´, ´Wareana´, T. plicata ´Variegata´. Nejzajímavějším jehličnanem je Cryptomeria japonica rostoucí ve dvou exemplářích poblíž vstupu do zámku. Další zajímavý jehličnan byl objeven až Blahníkem (2004) a jedná se o druh Torreya californica, který je vysazen na nevhodném místě ve skupině tisů poblíž zámku. Jeden exemplář roste také v zásobní zahradě u plotu.
Z listnáčů park nabízí velký výběr buků (Fagus sylvatica ´Asplenifolia´, ´Atropunicea´, ´Pendula´). Blahník (2003) považuje červenolistý buk rostoucí poblíž sochy koně za nejmohutnější exemplář v ČR. Jeho obvod je 6,0 m, jedná se o chráněný strom a v roce 2007 vyhrál anketu o Nejkrásnější strom Chrudimska.

Mezi cenné listnáče patří převislý habr Carpinus betulus ´Pendula´, Gleditsia triacanthos, Sophora japonica, Aesculus octandra, A. ×carnea, červenolistý Acer palmatum nebo skupinka Gymnocladus dioicus, obojí rostoucí u jezírka. Ve výběhu koní Převalských roste bohatě kvetoucí Liriodendron tulipifera. Nejcennější dřevinou je rozhodně Parrotia persica, které si v parku poprvé všimnul bývalý kastelán Ing. Havlíček v roce 1974.
Z keřů stojí za pozornost Calycanthus floridus, bohatě kvetoucí Hibiscus syriacus, zajímavé kaliny Viburnum carlesii, V. ×pragense či Prunus serotina. Všechny rostou poblíž jižního průčelí zámku, v prostoru bývalého Zavřeného parku. Jižní průčelí bylo porostlé pěknými starými vistáriemi Wisteria sinensis, které byly v roce 2008 z důvodu opravy fasády vyřezány, ale počítá se s jejich obnovou.

Blahník uvádí celkem 121 taxonů, z toho 35 jehličnanů a 86 listnáčů. Kromě zámeckého parku si všímá i zásobní zahrady, která se nachází severně od zámku, a v které rostou vzácné dřeviny Acer carpinifolia a Picea polita. Zásobní zahrada není přístupná, ale některé zajímavé druhy jsou vidět i přes plot, např. pěkná Paulownia tomentosa je vidět z cesty vedoucí od hostince a radnice ke kostelu a dále k samotnému zámku. Z pěšiny vedoucí přímo do zámku je dobře vidět Cercidiphyllum japonicum nebo Juglans nigra. Uvnitř zahrady rostou ze zajímavějších druhů Metasequoia glyptostroboides, Sequoiadendron giganteum, Kalmia latifolia.

Zámecký park ve Slatiňanech byl považován za jednu z nejbohatších sbírek dřevin ve východních Čechách, bohužel léta špatné nebo nedostatečné péče se na něm negativně podepsala. Došlo k úbytku dřevin, především vzácnějších pěstovaných taxonů. Proti jižnímu průčelí zámku je dodnes zachován průhled lemovaný skupinkami solitérních dřevin doprovázejících louky, ale okrajové části parku byly v minulosti nedostatečně udržovány. Převážně při okrajích luk a prosvětlených místech se šíří Telekia speciosa. Park byl částečně poškozen i během silné vichřice, která se Chrudimskem přehnala 25. června 2008. Se změnou ve vedení zámku se snad i zámeckému parku začíná blýskat na lepší časy.

Fotografováno na podzim 2007 a na jaře 2009.

Literatura:
Blahník Z. (2004): Dřeviny zámeckého parku ve Slatiňanech u Chrudimi. Východočes. Bot. Zpr. 3: 5–8.

Rostliny středoevropských hor v knihách

Ladislav Hoskovec — Thu, 11 Mar 2010 15:01:34 +0000

V naší redakční poště se objevují často dotazy čtenářů na možnosti získání nejrůznější botanické literatury. Někdy jsou vaše dotazy rázu dosti odborného, častěji však jen chcete poradit kam se podívat, abyste si mohli zrovna tu svou rozkvetlou krásku, kterou jste viděli někde na dovolené, pojmenovat. A tak jsme se rozhodli, že po uveřejnění soupisu všech českých botanických klíčů a seznamu českých i slovenských publikací o chráněných rostlinách budeme pokračovat v dalším vytváření dílčích přehledů botanické populárně-naučné literatury. Jsme si zcela jistí, že si tyto články své čtenáře najdou.

Snad nejčastěji se dotazy našich čtenářů týkají horských rostlin. Není se čemu divit – právě tato skupina rostlin dokáže značně zaujmout i v botanice méně zběhlé návštěvníky hor. Dnes už vůbec nejde jen o rostliny z hor našich nebo slovenských, Češi začali navštěvovat i regiony značně exotické. A určování horských rostlin z jihu Evropy, či dokonce Asie nebo Ameriky nám samozřejmě občas činí problémy.
A tak se pokusme nejdříve alespoň částečně nastínit, v kterých knihách lze najít informace o rostlinách z horských oblastí nám nejbližších, tedy z hor střední Evropy. Vlastní areál střední Evropy jsme si trochu upravili. Vzhledem k tomu, že dnes už není sebemenší problém s cestami do Alp a tyto hory na jih od našich hranic se již jednoznačně staly pravidelnou součástí českého floristického vandrování, zahrnujeme tedy do tohoto soupisu i knihy o květeně alpské, dokonce také knihy italské a francouzské. Právě alpská oblast je v literatuře o horských rostlinách zastoupena v našem regionu nejobsáhleji. Uvádíme ale i knihy o rostlinách karpatských, ať už českých, slovenských, polských, ukrajinských nebo rumunských.
Až na drobné výjimky jsme v tomto soupisu vynechali práce jednoznačně vědecké nebo příliš odborně zaměřené (třeba publikace o chráněných rostlinách hor nebo monografie rodů), či jen velmi úzce regionálně pojaté. Jedná se tedy o seznam publikací i širší veřejnosti relativně dobře srozumitelných a snad také (až na některé tituly u literatury starší) snadno získatelných. Stejně tak zde nenajdete ani knihy pojednávající o pěstování horských rostlin. Skalničkářské literatury je v knihkupectvích i antikvariátech dost a není potřeba na ni speciálně upozorňovat.

