Friedrich Heinrich Alexander von Humboldt se narodil dne 14. září 1769 v Berlíně, zemřel 6. května 1859 tamtéž. Významný německý přírodovědec a cestovatel.

Humboldt

Pocházel z bohaté a vlivné pruské rodiny. Spolu s bratrem Wilhelmem (1767–1835; diplomat, filozof, jazykovědec, zakladatel Humboldtovy univerzity v Berlíně) dostal to nejlepší vzdělání už na otcovském zámku Tegelu u Berlína. K jejich vychovatelům patřil G. J. C. Kunth (strýc botanika K. S. Kuntha). V roce 1787 začal studovat ve Frankfurtu nad Odrou. Bratr Wilhelm zde studoval práva, Alexander státní hospodářství. Kromě toho navštěvoval přednášky z medicíny, fyziky a matematiky. V roce 1789 byl přijat na univerzitu v Göttingenu, do tehdejšího centra osvícenské vědy v Německu. Měl velmi široké zájmy: ekonomii, báňské inženýrství, jazyky, geologii, mineralogii, anatomii, astronomii, botaniku. Seznámil se s německým přírodovědcem G. Forsterem (1754–94), který se zúčastnil 2. Cookovy výpravy. Společným zájmem kromě cestování byl geologický průzkum. O prázdninách v roce 1789 podnikl cestu podél Rýna a sepsal pak pojednání Mineralogische Beobachtungen über einige Basalte am Rhein (1790).
V roce 1791 nastoupil Humboldt do státní služby (expert na doly), považoval to za přípravu na vědeckou dráhu. Díky svým schopnostem a pracovitosti postupoval v zaměstnání, ale byl také pověřován diplomatickými úkoly. Zároveň publikoval práce z různých oborů – Florae Fribergensis Specimen (1793), Versuche über die gereizte Muskel – und Nervenfaser (1797). Navštívil Anglii, Švýcarsko, Itálii. Po matčině smrti (19. 11. 1796) se stal finančně nezávislým a rozhodl se věnovat výzkumným cestám a vědě. V Paříži se seznámil s Bonplandem. Nejdříve se měl zúčastnit plánované cesty kolem světa, po jejím odložení chtěl navštívit Egypt, avšak problémy s přepravou do Egypta vyústily ve změnu plánů. S doporučením španělského krále uspořádal s Bonplandem expedici do Jižní Ameriky, 5. 6. 1799 odpluli ze Španělska přes Kanárské ostrovy do Venezuely. Při expedici se věnoval zoologii (objev ptáka guacharo Steatornis caripensis, lovení elektrických rejnoků v Orinoku), astronomii (pozorování roje Leonid, v Peru přechod Merkuru přes sluneční kotouč), geografii (cesta povodím Orinoka, potvrzení přírodního kanálu Casiquiare spojujícího povodí Orinoka a Amazonky), etnologii (dokumentace života místních indiánských kmenů), ale i využití guana jako hnojiva. Po Venezuele navštívila expedice Kubu, později dnešní Kolumbii (Nueva Granada). V roce 1802 se setkali s kolumbijským botanikem F. J. de Caldasem (1768–1816), který se zabýval meteorologickými měřeními, studiem místní flóry, fauny a jejich vztahem ke klimatu. Také setkání s botanikem Mutisem byly pro Humboldta velmi přínosné. Následovala cesta přes Andy a částečný výstup na Chimborazo, kde studovali vliv nadmořské výšky a klimatu na vegetaci. Cesta pokračovala do Peru, z Peru odcestovali do Mexika kde se věnovali sběru vzorků a pozorování zhruba rok. V roce 1804 navštívili ještě krátce Spojené státy a vrátili se do Francie. Výsledky cest byly různorodé a rozsáhlé: pozorování astronomická, klimatická, zeměpisná, zoologická, sběr rostlin z Ecuadoru, Kuby, Mexika, Peru, Venezuely, pozorování vlivu klimatu na jejich výskyt. Při zpracovávání výsledků spolupracoval Humboldt s mnoha vědci, u astronomických výsledků s J. Oltmannsem (1783–1833), při meteorologii s D. Aragem (1786–1853), u chemie s J. L. Gay-Lussacem (1778–1850), v mineralogii s M. H. Klaprothem (1743–1817) a L. N. Vauquelinem (1763–1829). Výsledky zoologických výzkumů zpracoval ve spolupráci s G. Cuvierem (1769–1832) a P. A. Latreillem (1762–1833).
Stal se zakladatelem některých vědních oborů – např. fytogeografie, ale i moderní geografie. Zabýval se otázkou izoterm, poklesu teploty se stoupající nadmořskou výškou, hledal původ tropických bouří. Studoval intenzitu magnetického pole a jeho pokles od pólů k rovníku, zajímal se o jihoamerické vulkány. Po návratu do Evropy se snažil zpracovat encyklopedické množství materiálu. V roce 1808 se usadil v Paříži s představou, že výsledky zpracuje do dvou let. Ve skutečnosti ještě po 21 letech některé práce nebyly dokončeny. Znal se a spolupracoval s mnoha mladšími odborníky, s chemikem J. von Liebigem (1803-73), geologem a paleontologem L. Agassizem (1807–73), astronomem a meteorologem M. F. Maurym (1806–73). Byl členem mnoha akademií, např. v roce 1801 byl zvolen zahraničním členem Švédské královské akakdemie věd, v roce 1822 čestným zahraničním členem Americké akademie věd a umění. Pruský král Fridrich Vilém III. mu udělil penzi a čestnou funkci královského komořího, vyhnul se však jmenování ministrem (ale podílel se na diplomatických misích). Ačkoliv mu Berlín ve srovnání s Paříží připadal provinční, usadil se v něm nastálo v roce 1827, v roce 1828 zde založil vědeckou společnost.
Opakovaně navrhoval ruské vládě založení řady meteorologických a magnetických stanic v severní Asii. V roce 1829 podnikl výpravu na Sibiř s přírodovědcem C. G. Ehrenbergem (1795–1876) a mineralogem G. Rosem (1798–1873). Hlavním cílem expedice bylo měření zemského magnetismu, astronomická pozorování a geografické výzkumy. Po návštěvě carského dvora v St. Peterburgu odcestovali po trase Moskva, Kazaň, Perm, Jekatěrinburg na Uralu (geologický průzkum), Tobolsk. Cestou měli problémy s carskou byrokracií, nemohli cestovat a měnit trasu tak jednoduše jako v Jižní Americe – cesty do Ruska nebyly jednoduché ani pro jiné cestovatele, ruská byrokracie byla otřesná vždy. Po inspekci stříbrných dolů na Altaji se vraceli od Semipalatinsku přes Omsk do Orenburgu na jihu Uralu, se zajížďkou do Astrachaně přes Voroněž a Moskvu zpět do St. Peterburgu. Mineralog výpravy objevil nové minerály, také doporučení na založení sítě meteorologických stanic byla úspěšná. Měřil se na nich tlak vzduchu, teplota, směr větru, množství srážek. Humboldt jejich měření následně použil ve své práci o Střední Asii (1843). Po návratu působil spíš jako koordinátor vědeckého mecenášství a podpory výzkumníků. Výsledky z ruské cesty neměly tak velký vědecký význam, jako jihoamerické. V roce 1857 utrpěl slabší mozkovou mrtvici, během zimy 1858–59 se jeho zdravotní stav zhoršoval a v květnu 1859 zemřel.
Nejvíce ze svých vědeckých poznatků uvedl v díle Kosmos (5 dílů: 1845, 1847, 1850, 1858, posmrtně fragment 5. dílu 1862), které bylo velmi populární v Německu, ale i v Británii a v USA. K německému vydání patřil Berghaus‘ Physikalischer Atlas (1837-48), který je známější ve verzi Atlas zu Alexander von Humboldt’s Kosmos (Stuttgart 1861). Opakovaně vydávaná a překládaná byla i práce Ansichten der Natur (Stuttgart, Tübingen 1808).
Spolupracoval na Le voyage aux régions equinoxiales du nouveau continent (1807, 4 díly), Vue des Cordillères et monuments des peuples indigènes de l’Amérique (1810, 2 díly), Examen critique de l’histoire de la géographie du nouveau continent (1814-24), Atlas géographique et physique du royaume de la Nouvelle Espagne (1811), Essai politique sur le royaume de la Nouvelle Espagne (1811), Essai sur la géographie des plantes (1805), Relation historique du Voyage aux Régions équinoxiales du Nouveau Continent (1814–25),
Monographie des Melastomacées (1833). Výsledkem expedice do Jižní Ameriky je také práce Nova genera et species plantarum (7 dílů, 1815–25), kterou sestavil C. S. Kunth, ta obsahuje popis více než 4500 druhů rostlin. Další práce vytvořil s J. Oltmannsem Recueil d’observations astronomiques (1808), s G. Cuvierem a dalšími Recueil d’observations de zoologie et d’anatomie comparée (1805–33). Z asijské cesty vznikly publikace Fragments de géologie et de climatologie asiatiques (1831, 2 díly), Zentralasien (1843).
Jeho práce byla inspirací např. C. Darwinovi, který ji připomíná ve své Voyage of the Beagle (1839).

