Četba spisu Topographia Hibernica Geralda z Walesu (1146?–1223?) je povznášející činnost. Aby si čtenář vytvořil na tvorbu tohoto středověkého arcidiakona patřičný názor, je dobré, když se hned na začátku zbaví houževnatě se tvářících pravd, které se sice poctivě naučil ve škole, ale nikdy si je sám fyzicky nepotvrdil. Je proto vhodné zapomenout třeba na kulatost Země, sluneční erupce, černé díry, radiaci, existenci, ale i neexistenci vlkodlaků a rusalek, určitě je také dobré odhodit většinu zaručených informací z televizního zpravodajství a internetu – no sáhli jste si třeba někdy na takový genom nebo Bermudský trojúhelník? Až pak se před vámi rozevře svět velmi barvitý, plný tajemství i zázraků, u kterého si už nebudete jen neustále ťukat na čelo a lomit rukama nad zúženými pisatelovými horizonty.
Pro dějiny botanických chval a kryptobotaniku především je cenná obzvláště kapitola s názvem De bernacis ex abiete nascentibus, earumque natura. Abychom nemuseli tuto husí lapálii dlouze popisovat neobratnými slovy, podívejme se na obrázek – zachycuje přesně, oč tady běží. Tato velmi názorná ilustrace zdobí okraj jednoho anglického manuskriptu s Geraldovým textem přibližně z let 1196–1223, který je uložen v British Library (Royal MS 13 B VIII).

Topographia Hibernica

Vzhledem k tomu, že v Británii nikdo v oné době neviděl sedět husu z pobřežních oblastí na vejcích, usoudilo se, že v tom musí být nějaký háček. A tak se moudří duchovní svým smyslem přírodozpytným pokusili tuto záhadu objasnit. Husy se jednoduše musejí rodit ze dřeva, jsou to vlastně plody stromů, které se podobají lasturám. Prostě takové to divné nic, co je nalepeno na kmenech stromů na pobřeží a co původně snad vzniklo z rosolovitého slizu, který se tvoří na dřevě plovoucím ve vodě. Když husa na stromě dozraje, spadne do vody jako šiška a obživne. V Irsku se prý takové stromy vyskytují zcela zaručeně.
A bylo po záhadě! Mělo to však dalekosáhlé následky liturgické! Když se totiž husa nerodí z masa, nemůže být ani masem – proto je možné ji jíst i v době půstu, kdy je maso konzumovat zakázáno! Věřte nebo nevěřte, proti této nezlomné selské logice musela dokonce zasahovat sama církev. Jenže stejně – mýlili bychom se, kdybychom snad usuzovali, že husí stromy mohly být živeny jen nějakým temným středověkem. Vůbec ne! Povědomí o nich přetrvalo po celá staletí a jako nepotopitelné křižníky vypluly milé husičky ještě v pozoruhodném botanickém spise Johna Gerarda (1545–1612) z roku 1597. V díle The Herball, or, Generall historie of plantes je sice Gerard zařadil až na úplný konec třetí knihy, ovšem těžko se rozhoduje, zda to měla být jen jakási jeho drobná poznámka na závěr, či spíše nefalšovaný zlatý hřeb večera. A na stejném místě husoplodky najdeme dokonce ještě i ve druhém vydání této knihy z roku 1636 – pravda, trochu jinak, taky s jinou ilustrací, ale jsou i tam. (Jen tak úplně na okraj: obě Gerardovy ilustrace pocházejí vlastně už od Lobela, z jeho knihy Icones stirpium z roku 1591. Inu, ono se tehdy v zájmu vědy a dobrých tržeb z prodeje ilustrovaných knih kopírovalo vcelku běžně a bez zábran.)

Herball
Herball

Dnešní ornitolog by nejspíš jen lakonicky poznamenal, že onou britskou husou bez vajíček byla zřejmě berneška bělolící (Branta leucopsis). Ta totiž v této oblasti nehnízdí, zalétá k tomu až do Arktidy, u břehů Británie jen zimuje. Ale uznejte, že tohle tedy už není vůbec žádná poezie, tohle nemá pořádný odpich, vždyť z tohoto poučení nakonec vůbec nepoznáte, jakéže to stromy vlastně v tom Irsku měly růst, co to bylo na nich nalepeno, no a postní jídelníček je taky hned menší. Je to opravdické zklamání. A vůbec… Když už nic, tak tedy navrhuji ony milé husoplodé stromy alespoň pietně uložit k ostatním perlám do přepestrého šuplíku se jménem Herba mythologica. Na Geraldův i Gerardův husonosný strom je potřeba vzpomínat s láskou!

Lobel