Čím starší knihu si vyberete, tím větší jistotu máte, že v ní kromě ilustrací nenajdete příliš mnoho textu. Kouzelný svět horských rostlin zřejmě uchválil naše pradědečky a prababičky natolik, že chvílemi zapomínali psát i číst. Jakoby se jen dívali – podle toho nezřídka vypadá i starší literatura. Nicméně ilustrace rostlin jsou v těchto starších knihách většinou velmi zdařilé, některé dokonce stále ceněné.
V novější literatuře najdete už textu samozřejmě více, většinou se jedná o popisy rostlin, charakteristiku jejich rozšíření, eventuálně jsou připojeny informace o ochraně rostlin či poznámky o jejich užitečnosti. Stále méně se v nich však objevují precizní ilustrace, dominují fotografie, ty bohužel občas nejsou příliš názorné, rostliny se podle nich určují většinou hůře.
V posledním desetiletí se i v populárně laděné literatuře začínají objevovat obsáhlejší informace o charakteru biotopů, na kterých horské rostliny rostou, nezřídka jsou ke knize připojeny i fotografie stanovišť. Častěji než dříve tvoří tyto údaje v knihách rovnou samostatné kapitoly – od jednotlivých izolovaných druhů se stále více přechází k celým společenstvům. Je velmi pravděpodobné, že tento trend bude i v populárně-naučné botanické literatuře stále výraznější.

Chronologický soupis literatury o horské květeně širší oblasti střední Evropy:

Joseph Reiner: Botanische Reisen nach einigen Oberkärnternischen und benachbarten Alpen. Klagenfurt, Carl Friebr. Walliser, 1792.
Johann Carl Weber: Die Alpen-Pflanzen Deutschlands und der Schweiz. München, Kaiser, 1845.
Josef Seboth: Alpen-Flora. Hundert Alpenpflanzen nach der Natur gemalt. Praha, Tempský, [1880].
Wilhelm Winkler: Flora des Riesen- und Isergebirges. Mit Berücksichtigung der Vorgebirgsflora. Warmbrunn, 1881.
Karl Wilhelm von Dalla Torre, Anton Hartinger: Atlas der Alpenflora: hrsg. vom Deutschen und Oesterreichischen Alpenverein. Nach der Natur gemalt von Anton Hartinger mit Text von K. W. v. Dalla Torre. Wien, Verl. des Dt. und Oesterr. Alpenvereins, 1882.
Émile Burnat: Flore des Alpes Maritimes. Genève, H. Georg, 1892.
Franz Daffner: Die Voralpenpflanzen; Bäume, Sträuche, Kräuter, Arzneipflanzen, Pilze, Kulturpflanzen. Leipzig, W. Engelmann, 1893.
Otto Wünsche: Die Alpenpflanzen: eine Anleitung zu ihrer Kenntnis. Leipzig, Teubner, 1896.
Günther Beck von Mannagetta: Alpenblumen des Semmering-Gebietes; colorirte Abbildungen von 188 auf den niederösterreichischen und nordsteierischen Alpen verbreiteten Alpenpflanzen. Wien, Gerold, 1898.
Carl Joseph Schröter, Ludwig Schröter: Taschenflora des Alpen-Wanderers. Zürich, Meyer & Zeller, 1899. Vydáno i ve francouzštině a angličtině: Flore colorié portative du touriste dans les alpes a Coloured vade-mecum to the alpine flora.
Henry Correvon: Atlas de la flora alpine. Publié par le Club Alpin allemand et autrichien. Genève, Georg & Co., 1899.
Alfred William Bennett: The flora of the Alps; being a description of all the species of flowering plants indigenous to Switzerland; and of the Alpine species of the adjacent mountain districts of France, Italy, & Austria including the Pyrenees. London, Nimmo, 1900.
Wilhelm Winkler: Sudetenflora. Eine Auswahl charakteristischer Gebirgspflanzen. Dresden, C. Heinrich, 1900.
Mückovy praktické příručky; Kapesní atlas rostlin alpských. Telč, Šolc, [1905].
Gustav Hegi, Gustav Dunzinger: Alpenflora; die verbreitetsten Alpenpflanzen von Bayern, Österreich und der Schweiz. München, Lehmann, 1905.
Gustav Senn: Alpen – Flora. Westalpen. Heidelberg, Winter, 1906. (akvarely C. Kastner).
Charles Flahault: Nouvelle flore coloriée de poche des Alpes et des Pyrénées. Paris, Klincksieck, 1906.
Somerville Hastings: Summer flowers of the high Alps. London, Dent, 1910.
George Flemwell: The flower-fields of Alpine Switzerland. New York, Dodd, Mead, 1912.
Karl Ungar: Die Alpenflora der Südkarpaten. Sibiu, 1913.
Julius Hoffmann, K. Giesenhagen: Dr. Jul. Hoffmann´s Alpenflora für Alpenwanderer und Pflanzenfreunde. Stuttgart, Schweizerbart, 1914.
Henry Correvon et Philippe Robert: La flore alpine. Genève, Atar, [1917].
Léon Marret: Les fleurs des montagnes. Paris, Paul Lechevalier, 1924.
Ludwig Klein: Alpenblumen. Heidelberg, Winter, 1925.
Carl Schroeter et al.: Das Pflanzenleben der Alpen. Eine Schilderung der Hochgebirgsflora. Zürich, Albert Raustein, 1926.
Rudolf Scharfetter: Alpenpflanzen. Bielefeld & Leipzig, Velhagen & Klasing, 1927.
Fritz Overbeck, Hermine Overbeck, Erich Nelson: Mittelgebirgsflora; die charakteristischen Bergpflanzen Deutschlands. München, Lehmanns, 1935.
Raoul H. Francé: Das kleine Buch der Alpenpflanzen. Graz, Styria, 1935.
Ulrich Berger-Landefeldt: Der Wasserhaushalt der Alpenpflanzen. Stuttgart, Schweizerbart, 1936.
František A. Novák, Karel Svolinský: Horské rostliny. Praha, Vesmír, 1937.
Paul Aurèle Robert: Alpenblumen. Sechsunddreissig Farbtafeln nach der Natur von Paul A. Robert. Einführung von Carl Schroeter. Bern, Iris Verlag, 1938.
Ferdinand Götting: Pflanzenbilder aus den Alpen Nach den Aquarellen von Ferdinand Götting. Wien, Ostmarken Verlag, 1938.
Gerhard Tacke: Alpenblumen Wunderblumen. Berlin, Limpert, 1940.
Fritz Stopp: Gebirgspflanzen; insbesondere Alpenpflanzen; ein Bestimmungsbüchlein für Wanderer und Steingärtner. Leipzig, Geest und Portig, 1953.
Oleg Staněk: Kvety Tatier. Bratislava, Štátne telovýchovné nakladateľstvo, 1954.
Josef Weisz, Friedrich Markgraf: Blumen der Alpen. Königstein im Taunus, Langewiesche, 1954.
Bogumił Pawłowski: Flora Tatr. Warszawa, PWN, 1956.
Ernst Schälow, Kurt Schulze: Es blüht in den Dolomiten. Radebeul, Neumann, 1957.
В. І. Чопик: Флора і рослинність західної частини Українських Карпат. К. В-во АН УРСР, 1958.
Ana M. Paucă, Ştefana Roman: Flora alpină şi montană. Bucureşti, Ed. Ştiinţifica, 1959.
Elias Landolt: Unsere Alpenflora. Zurich, Schweizer Alpen-Club, 1961.
Jan Jeník: Alpinská vegetace Krkonoš, Kralického Sněžníku a Hrubého Jeseníku. Praha, Nakladatelství ČSAV, 1961.
Luigi Fenaroli: I fiori della montagna. Milano, Martello, 1962.
Jan Šmarda, Vojtěch Štolfa: Kvety Tatier. Bratislava, Osveta, 1963.
Oldřich Staněk: Kvety a hory. Bratislava, Šport, 1963.
Paula Kohlhaupt: Alpenblumen. Stuttgart, Belser, 1963.
Miloš J. Pulec, Ema Blažková: Krakonošův herbář. (Kuriozita, nejmenší česká floristická kniha, pravděpodobně i nejmenší kniha o rostlinách na světě.) Praha, Merkur, 1966.
Francesco Bianchini: Flora Alpina. Milano, Mondadori, 1967.
Josef Šourek: Květena Krkonoš. Praha, Academia, 1969.
Stefan Macko: Świat roślin Karkonoskiego Parku Narodowego. Wrocław, Wrocławskie Tow. Naukowe, 1970.
Giuseppe Morelli: I fiori della montagna. Trento, Dolomia, 1970.
Václav Jílek, Josef Dostál, Hana Janáčková: Poznáváme a chráníme rostliny Jeseníků. Šumperk, Vlastivědný ústav, 1971.
Jerzy Fabiszewski: Rośliny Sudetów. Warszawa, PZWS, 1971.
Luigi Fenaroli: Flora delle Alpi. Milano, Martello, 1971.
Paula Kohlhaupt: Piccola Flora delle Dolomiti. Bolzano, Athesia, 1974.
В. І. Чопик: Високогірна флора Українських Карпат. Київ, Наук. думка, 1976.
Silvio Stefenelli: I fiori della montagna. Ivrea, Priuli & Verlucca, 1977.
Fritz-Martin Engel: Die Pflanzenwelt der Alpen. München, Süddt. Verl., 1977.
Wolfgang Lippert: Fotoatlas der Alpenblumen. Blütenpflanzen der Ost- und Westalpen. Das große Bestimmungsbuch in Farbe. München, Gräfe und Unzer, 1981.
Jiří Čihař, Miloslav Kovanda: Horské rostliny ve fotografii. Praha, SZN, 1983.
Jiří Soják: Rostliny našich hor; kapesní atlas. Praha, SPN, 1983.
Elfrune Wendelberger: Alpenpflanzen; Blumen, Gräser, Zwergsträucher. München – Wien – Zürich, BLV-Verlagsgesellschaft, 1984.
Christopher Grey-Wilson, Marjory Blamey: Guide complet des fleurs de montagne; Alpes, Pyrénées, Apennins, Vosges, Jura, Massif Central. Neuchâtel, Delachaux Niestlé, 1984.
Tassilo Wengel: Blütenstauden im Hochgebirge; ein Streifzug durch Tatra, Südkarpaten, Rila, Pirin und Kaukasus. Berlin, Dt. Landwirtschaftsverl., 1985.
Herbert Reisigl, Richard Keller: Alpenpflanzen im Lebensraum; alpine Rasen, Schutt- und Felsvegetation; vegetationsökolog. Stuttgart, Fischer, 1987.
Paul Ozenda: Die Vegetation der Alpen; im europäischen Gebirgsraum. Stuttgart, Fischer, 1988.
Herbert Reisigl, Richard Keller: Lebensraum Bergwald; Alpenpflanzen in Bergwald, Baumgrenze und Zwergstrauchheide. Stuttgart – New York, Fischer, 1989.
Teofil Gołębiowski: Rośliny gór i pogórzy. Warszawa, Wyd. Sport i Turystyka, 1990.
Dietmar Aichele, Heinz-Werner Schwegler: Alpenblumen. Stuttgart, Kosmos, 1992.
Jean-Denis Godet: Alpenpflanzen. München, Mosaik-Verl., 1993.
Edouard Chas et al.: Atlas de la flore des Hautes-Alpes. Conservatoire botanique national de Gap-Charance, 1994.
Emil Hadač: Květena Železných hor. Pardubice, Luděk Šorm, 1994.
Wolfgang Langer, Herbert Sauerbier: Endemische Pflanzen der Alpen und angrenzender Gebiete. Eching bei München, IHW-Verl., 1997.
Christian Boucher: La Flore des Alpes de Haute-Provence. Aix-en-Provence, Édisud, 1998.
Maria Teresa della Beffa: Fiori di Montagna. Novara, De Agostini, 1998.
Lydia Tasenkevich: Flora of the Carpathians; Checklist of the Native Vascular Plant Species. L’viv. State Museum of Natural History of NAS of. Ukraine, 1998.
Herbert Sauerbier, Wolfgang Langer: Alpenpflanzen, Endemiten von Nizza bis Wien. Eching, IHW-Verl., 2000.
Wolfgang Hensel: Naturführer, Alpenblumen. München, Gräfe und Unzer, 2000.
Dieter Heß: Alpenblumen; erkennen, verstehen, schützen. Stuttgart, Ulmer, 2001.
Christopher Grey-Wilson, Marjorie Blamey: Pareys Bergblumenbuch; Blütenpflanzen der europäischen Gebirge. Berlin, Parey, 2001.
Zbigniew Mirek, Halina Piękoś-Mirkowa: Kwiaty Tatr. Warszawa, Multico, 2003.
Xaver Finkenzeller: Alpenblumen; Erkennen und bestimmen. Stuttgart, Ulmer, 2003. Vydáno i v češtině: Rostliny Alp. Praha, Academia, 2007.
Cécile Lemoine: Les fleurs des montagnes. Paris, J.-P. Gisserot, 2004.
Karl Demetz, Josef Wanker: Flora y Fauna dla Dolomites. Bolzano, Athesia, 2004.
Oskar Angerer, Thomas Muer: Alpenpflanzen. Stuttgart, Ulmer, 2004.
David Aeschimann et al.: Flora alpina I, II, III. Bern – Stuttgart – Wien, Haupt, 2004.
Alessandro Anzilotti, Andrea Innocenti, Roberto Rugi: I fiori spontanei delle Alpi. Bologna, Calderini, 2005.
Vojtěch Žíla: Atlas šumavských rostlin. Karmášek, 2005.
Herbert Sauerbier, Wolfgang Langer: Alpenpflanzen, Endemiten von den Ligurischen Alpen bis zum Wiener Schneeberg. Eching, IHW-Verl., 2005.
Jean-Denis Godet: Alpenpflanzen nach Farben bestimmen. Stuttgart, Ulmer, 2006.
Kay Meister: Erzgebirgsflora im Portrait; heimische Pflanzen – ihre Bedeutung und Verwendung. Marienberg, Druck- u. Verlagsges. Marienberg, 2007.
Zbigniew Mirek, Halina Piękoś-Mirkowa: Rośliny górskie. Warszawa, Multico, 2007.
Peter Mertz: Alpenpflanzen in ihren Lebensräumen. Ein Bestimmungsbuch. Bern – Stuttgart – Wien, Haupt, 2008.
Jan Štursa, Jiří Dvořák: Atlas krkonošských rostlin. České Budějovice, Karmášek, 2009.

