Soupis pramenů:

  • Plinius: Historia Naturalis XXV; 1. století: Gentianum
  • Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica); Manuskript, Napoli, Biblioteca Nazionale, Cod. Gr.; 7. století: Gentiane
  • Pseudo-Apuleius: De medicaminibus herbarum liber, sive Herbarius; Manuskript, Bibliothèque nationale de France, Département des Manuscrits, Latin 6862; 9. století: Gent[i]ana
  • Pseudo-Apuleius: Herbarius, En andere teksten; Manuskript, Den Haag, MMW, 10 D 7; Francie, 10. století: Herba Gentianae
  • Pseudo-Apuleius: Herbal; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1431; Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100: Gentiana
  • Pseudo-Apuleius, Dioscorides: Herbals (extracts), etc; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Bodl. 130; Anglie, Bury St. Edmunds, pozdní 11. století: Gentiana
  • Miscellaneous medical and herbal texts; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1462; Anglie, konec 12. století: Gentiana
  • Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica); Manuskript, Salamanca, MS. 2659, 15. století: Gentiane, Kentaureios rhíza, Aloe gallike, Narke, Kheironion, Geneos, Cicenda, Ciminalis
  • [R]ogatu plurimo[rum]…; Mainz, Peter Schoeffer, 1484: Genciana
  • Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1485: Genciana
  • Hortus sanitatis; Strassburg, Johann Grüninger, 1485/1486: Genciana
  • Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1487: Genciana
  • Hortus sanitatis; Ulm, Konrad Dinckmut, 1487: Genciana
  • Ortus sanitatis; Mainz, Jacob Meydenbach, 1491: Genciana
  • Hortus sanitatis; Strassburg, Johann Prüss, 1497: Genciana
  • Černý: Knieha lékarská, 1517: Genciana (hořec)
  • Bock: Kreuter Buch; 1546: Entian
  • Fuchs: Plantarum effigies…; Lyon 1549: Gentiana
  • Mattioli (Hájkův překlad): Herbář jinak Bylinář, Praha 1562: Gentiana
  • Dodoneus: Crŭÿde boeck; Antwerpen 1563: Gentiana, Aloe Gallica, Narce, Chironioin, Basilica, Cyminalis / Cruciata, Chiliodynamis, Phyteuma Dioscoridis, Crateogonon, Struthion, Madelgheer
  • Dodoneus: Remberti Dodonaei … Stirpium historiae pemptades sex, sive libri XXX; Antverpiae 1583: Gentiana, Aloe Gallica, Basilica, Cyminalis / Cruciata sive Gentiana minor
  • Clusius: Caroli Clusii Atrebatis Rariorum aliquot stirpium: per Pannoniam, Austriam…; Antverpiae 1583: Gentiana
  • Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář; Praha 1596: Gentiana

