Začátek novověku bývá nezřídka kladen do roku 1492, objevení břehů Nového světa by snad mělo být dostatečným symbolem pro celou následnou epochu. Při tomto chápání by tedy dějiny novověku měly vlastně být dějinami velkých objevů. Osobně si ale dovoluji tuto věc vidět trochu jinak. Vždyť jaký vliv na člověka přelomu 15. a 16. století mělo nalezení nějaké pevniny na samotném konci tehdejšího světa? Copak neexistovaly jiné události, které dokázaly změnit osudy tehdejších lidí daleko výrazněji? Jedním takovým skutkem mohlo být třeba v roce 1486 i vydání knihy jistých dvou dominikánských mnichů. Řeholníci Jakob Sprenger a Heinrich Kramer tehdy vytvořili vlastně právnickou příručku. Jejich kniha nesla jméno Malleus maleficarum. Možná ji spíše budete znát pod českým názvem Kladivo na čarodějnice.
Fuga
Celý středověk, který mnohdy častujeme přívlastkem „temný“, popíral, že by čarodějnice mohly reálně létat – jejich údajné nadpřirozené přemísťování bylo chápáno pouze jako šalba, klam. Až Sprenger a Kramer s typicky německou důkladností doložili, že osoby spolčené s ďáblem létat skutečně mohou. Právě tento jejich důkaz – zároveň spojený s podrobným návodem, jak to doložit – se stal v následujících staletích osudným pro tisíce lidí nařčených z čarodějnictví. Troufám si tvrdit, že tato právnická kniha měla na životy řadových Evropanů daleko výraznější a okamžitější vliv, než celé objevení Ameriky. Od tohoto roku je už možné právně prokázat prakticky všechno. Kolikrát se už v právnických dokumentech mohlo lidstvo dočíst o zločinnosti jakékoli skupiny lidí – je jedno, jestli byla jejich vina založena na schopnosti létat nebo třeba jen na ochotě se jinak modlit. Nebo mluvit jiným jazykem, patřit do určité společenské vrstvy, eventuálně mít odlišnou barvu očí. Ne, dějiny novověku nejsou dějinami objevů velikosti Ameriky, jsou to spíše dějiny bijícího kladiva.
V Malleus maleficarum najdeme i několik zmínek o rostlinách. Jsou zmiňovány především jako doplňky pověrečných praktik vymítání ďábla. Užití jedné rostliny při exorcismu však údajně pověrečné není – konkrétně jde o rostlinu pojmenovanou Fuga Daemonis. Často bývá ztotožňována s bylinou svatého Jana, tedy s třezalkou (o tom se zmiňuje už manuskript Tractatus de herbis asi z toku 1440, později ale třeba i Hájek u „červeného zvonečku“), v literatuře ale najdeme i odkazy na routu a pelyněk. Rozhodně pozoruhodné jsou i poměrně vzácné zmínky, které za Fugu označují západoasijský druh ločidla Ferula assa-foetida, tzv. „čertovo lejno“. Ferula je opředena řadou pověstí a legend. Zřejmě právě ve stonku této rostliny přinesl Prométheus lidem oheň, užívala se i v tradiční mediteránní medicíně. Starověcí pedagogové ji údajně také používali místo rákosky.
Je-li možné pomocí kterékoli z těchto bylin vymítit ďábla, netuším. Určitě ale tvrdím, že novověk začal právě v roce 1486, v roce vydání Kladiva na čarodějnice. Právě tehdy temný středověk vstoupil do ještě temnějšího novověku.