CAREX RARIFLORA (Wahlenb.) Sm. – ostřice / ostrica

Daniel Dítě — Wed, 10 Mar 2010 14:48:47 +0000

Syn.: Carex limosa L. var. rariflora Wahlenb.
Čeľaď: Cyperaceae Juss. – šáchorovité / šachorovité

Rozšírenie: Druh s rozsiahlym cirkumpolárnym areálom. V Európe sa vyskytuje v Škandinávii (Nórsko, Švédsko), v jej južnej časti iba vo vyšších horských polohách nad hranicou lesa, severnejšie nižšie, a na Islande. Izolovaný výskyt je na Britských ostrovoch, v Škótsku. Na východ areál zaberá sever európskej časti Ruska a pokračuje až za Ural. Vyskytuje sa aj na Ďalekom východe, na Kamčatke, na juh až k severnému Japonsku. V Severnej Amerike od Aljašky po Labrador, roztrúsene tiež na západnom i východnom grónskom pobreží.

Ekológia: Druh rašelinísk a slatín, kde obsadzuje najviac zvodnené miesta, šlenky a jazierka. Rastie aj na vysoko položených, alpínskych rašeliniskách či v terénnych depresiách v tundre. Často rastie s podobnou ostricou barinnou (Carex limosa), s ktorou má podobné ekologické nároky a spoločne sa zúčastňujú procesu zazemňovania rašelinných vodných plôch.

Opis: Trváca, výbežkatá rastlina vysoká 5–20(–30) cm. Byľ priama, štíhla, sivozelená, drsná. Listy kratšie ako byľ, sivozelené, 2–3 mm široké, žliabkaté, ploché, dlho špicato končisté, zvyšky odumretých listov dlho pretrvávajú. Súkvetie z 2–3(–4) klasov. Listene 0,5–2 cm dlhé, pošvaté, listeň spodného klásku obvykle dlhší. Samčí klas jeden, vrcholový, kopijovitý. Samičie klasy 1–2 (vzácne 3), ovisnuté na stopkách dlhých 2–2,5 cm, podlhovasto vajcovité, 6–15 × 3,5–5 mm, málokveté (s 2–10 kvetmi), oddialené. Pamechúriky hladké, na vrchole zaoblené, bez zobáčika. Nažky 2–4 mm dlhé. Kvitne od júna do júla.
Poznámka: Táto ostrica rastie spoločne s C. lachenalii aj na najsevernejšom rašelinisku Európy, na pobreží medzi mysmi Knivskjelloden a Nordcap.