Bylina dvou králů

Latinské jméno Gentiana je prastaré a zároveň poměrně stálé, v historii nedocházelo k jeho výraznějším proměnám. S určitostí tedy pod tímto jménem můžeme ve staré literatuře vždy hledat hořec. Je to zřejmě způsobeno neustálým literárním opakováním původu tohoto jména – Plinius i Dioscorides svorně tvrdili, že jméno i objev užitečných vlastností hořce je nutno připsat illyrskému králi Gentiovi – odtud tedy i jméno rostliny (Hájek i Huber samozřejmě k tomuto údaji ještě později připsali, že Gentius byl králem slovanským). Ona dedikace byla omílána už od antických časů, a to obvykle hned v úvodu každého pojednání o této rostlině.
Avšak ve východní Evropě najdeme ještě jinou královskou pověst, která se k hořci váže. A není to jen pověst, je to přímo součást legendy. Jedná se v ní totiž o svatého Ladislava, krále uherského. Szent László, který panoval v letech 1077 až 1095, byl snad nejctěnějším panovníkem uherského středověku. Stará maďarská legenda říká, že v době morové epidemie se králi Ladislavovi, zoufalému z hrůz černé smrti, údajně zjevil ve snu anděl, který mu přikázal vyjít před stan a jen tak bez míření vystřelit šíp. Prý mu už tato střela sama ukáže, co dál dělat. Vyšel tedy ven, vytáhl luk a střelil. Šíp letěl daleko, až se zabodl do jakési rostliny. Výtažkem této rostliny potom král nařídil léčit nemocné morem. A tímto skutkem zachránil svůj lid před strašlivou smrtí. Tato legenda zřejmě žila ve východní Evropě po celý středověk velmi silně, zmiňuje ji dokonce ještě C. Clusius, který tuto rostlinu ve svém botanickém soupisu hořců ztotožnil právě s hořcem křížatým (Gentiana cruciataid est Ladislai Regis herba). Ostatně maďarské národní jméno této rostliny (Szent László-tárnics) na krále Ladislava odkazuje i dnes. I jeho dávnější české jméno „prostřelenec“ poukazuje na děravý kořen, nic jiného nenaznačuje ani latinské jméno Cruciata. Se střílením pak souvisí i pověra, kterou zmiňuje Oskar Smrž (1923): pevnou mušku myslivci zajistí kořen prostřelence vložený pod křesadlo (ovšem musí být zlatou motykou vykopaný a pod oltářním suknem tajně po tři mše uschovaný).
Máme tu tedy hned dva „hořcové“ krále – oba dávnověké, východoevropské. Hořec evidentně nebyl jen jakousi bylinkou bab kořenářek nebo výrobců truňků, jeho věhlas byl přímo královský! Jeho údajná schopnost zahnat morovou nákazu byla samozřejmě ctěna především – voda hořcová dobrá jest proti mornímu neduhu, protož kořen hořcový netoliko do obecného dryáku běhounův dryjáčníkův, ale i do pravého dryáku Andromachi berou, píše Huber. No a samozřejmě dobrou pověst měla i hořcová voda pálená, prý totiž protahuje a prodlužuje člověku života jeho.

Hovoří-li se v současnosti o užitku, který lidem přináší hořec, odkazuje se obvykle na hořec žlutý (Gentiana lutea). Především tento druh byl vysazován pro farmaceutické i likérnické potřeby nejčastěji. Avšak v dávnější minulosti tomu tak vždycky nebylo. I když podle Pliniova popisu vytušíme, že se starým Římanům jednalo také spíše o nějaký vyšší druh hořce, nenajdeme zde žádný jednoznačný znak, který by odkazoval právě na druh Gentiana lutea:
Gentianam invenit Gentius rex Illyriorum, ubique nascentem, Ilyrico tamen praestantissimam, folio fraxini, sed magnitudine lactucae, caule tenero, pollicis crassitudine, cavo et inani, ex intervallis foliato, trium aliquando cubitorum, radice lenta, subnigra, sine odore, quosis montibus subalpinis plurima. Usus in radice et suco. Radicis natura est excalfactoria, sed praegnantibus non bibenda.
Ani odkaz na výskyt rostliny v alpském podhůří přesné určení rozhodně neusnadňuje. A tak není divu, že středověké představy při pojednáních o hořci nebyly jednotné. Dosti dobře to dosvědčuje i středověká ikonografie. Kromě rostlin s vysokou lodyhou, které mívaly květy modré, najdeme ve středověkých manuskriptech i vyobrazení hořce jako rostliny bezlodyžné, spíše trsnaté, s květy modrými, ba i červenými. Středověk spojoval pod jménem Gentiana nejméně 4 typy hořcovitých rostlin. Středověké přepisy Pseudo-Apuleia jsou plné i nízkých hořců. Je skoro až s podivem, že jednoznačné vyobrazení hořce žlutého se nám podařilo najít až v Bockově spisu z roku 1546.
Dobový slovní popis hořce si můžeme dobře přiblížit na textu Jana Černého z roku 1517, najdeme v něm většinu tehdy běžně uváděných údajů: …na horách a v miestech zapadčivých a v mokrých roste. Kořen dlouhý, požlutlý, listí široké jako ořecha vlaského, aneb jitrocel. Prut prázdný vnitř, dvojiloketnie, pouštie s listím. A při listích semeno má jako jabléčka.
Raný novověk přinesl do rozlišování rostlin mnoho nového. V rámci rodů bylo vyčleňováno stále více druhů. V této době se už tedy v herbářích objevuje i druh Gentiana lutea, ale nedlouho na to stojí hned vedle něj také Gentiana pannonica / purpurea, k tomu i rostliny z okruhu Gentiana verna a z dnešního rodu Gentianella. Zvláštní postavení měl i svatoladislavský hořec křížatý (Gentiana cruciata), který se snad v herbářích objevoval již dříve, ale vedle hořce žlutého ho postavil nejspíše až Fuchs, později také Matthioli a Dodoneus. U Clusia si samozřejmě musíme povšimnout už i druhu, který dnes nosí jeho jméno (Gentiana clusii).

