Park lidem pražským obecně zvaný Grébovka leží poněkud stranou frekventovaných turistických tras, zrovna mnoho cizozemců až sem na Vinohrady nedorazí. Navíc přiznám se, že v časech mého mládí jsem měl Grébovku spojenou spíše s místem bestiálních vražd, které tu měl páchat psychopatický dámský krejčí Miroslav alias Miki Opatovský – možná si i vy vzpomenete na kriminální film Otakara Fuky z roku 1986 s názvem Černá punčocha – takže vyrazit do Grébovky mě ani nenapadlo. Nicméně dnes vás mohu nadšeně ujistit, že strach rozhodně není tou nejintenzivnější emocí, se kterou se člověk v současné Grébovce může setkat. Spíše tu najdete klid a hodně velkou pohodu, tedy prožitky, které jsou v každodenní pražské pouliční vřavě vzácné.
Historie současné Grébovky není zase tak dlouhá, začíná se psát až na konci 19. století – jenže když se to vezme hezky od začátku, pěkně to naše dějepisectví poporoste:
Královské Vinohrady tvořilo ještě v první polovině 19. století i území Žižkova a Olšan. Od Žižkaberku až po Botič se mírně zvlněnou krajinou táhly především zahrady a vinice. Souvisleji byly tehdy osídleny vlastně jen Olšany, zbytek katastru byl osázen nejdříve vinicemi, ke kterým samozřejmě patřily i viniční usedlostí, v nichž byla réva vinná zpracovávána. Koncem 17. století se zdejší zemědělská výroba poněkud proměnila – od révy se přešlo spíše k ovoci a zelenině, byly tu vysazeny nové aleje, zahrady i sady.
Mapa Královských Vinohrad (Weinberge, Winice) z roku 1841 nám představuje tuto část dnešní velké Prahy jako v podstatě zemědělskou oblast s roztroušenými zahradami a vinicemi. Zahradou tehdy na Vinohradech rozhodně nejslavnější byla Kanálská zahrada, která vznikla na místě několika vinic ze 14. století. Nejpodstatnějším mezníkem v její historii byl rok 1787, kdy ji koupil hrabě Josef Emanuel Malabaila de Canal a vybudoval tu věhlasnou zahradu, ve které se scházela tehdejší česká i německá společenská elita, a to včetně tehdy nejvýznamnějších botaniků a milovníků rostlin, k nimž patřili třeba J. Pohl a I. F. Tausch.
Kanálka ale nebyla ve vinohradském světě zahradou jedinou. Hned na začátku 19. století byly za hradbami Nového Města založeny Wimmerovy sady, k nimž patřily aleje ovocných stromů a záhony růží. A na místě dnešního Hlavního nádraží stávala vinice a později i usedlost Sakrabonka. Nejdříve to byl snad majetek církevní, ale už v 18. století ji vlastnila rodina Neubergových, která si tu nechala vystavět letohrádek s parkem a zahradou. Nový majitel v Sakrabonce počátkem 19. století otevřel hostinec, v polovině století tu vznikla provizorní nemocnice. Jenže následný vědecko-technický pokrok se zastavit o zdi tohoto letohrádku nechtěl, takže při budování železnice se z něj nakonec stalo obyčejné skladiště, které ještě navíc záhy vyhořelo.
Ale parkovou úpravu měly i jiné usedlosti, například Vozová, Saracinka, Švihačka a Kuchynka, jižněji se nacházely i pozemky vinařského statku Vondračka, které tu byly ještě koncem 19. století. Několik usedlostí bylo situováno rovněž do Nuselského údolí, jehož teplé stráně byly využívány především k pěstování ovoce (Folimanka, Zvonařka).
Na Žižkově byly tehdy větší statky spojeny spíše s tradiční zemědělskou výrobou, k největším patřila Pražačka, Ohrada nebo Sluncová. U některých žižkovských usedlostí byly v 19. století zřízeny i továrny. Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na obec tehdy zvanou Volšan, jejíž charakter byl dosti výjimečný. Nejstarší hřbitov tu vznikl už v roce 1679, ale hlavním pohřebištěm se toto místo stalo až po josefínských reformách v roce 1786, kdy bylo zakázáno pohřbívat uprostřed měst.