Foto: 21. 8. 2006 a 10. 8. 2007 (Nórsko, Dovrefjell a Rondane).

HYPECOUM IMBERBE Sibth. et Sm.

Věra Svobodová — Tue, 09 Mar 2010 21:27:30 +0000

Syn.: Hypecoum grandiflorum Benth., Hypecoum glaucescens Guss., Hypecoum aequilobum auct., non Viv., Hypecoum procumbens L. subsp. imberbe (Sibth. et Sm.) Malag.
Čeleď: Papaveraceae Juss. – makovité

Rozšíření: Mediteránní až submediteránní druh, též Blízký východ, zavlečen i na území Severní Ameriky (Pennsylvania).
Ekologie: Roste na otevřených křovinatých plochách, na okrajích silnic, na narušovaných stanovištích, jako plevel na polích.

Popis: Jednoletá bylina, lodyhy jsou přímé až poléhavé, 10–40 cm dlouhé. Listy jsou 2–3× dělené do úzkých segmentů, na koncích mírně rozšířené, zelenomodré. Květy jasně žluté nebo žlutooranžové, se dvěma kališními žlutozelenými lístky. Květ je složen ze 4 oddělených okvětních lístků, dva vnější jsou trojlaločné, přibližně stejně dlouhé jako široké, většinou se zelenou skvrnkou uprostřed. Dva menší vnitřní okvětní lístky jsou rozděleny do tří podlouhlých segmentů, z nichž prostřední obklopuje bliznu se 4 tyčinkami umístěnými ve středu květu, často mají u báze černé skvrny. Plod je tenká vzpřímená tobolka, často srpovitě zakřivená, semena jsou kulovitá, hnědá. Kvete v březnu až červnu.

Záměny: Hypecoum pendulum má vnější okvětní lístky celistvé a téměř 2× delší než je jejich šířka, tobolky visí. Hypecoum procumbens má vnitřní okvětní lístky delší než je šířka vnějších lístků.
Ohrožení a ochrana: Zákonem chráněný druh v Srbsku.
Poznámka: Rozlišuje se ještě poddruh Hypecoum imberbe subsp. pseudograndiflorum, který je některými autory hodnocen jako samostatný druh Hypecoum pseudograndiflorum Petrović.

Fotografováno ve dnech 1. a 2. 5. 2009 (Sýrie, Hamá a Crack des Chevaliers).

CAREX AQUATILIS Wahlenb. – ostřice vodní / ostrica vodná

Daniel Dítě — Mon, 08 Mar 2010 17:49:46 +0000

Syn.: Carex ventricosa Curtis
Čeľaď: Cyperaceae Juss. – šáchorovité / šachorovité

Rozšírenie: Druh s rozsiahlym, cirkumpolárnym areálom. Vyskytuje sa v severnej Európe (Nórsko, Švédsko, Fínsko), v Pobaltí, odkiaľ zasahuje do Bieloruska a európskej časti Ruska, na Britských ostrovoch, južnejšie v Európe v Nemecku a Holandsku. V Ázii celou Sibírou až na Ďaleký východ odkiaľ prechádza celou severnou časťou Severnej Ameriky od Aljašky až po východné pobrežie, na sever celé arktické kanadské ostrovy, Grónsko vrátane severného pobrežia, izolovaný výskyt je na Špicbergoch.
Ekológia: Brehy riek a vodných nádrží, silne zvodnené prechodné rašeliniská a slatiny s nízkym obsahom báz, močiare. Vyžaduje stabilnú vysokú hladinu podzemnej vody, ktorá obvykle vystupuje nad povrch. Rastie od nížin do horského stupňa.

Opis: Trváca, trsnatá rastlina vysoká 30–60(–140) cm. Byľ plocho 3-hranná, po celej dĺžke hladká, pri ohnutí ľahko lámavá. Žliabkaté listy priame, dlhé, na rube svetlo zelené, lesklé, na líci sivozelené, matné, okraje za sucha nadvinuté. Pošvy dolných listov červené. Súkvetie zložené z 3–7 i viac klasov, listene listom podobné, výrazne dlhšie (aj dva krát) ako súkvetie, Samčie klasy vrcholové, zväčša 2, samičie klasy vzpriamené, plevy podlhovasto kopijovité alebo podlhovasto vajcovité, ± tupé, také dlhé ako bezžilové, hranaté pamechúriky, ktoré sú často sterilné. Kvitne v máji až júni.
Poznámka: Druh sa rozpadá na niekoľko poddruhov a variet. Ich taxonomické hodnotenie nie je ustálené a podľa niektorých názorov ide o samostatné druhy. Carex aquatilis Wahlenb. subsp. stans (Boott) Nultém (syn. Carex stans Drejer alebo aj Carex aquatilis Wahlenb. var. minor Boott). Tento poddruh zasahuje v rámci areálu najviac na sever a patrí vlastne medzi najsevernejšie rastúce ostrice sveta.
Ďalej Carex substricta (Kük.) Mack. (syn. Carex aquatilis Wahlenb. var. substricta Kük.), Carex dives Holm (syn. Carex aquatilis Wahlenb. var. dives (Holm) Kük.; Carex sitchensis J. D. Prescott ex Bong.).

Foto: 19. 8. 2006 (Nórsko, Røros).

