Město Kašán najdeme v centrální části Íránu, v isfahánské provincii, v kraji suchém a horkém. Některé staré rukopisy právě sem kladou původ novozákonních Tří králů. Proto blahoslavený poutník Odorik z Pordenone ve svém věhlasném cestopise ze začátku 14. století o tomto městě poznamenává: …zastavil jsem se v městě Tří mágů, jež slove Cassan, městě to královském a velkého věhlasu. Přestože je Tataři velice poplenili, oplývá toto město chlebem a vínem a mnohým jiným zbožím. Z tohoto města jest do Iherusalema padesáte dní cesty a mágové našli Iherusalem a vykonali cestu tak rychle zázrakem zajisté a božskou silou, nikoliv lidskou. A mnoho jiných věcí je v tom městě, jež vypovědět bylo by nepříliš prospěšno.
Fin
K oněm mnohým jiným veskrze neprospěšným věcem (omluvte, prosím, ctihodného Odorika za nedostatek zahradního citu, on to tak doslovně jistě nemyslel) určitě patřila i zdejší zahrada Bagh-e Fin. Tu je možno přiřadit k nejpozoruhodnějším a zároveň nejcharakterističtějším dochovaným perským zahradám. I když jsme již výše podotkli, že leží v kraji suchém a neúrodném, oplývá řadou vodních ploch a prvků. Staré perské zahrady byly vlastně zhmotněním staroperské představy o ráji, tedy vizí blaženého místa s dostatkem vody a stínu.
Fin
Perské zahrady byly obehnány zdmi či jinými stavbami, tedy vždy jasně odděleny od okolního světa. Je jistě zajímavé, že latinské označení pro ráj, zahradu blažených paradisus, stejně jako řecký pojem paradeisos, pochází právě z perského (zendského) slova pairidaeza, které označuje ohradu. Hlavním prvkem perské zahrady byla voda, ona drahocenná životodárná tekutina, která byla v okolní vyprahlé krajině tak vzácná. Přiváděla se do zahrad sítí umělých vodních kanálů, jejichž bezprostřední okolí bylo většinou vydlážděno a vyzdobeno mozaikami. V zahradách samozřejmě nechyběly ani vodní prvky v podobě fontán, hrázek a vodních přepadů. Z centrální části perské zahrady, kde se vodní kanály slévaly do rozlehlejší vodní nádrže, vycházely cesty do čtyř světových stran, plochy mezi cestami přitom symbolizovaly čtyři části vesmíru. Rostly tu užitkové plodiny, nechyběly třeba broskvoně, fíkovníky, citrusy, datlovníky, zastoupena byla i réva vinná a léčivé rostliny. Avšak záhony byly zdobeny i výsadbami perských cibulovin a růží. Připomeňme, že právě ze staré Persie byla do Evropy později přivezena celá řada těchto rostlin, kromě některých tulipánů, citroníků a broskvoní to byla například i růže mošusová (Rosa moschata), jejíž původ dodnes občas bývá mylně přičítán Indii, či dokonce Číně. Při okraji zahrady Peršané vysazovali v hojné míře cypřiše – bájné to symboly věčnosti. Ale kýžený stín poskytovaly i platany.
Fin
První zmínky o zahradě Bagh-e Fin sahají patrně už do 9. století, tedy do doby vlády perské dynastie Saffárovců. Traduje se, že zde kdysi odpočíval samotný šáh Omar. Avšak zahrada pochopitelně doznala řady historických proměn. Značný vliv měla na ni pozdější safíovská královská dynastie, především šáh Abbás. V době jeho vlády vznikla vedle staré zahrady (Bagh-e Kohneh) také zahrada nová. Její současná podoba pochází asi z roku 1590, upravena byla ještě i v 19. století. Zdá se tedy, že by mohla být nejstarší dochovanou perskou zahradou.
Fin
Celková rozloha dnešní zahrady Bagh-e Fin je 2,37 hektaru. Věk nejstarších zdejších cypřišů se odhaduje asi na 500 let. Bagh-e Fin patří k nejvýznamnějším historickým zahradám Íránu, ke kterým lze zařadit i zahrady v Isfahánu, Širázu a Ašerafu. Společně s historickým centrem města Kašánu je tato zahrada zařazena od roku 2012 pod ochranu UNESCO, jako součást světového kulturního dědictví.
Fin
Fotografovala Elena Kukučková.