A až na samém konci Vinohrad, hned při hranici s Vršovicemi, stály Horní a Dolní Landhauska. Tyto dvě usedlosti vznikly už na začátku 17. století, po třicetileté válce patřily jezuitům, kteří je využívali jako letní sídla. Ale po roce 1800 koupil okolní vinice, zahrady i budovy Jakub Wimmer a ještě později v sedmdesátých letech 19. století zbudoval na zdejších pozemcích novorenesanční vilu jistý Moritz Gröbe (1828–91), významný to stavitel bouřlivě se rozvíjejících sítí dopravních, ať už vodních či železničních. Podle projektu Antonína Barvitia byla jeho vila postavena v letech 1871–88, v jejím okolí vznikl na ploše 11 hektarů park s vinicemi a dřevěným viničním altánkem, skleníky i hrázděným pavilonem střelnice a kuželny. Na dalších stavbách se tehdy podílel i architekt Josef Schulz. Celý areál byl nakonec obehnán zdí s bránami, park byl rozčleněn systémem opěrných zdí, vznikla terasa se schodišti.
Park u vily musel být hned od začátku dílem dosti velkolepým. Údajně se na jeho kompozici podílel i nám už poměrně dobře známý německý zahradní architekt Eduard Petzold (známe už jeho krajinářské parky ve středočeské Lysé nad Labem nebo ve východočeských Skřivanech) a schwarzenberský dvorní zahradník Rudolf Vácha. Projekt jistě do značné míry počítal i s okolní krajinou – leč ta se zanedlouho zcela proměnila v souvislosti s výstavbou okolních činžovních domů. Dodnes však koncepce parku navozuje na tomto okolní zástavbou výrazně ohraničeném prostoru atmosféru krajinářského parku, ve kterém byl zároveň velmi efektně využit i pradávný vinohradnický kolorit celé této pražské čtvrti. Nová výsadba dřevin byla už v této době zřejmě doplňována i o sezónně umísťované exotické trvalky a letničky, k jejichž uchovávání a množení sloužil skleník stojící na severním okraji parku (v blízkosti dnešní brány do ulice Rybalkovy).
Kromě dominantní vily představuje jedinečnou stavbu v zahradě také rozsáhlá romantická grotta se strmými umělými skalami, které mají až charakter jakéhosi bludiště, ochozem s balustrádami a bazénem s Neptunovou sochou od sochaře Bohuslava Schnircha. Tento severozápadní kout parku vznikl podle plánu Josefa Vorlíčka. Grotta je zasazena do okolní zeleně, lemována záhony stínomilných trvalek, v „kapsách“ umělých skalek lze postřehnout i střídmou vegetaci. A konečně je už i nově opravená.
Novorenesančně byla upravena i budova Dolní Landhausky, která zřejmě následně sloužila služebnictvu. V jejím okolí najdeme letničkami osázený parter. Celkově se v parku nachází asi 16 taxonů jehličnanů a přes sto taxonů listnáčů. Z exotických dřevin bychom tady našli kupříkladu kaštanovník jedlý (Castanea sativa), cypřišek nutkajský (Chamaecyparis nootkatensis), jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos), svitel latnatý (Koelreuteria paniculata), korkovník amurský (Phellodendron amurense), borovici ohebnou (Pinus flexilis), jerlín japonský (Sophora japonica), ale i řadu jírovců, dubů, lip, javorů, habrů aj. Velmi dominantně působí centrálně umístěná vinice – s novorenesanční vilou při svém vrcholu navozuje skoro až středoitalskou atmosféru. Dnes má tento vinohrad rozlohu 1,7 ha a ročně se tu údajně vyrobí na 4 tisíce litrů vína. Jsou zde pěstovány odrůdy Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Dornfelder, Rulandské šedé a Rulandské modré.
Po smrti M. Gröbeho byl park za poplatek zpřístupněn veřejnosti, na čas byla vila pronajata také Habsburkům. Pobývala tu princezna Alžběta, dcera korunního prince Rudolfa a vnučka císaře Františka Josefa I., se svým manželem Karlem Ottou Windischgrätzem. Nakonec byl celý areál v roce 1905 prodán vinohradské obci a ta jej rok poté zpřístupnila veřejnosti – už tehdy dostalo místo název Havlíčkovy sady. Prodej parku obci se ukázal jako rozhodnutí velmi osvícené, celá zahrada byla zachráněna před jinak v té době běžným rozparcelováním.
Následná historie parku šťastná ale zrovna nebyla – Američané v únoru 1945 sem shodili několik bomb, poškodili vilu, park chátral i v dobách poválečných. V roce 1953 opravená vila sice začala sloužit jako Ústřední dům pionýrů a mládeže, ale na začátku devadesátých let objekt opět chátral. Až v roce 2001 se začalo pracovat na postupné rekonstrukci areálu, v současnosti je již z naprosté většiny opraven a snad už konečně definitivně předán k užívání široké veřejnosti. Do Grébovky se už pár let nebojím chodit, legendární strašák Miki Opatovský teď byl nahrazen dechem zahrady skoro až toskánského rytmu a vůní zdejšího vína. Ať to trvá klidně navěky.
Fotografováno dne 24. 8. 2016.