CAREX DEPAUPERATA Good. – ostřice / ostrica

Daniel Dítě — Mon, 08 Mar 2010 15:47:33 +0000

Syn.: Carex ventricosa Curtis
Čeľaď: Cyperaceae Juss. – šáchorovité / šachorovité

Rozšírenie: Mediteránno-subatlantický druh s ťažiskom rozšírenia v južnej a západnej Európe. Vyskytuje sa na Pyrenejskom polostrove (Španielsko), Francúzsku, na sever po Belgicko a na juhu Britských ostrovov, ďalej južné Nemecko, Švajčiarsko, Taliansko, štáty bývalej Juhoslávie, Rumunsko, Bulharsko, Albánsko, Grécko. Na východ zasahuje výskyt na Ukrajinu (Krym) a do oblasti Kaukazu.
Ekológia: Teplomilné tmavšie i svetlejšie listnaté lesy a ich okraje, popri lesných cestách, na strmých stráňach, uprednostňuje vápencové podložie. Vyskytuje sa v nadmorských výškach od 0 do do 900 m n. m.

Opis: Trváca, riedkotrsnatá rastlina vysoká 30–70(–100) cm. Byľ priama, hladká, tupo 3-hranná, olistená. Pošvy dolných listov purpurovočervené až červenohnedé. Listy ploché, široké 2–4 mm, výrazne drsné. Listene listom podobné, s dlhou pošvou. Súkvetie zložené z 3–5 oddialených riedkych, málokvetých klasov na až 15 cm dlhých priamych, tuhých stopkách. Horný klas samčí, zvyšné s iba 3–6 samičími kvetmi. Pamechúriky 7–10 mm, dlhšie ako zelené, hnedo obrúbené plevy, s dlhým, 2-zubým zobáčikom, hnedé až sivé, lesklé. Semenník 3-blizonvý, nažka ostro trojhranná.
Poznámka: V celom areáli pomerne vzácny druh.

Foto: 22. 5. 2008 (Srbsko, Železné vráta).

EREMOBIUM AEGYPTIACUM (Spreng.) Asch. ex Boiss.

Věra Svobodová — Sun, 07 Mar 2010 17:44:31 +0000

Syn.: Malcolmia aegyptiaca Spreng., Cithareloma gedrosiacum Rech. f. et Esfand., Eremobium aegyptium (Spreng.) Boiss.
Čeleď: Brassicaceae Burnett – brukvovité

Rozšíření: Saharská oblast severovýchodní Afriky, Blízký východ, Arabský poloostrov, Írán, Pákistán.
Ekologie: Písčité pouštní planiny, duny a vádí. Je to jedna z pouštních rostlin, které po dešti velmi rychle vyrostou a spolu s dalšími nakrátko změní poušť v rozkvetlou zahradu.

Popis: Jednoletá bylina, 10–15(–25) cm vysoká, poléhavá až vystoupavá, většinou již od báze větvená, celá jemně chlupatá. Lodyhy křehké, listy střídavé, přisedlé, úzce obvejčité až čárkovité, s okrouhlou nebo tupou špičkou, celokrajné, 5–20 mm dlouhé a jen 2–4 mm široké. Květenstvím je řídký 10–20květý hrozen, květy jsou čtyřčetné, s krátkými stopkami, korunní lístky protáhlé, bílé, narůžovělé, růžovofialové až purpurové, s tmavšími žilkami, blizna je dvoulaločná. Plody jsou téměř vzpřímené dlouhé šešule, pukající, rozdělené podélně membránou na dvě komory, semena v řadě v obou komorách, téměř okrouhlá, slabě ochmýřená. Kvete v březnu až květnu.

Poznámka: Rod zahrnuje asi tři druhy, které se vyskytují v severní Africe a jihozápadní Asii. U popisovaného druhu bývá ještě rozlišován poddruh Eremobium aegyptiacum subsp. lineare (Delile) Abdel Khalik a varieta E. ae. var. pyramidum (C. Presl) Täckh. et Boulos. Některými autory jsou tyto dva taxony hodnoceny jako samostatné druhy.

Fotografováno v květnu 2009 (Jordánsko, Wadi Rum).

Homo botanicus: Olearius, Adam a Johann Gottfried

Jana Möllerová — Sun, 07 Mar 2010 16:25:46 +0000

Adam Olearius (Oehlschlaegel, Ölschäger) se narodil pravděpodobně dne 16. srpna 1603 v Aschersleben u Magdeburgu, zemřel 22. února 1671 na zámku Gottorf.
Od roku 1620 studoval na universitě v Lipsku teologii, filosofii a matematiku. Titul magister filosofie získal v roce 1627. V roce 1632 nastoupil jako asistent na filosofické fakultě v Lipsku. Později vstoupil do služeb vévody Fridricha III. Schleswig-Holstein-Gottorf jako knihovník a matematik. Vévoda se pokoušel uzavřít obchodní smlouvu s Persií a Ruskem, hlavně ho zajímal obchod s hedvábím. Proto byla do Moskvy vyslána delegace vedená velvyslancem Philipem Crusiem a Ottou Bruggemannem, ve které byl zařazen Olearius jako velvyslancův sekretář.
Členové delegace odjeli 22. 10. 1632 z Gottorpu, 6. 11. 1633 z Hamburku. Cestovali přes Lübeck, Rigu, Tartu, Tallin, Narvu, Ladogu a Novgorod, dne 14. 8. 1634 dojeli do Moskvy. Byli přijati carem Michailem Fjodorovičem Romanovem a dojednali obchodní smlouvu. Pak se vrátili do Gottorpu kvůli ratifikaci smlouvy. Od 6. 4. 1635 probíhaly přípravy expedice na perský dvůr. Delegace vyrazila 22. 10. 1635 z Hamburku, 29. 3. 1636 dosáhla opět Moskvy. Dále cestovali přes Nižnyj Novgorod, Astrachaň, po Volze a přes Kaspické moře do Persie. Olearius se cestou učil persky, pomocí astronomie určoval polohu, kde se nacházejí. Cestovali přes Derbent, přes Shemakhu (Samaxi), kde zůstali 3 měsíce, Ardabil a Soltanije, 3. 8. 1637 dojeli do hlavního města Isfahánu, kde byli přijati šáhem. Avšak obchodní smlouvu se jim dojednat nepodařilo. A tak 21. 12. 1637 opustili Isfahán a vraceli se přes Rasht, Lenkoraň, Astrachaň a Kazaň zase do Moskvy. Olearius cestou vytvořil mapu Volhy a okolí. Car měl zájem o jeho služby, ale on se vrátil s delegací. Dne 15. 4. 1639 v Revalu nastoupil na loď a odplul rovnou do Lübecku.
V roce 1639 byl jmenován dvorním matematikem. Pracoval jako geograf, knihovník a správce kabinetu kuriosit, sepsal katalog sbírek z Hollstein – Gottorpu, překládal perskou poesii. Vydal dvě knihy o událostech a pozorováních z cesty přes Rusko a Kaspické moře do Persie Beschreibung der muscowitischen und persischen Reise (Schleswig, 1647, rozšířené vydání 1656), Kurtzer Begriff einer holsteinischen Chronic (Schleswig, 1663).