Standardní botanická zkratka jeho jména je HUMB., také publikoval společně s Bonplandem a Kunthem. V IPNI je uveden ve 1211 záznamech (např. Diphasiastrum thyoides, Oxalis latifolia aj.)
Na jeho počest je pojmenován Humboldtův proud, ale také například druh skunka, tučňáka, poddruh delfínovce (inie) žijící v Orinoku. Z rostlin byl na jeho počest pojmenován rod Humboldtia, Fabaceae, z druhů např. Agave humboldtiana, Lilium humboldtii, Myrmecophila humboldtii, Phragmipedium humboldtii, Utricularia humboldtii.
Dlužno podotknout, že Humboldtovo dílo bylo vždy dobře známé i u nás. V nakladatelství J. Otto dokonce vycházely upravené výbory z jeho cest v levné edici Světová knihovna – jeden svazek této edice stál tehdy neuvěřitelných 20 haléřů. Je tedy zcela zřejmé, že zážitky z Humboldtových cest byly známé široké české veřejnosti. Měl samozřejmě nesmírný motivační vliv i na řadu přírodovědců v celém tehdejším rakouském mocnářství (např. K. Kotschy a jiní).
Humboldt
…Humboldt byl badatelským duchem, jenž neměl jednotlivý veliký objevitelský úspěch. Ve své všestrannosti se podobá Leibnizovi, jemuž je podoben zvláštní povahou své badatelské osobnosti, jež mu propůjčovala schopnost působiti vydatně na vrstevníky a ještě i na následující pokolení. – P. Lenard.