Čeleď: Solanaceae – lilkovité
Rozšíření: Východomediteránní druh – severovýchodní Afrika (Egypt), jihozápadní Asie (Kypr, Izrael, Jordánsko, Sýrie, Libanon, Irák, Turecko) a řecká Kréta.
Ekologie: Roste na skalnatých stanovištích, útesech, také na zdech a v suti, na rumištích, v okolí lidských sídel, od pobřeží až do nadmořské výšky kolem 1200 m. Kvete od března do června.
Popis: Dvouletá bylina, 20–70 cm vysoká. Lodyha je přímá nebo i poléhavá, oblá, žláznatě chlupatá, hustě olistěná, listy jsou střídavé, řapíkaté, v obrysu vejčité, nepravidelně zubaté až laločnaté. Květy v prodloužených vijanech, kalich je 5četný, koruna nálevkovitá, 5četná, 3–4,5 cm dlouhá, žlutá s velkou purpurovou skvrnou. Plodem je tobolka.
Využití: Všechny druhy blínu jsou značně jedovaté, obsahují jedovaté alkaloidy. Používaly se tedy už od starověku k travičství, avšak i v medicíně. Nacházely upotřebení jako sedativum a analgetikum, ale přídávaly se i do obskurních nápojů lásky a čarodějnických mastí. Kouřením listů se údajně též tišila bolest zubů. Těžko říci, který z druhů blínu byl nejpoužívanější – ve východním Středozemí to byl zřejmě právě tento druh. Užívání kteréhokoli druhu těchto jinak velmi krásných bylin rozhodně nemůžeme doporučit.
Poznámka: Nejjedovatějším druhem blínu je pravděpodobně severoafricko-blízkovýchodní blín bezbranný (Hyoscyamus muticus).
Fotografovala Věra Svobodová ve dnech 30. 4. a 2. 5. 2009 (Sýrie, Palmyra a křižácký hrad Crack des Chevaliers).