Johann Gottfried Olearius se narodil dne 25. října 1635 v Halle, zemřel v roce 1711 v Arnstadtu.
Syn pastora, který nejdříve navštěvoval školu v Halle an der Saale, od roku 1653 studoval teologii v Lipsku, později v Jeně. V roce 1656 získal titul magister a v roce 1658 nastoupil v Halle na místo kazatele. V roce 1662 byl jmenován jáhnem, v roce 1685 inspektorem diecéze okresu. V roce 1688 mu přibyla funkce rady konzistoře v Arnstadtu. Většinu života strávil při kostele v Halle. Byl to evangelický teolog a skladatel náboženských písní, zabýval se také zahradnictvím a dopisoval si s C. Linnéem.

Zda byl rod Olearia Moench, oleárie, Asteraceae pojmenován na počest J. C. Olearia (1635–1711) nebo A. Olearia (1603–1671), není jasné.

CAREX RUFINA Drejer – ostřice / ostrica

Daniel Dítě — Sun, 07 Mar 2010 14:56:25 +0000

Čeľaď: Cyperaceae Juss. – šáchorovité / šachorovité

Rozšírenie: Druh s obmedzeným areálom. Súvislejší výskyt má iba v pohoriach Škandinávie (Nórsko a vzácne Švédsko). Okrem toho je známy z niekoľkých lokalít na Islande, vzácne roztrúsenie na pobreží Grónska a izolovaný výskyt je v Kanade, západne od Hudsonovho zálivu.

Ekológia: Horský druh, v Škandinávii sa vyskytuje v alpínskych spoločenstvách nad 1000 m n. m., (severnejšie nižšie), v Grónsku stúpa až do 800 m n. m. Vyhľadáva otvorené miesta s nezapojenou vegetáciou alebo aj úplne bez nej, brehy riek, pod morénami, vzácne aj v štrbinách skál. Vyžaduje vlhké až mokré, piesočnaté a štrkovité, plytké, kyslé pôdy chudobné na živiny. V nórskych horách ho môžeme nájsť aj na okrajoch ciest a na zošľapovaných miestach.

Opis: Trváca, husto trsnatá rastlina vysoká 4–8 cm. Byle vzpriamené až poliehavé, lysé, sivozelené, pošvy červenohnedé. Listy 1,5–2 mm široké, mäkké, bledo až sivo zelené, dlho končisté, dlhšie ako byľ, ploché alebo s čepeľou v tvare U. Súkvetie zložené z 3–4 husto nakopených, vzpriamených kláskov 10–15 × 3 mm, vrcholový obojpohlavný so samčími kvetmi na báze klásku, ďalšie samičie, listeň široký do 1,5 mm, dlhší ako súkvetie. Samičie plevy kratšie ako pamechúriky, tie 2–2,2 × 1,2–1,5 mm, červeno hnedé až čierne, tupo zakončené, hladké, v hornej polovici a na plytkom 2-úkrojkovom zobáčiku drsné. Nažky 2–2,5 mm dlhé, matné. Kvitne od júna do augusta.
Poznámka: Druh je zriedkavý v celom svojom areáli a patrí medzi najvzácnejšie severské ostrice.

Foto: 21. 7. 2005 a 23. 8. 2006 (Nórsko, Oppland).

Homo botanicus: Vaněk, Josef

Ladislav Hoskovec — Sun, 07 Mar 2010 01:29:52 +0000

Josef Vaněk se narodil dne 6. února 1886 v Bukovině u Hradce Králové, zemřel 9. září 1968 v Chrudimi.
Neobvykle aktivní a velmi úspěšný český zahradní architekt, nakladatel, autor řady publikací z oboru zahradnictví a ovocnictví, soudní znalec. Nutno vyzvednout i jeho činnost popularizační. Pocházel z rodiny malozemědělce, v roce 1903 absolvoval pomologický ústav v Troji, studoval i na pomologickém ústavu v Reutlingenu v Bádensku-Württembersku, navštěvoval pruskou státní zahradnickou školu v Proskavě (Proskau).
V roce 1908 založil v Chrudimi soukromý zahradnický podnik, jednalo se vlastně o velkokapacitní zahradnictví, ke kterému patřila i rozsáhlá školka s ovocnými dřevinami a okrasnými rostlinami, také vytápěné skleníky s umělým zavlažováním. Speciální oddělení jeho firmy bylo zaměřeno i na projektování zahrad a sadů (vytvořil např. Barrandovské terasy).
V roce 1907 založil chrudimský učitel Karel Kudrna časopis Zahrada domácí a školní, v roce 1909 předal jeho redakci Vaňkovi a od roku 1910 tento časopis vycházel pod jménem Zahrada (v roce 1937 měl tento čtrnáctideník náklad 8 tisíc výtisků). Od roku 1914 začal vydávat i časopis První československá zahradnická bursa (týdeník, v roce 1937 měl náklad 8 tisíc výtisků) a od roku 1930 časopis Mladý zahradník. Ve svém chrudimském Nakladatelství zahradnické literatury vydal ale i řadu jiných publikací, ať už to byly knihy vlastní nebo jeho přátel a kolegů. Své knihy nezřídka i sám ilustroval.