Z ikonografického hlediska je tedy identifikace hořce ve středověkých rukopisech velmi problematická – může to být rostlina s lodyhou i bezlodyžná, s listy vstřícnými nebo v přízemním trsu (růžici), s květy modrými, červenými nebo i zcela bez květů, jako poměrně jednotný se jeví snad jen list, který je kopinatý. „Žraločí čelisti“ na spodních listech v latinských a francouzských prvotiscích Hortus sanitatis si vysvětlit nedokážeme. Na kořeni, pro který byl hořec sbírán, jsme jednotný ikonografický znak nezaznamenali. Podobně jako patří k mandragoře pes, v blízkosti hořce bývá zase občas zobrazován had. Souvisí to s jeho použitím při odstraňování všech jedovatostí, včetně hadího uštknutí.
Podle starých vyobrazení lze odhadovat, že ve středověku byl zájem o všechny druhy hořců. Rozhodně nelze říci, že by antickou literaturou uváděný hořec bylo možné identifikovat jen s druhem Gentiana lutea, ostatně sama životní praxe alpských i šumavských horalů poukazuje na využívání i jiných vysokých hořců. Je však určitě pozoruhodné, že se používaly v léčitelství i nízké druhy, včetně hořečků. To vlastně potvrzuje i mnohem později Adam Huber (1596), když i o „nejmenších hořcích“ (Gentiana minima) říká, že takovouž moc témeř má a přirození, kterouž jiné Gentianae.

Gentiana

Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica); 7. století: Gentiane

Pseudo-Apuleius

Pseudo-Apuleius: De medicaminibus herbarum liber, sive Herbarius; Francie, 9. století: Gent[i]ana

Pseudo-Apuleius

Pseudo-Apuleius: Herbarius; Francie, asi 900–1000: Herba Gentianae

Pseudo-Apuleius

Pseudo-Apuleius: Herbal; Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100: Gentiana

Pseudo-Apuleius

Pseudo-Apuleius, Dioscorides: Herbals (extracts), etc; Anglie, Bury St. Edmunds, pozdní 11. století: Gentiana

Miscellaneous

Miscellaneous medical and herbal texts; Anglie, konec 12. století: Gentiana

Schoeffer

[R]ogatu plurimo[rum]…; Mainz, Peter Schoeffer, 1484: Genciana

SchönspergerGrüninger
Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1485: Genciana
Hortus sanitatis; Strassburg, Johann Grüninger, 1485/1486: Genciana

SchönspergerDinckmut
Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1487: Genciana
Hortus sanitatis; Ulm, Konrad Dinckmut, 1487: Genciana

MeydenbachPrüss
Ortus sanitatis; Mainz, Jacob Meydenbach, 1491: Genciana
Hortus sanitatis; Strassburg, Johann Prüss, 1497: Genciana

Bock

Bock: Kreuter Buch; 1546: Entian

FuchsFuchs
Fuchs: Plantarum effigies…; Lyon 1549: Gentiana

MattioliMattioli
Mattioli (Hájkův překlad): Herbář jinak Bylinář, 1562: Gentiana / Gentiana minor

DodoneusDodoneus
Dodoneus: Crŭÿde boeck; Antwerpen 1563: Gentiana / Madelgheer

DodoneusDodoneus
Dodoneus: Remberti Dodonaei … Stirpium historiae pemptades sex, sive libri XXX; Antuerpiae 1583: Gentiana / Cruciata sive Gentiana minor

ClusiusClusius
ClusiusClusius
ClusiusClusius
Clusius: Caroli Clusii Atrebatis Rariorum aliquot stirpium: per Pannoniam, Austriam…; Antverpiae 1583: Gentiana

Mattioli
Mattioli

Mattioli

Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář; Praha 1596: Gentiana

Zdroje na internetu:
Bibliothèque nationale de France
Bodleian Library
Botanicus.org
Museum Meermanno-Westreenianum