Z Vaňkových knih na tomto místě jmenujme alespoň:.

Lidová pomologie – 10 svazků.
Květiny v domácnosti, na oknech a balkonech.
Moderní vazačství květin.
Almanach absolventů zemského pomologického ústavu v Troji. (1922)
První pokus zahradnické bibliografie v české a německé řeči. (1922)
Jak docílíme hojnosti krásného ovoce (1922) – tato kniha vyšla i ve slovenštině.
Domácí květinářství. Praktický návod pro milovníky květin a zahradníky. (1924)
Ošetřování a řez zákrskových stromů ovocných. (1925)
Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny. (1925)
Hlavní seznam peren, jiřin, gladiolů aj. rostlin zahradních. (1927)
Naše jiřinky. Ročenka Společnosti čsl. jiřinkářů. (1928)
Průvodce zahradou. Spis poučující o veškerých rostlinách a potřebách pro zahrady vhodných. (1928)
Květinová výzdoba hrobů. (1940)
Více zeleniny v zahrádce. Praktické a osvědčené návody, jak lze nejúspěšněji pěstovati zeleninu v zahradě. (1940)
Alpinum v zahradě (Chrudim 1941), původně se kniha měla jmenovat Jak si založíme alpinum v zahradě.
Zahradnické květinářství. Pěstování nejdůležitějších tržních a hrnkových rostlin. (1949)

Byl rovněž spoluautorem třísvazkového Zahradnického a ovocnicko-vinařského slovníku naučného, který vycházel v letech 1934–42.
Avšak už v roce 1915 vyšla u Kobera v Praze Vaňkova kniha Pěstování rostlin všeho druhu skleníkových, tržních, kapradin, palem, orchideí, trav, vodních rostlin, kaktusů, křovin, stromů, konifer, perén, alpských rostlin aj.

Vaněk vydal také některé knihy Smržovy:

Oskar Smrž: Dějiny květin (I. díl – Rostlinstvo a člověk; II. díl – Dějiny růže; III. a IV. díl – Dějiny květin), vycházely v letech 1923–24 (Zahradnická bursa).
Oskar Smrž: Kniha o kaktusech a jiných sukulentech – s předmluvou Karla Čapka (Chrudim 1929).
Oskar Smrž: Benedikt Roezl – jubilejní spis k stému výročí narození.

Z ostatních knih Vaňkova nakladatelství uvádíme ještě:

Josef Černík: Jak se zbavíme červivosti ovoce? (1934)
Josef Černík: Sáčkováním docílíme bezvadného ovoce. (1934)
Jan Kynčl: Českoslovenští zahradníci ve Francii.
Langr: Znamenitý salát od podzimu do jara z čekanky.
Josef Mikeš: Zušlechťování rostlin; květinářství, zelinářství. (1921)
Josef Mikeš: Nejdůležitější tržní květiny – jejich výživa, pěstba, zasílání a škůdcové. (1926)
Josef Mikeš: Chrysanthemum. (1922)
Josef Mikeš: Rychlení šeříku a jiných křovin.
Jan Svatopluk Procházka: O květinách a zahradnictví v Japonsku. (1930)
Josef Rublič: Obrana národa a státu podle vzoru přírody.
Josef Rublič: Chcete mít radost ze své zahrady? (1940)
Eduard Svoboda: Rychlení růží. (1923)
Bohumil Šnajdr: Praktické zkušenosti v exportu ovoce. (1929)
Luďa Špůrková-Vaňková: Ovoce a zelenina v kuchyni zahrádkáře.
Luďa Špůrková-Vaňková: Rozseté kvítí. (1938)
Luďa Špůrková-Vaňková: Léčivé byliny a jejich upotřebení. (1940)
František Varáček: Orchidee. Pěstování tržních druhů pro řez. (1922)
Záruba: Moje kaktusářské vzpomínky.
Josef Zuckerstein: Pěstování karafiátů amerických a zahradních. (1924)

Josef Vaněk byl velmi aktivní také při zakládání zahrádkářských spolků a organizací. Založil Svaz československých pěstitelů a milovníků peren, Společnost československých pěstitelů a milovníků růží, Společnost přátel zahrady, dále několik dobročinných organizací, jako např. Dobročinný fond československých zahradníků pro zestárlé a práce neschopné zahradníky, Zahradnickou pojišťovnu proti krupobití a vichřici nebo Nadaci zahradního architekta Josefa Vaňka pro nemajetné posluchače pomologického ústavu v Ruzyni.
Byl také sběratelem zahradnické literatury, jeho knihovna údajně schraňovala přes 7 tisíc svazků. Přátelil se s řadou významných osobností své doby, patřili k nim například bratři Čapkové, Petr Bezruč, Ignát Hermann, Alois Jirásek, Alberto Vojtěch Frič, Alfons Mucha či Josef Lada. K jeho významným obchodním partnerům patřil také Oskar Smrž.
Poválečná doba podnikání u nás nepřála, pohromou pro něj byl rok 1948, jeho podnik byl v roce 1950 znárodněn.