Člověk žijící na venkově se často setkává s různými do přírody vysazenými rostlinami.
Poslední dobou jsou potíže s rozrůstáním janovce (Cytisus scoparius) na nekosených loukách a blízko lesů. Byl u nás v 19. století vyséván pro zúrodnění písčitých půd, často v lese nebo na jeho okrajích. Jeho větve se také používaly na metly a košťata, jak říká jeho jméno janovec metlatý. Kde všude je ve střední Evropě původní, to se dnes už nedá zjistit – u nás, v Polsku a jihovýchodním Německu je asi nepůvodní. Když ho nic neomezuje, může být až 2 m vysoký a dnes se u nás šíří hlavně na hlinitých a štěrkovitých půdách na silikátovém podkladu. Zarůstá okraje lesů, paseky, světlá místa v lesích. Tvoří souvislé porosty a potlačuje jiné rostliny. Po mrazivé zimě občas vymrzá, ale dobře obráží. Díky silným kořenům je jeho odstraňování obtížné, proto se po vyřezání rostlin začátkem kvetení v květnu až červnu obvykle ještě používá herbicid. Samozřejmě, původně užitečný janovec se stal problémem až po změnách v hospodaření.
Podobný je osud další bobovité rostliny lupiny mnoholisté (Lupinus polyphyllus), čili vlčího bobu mnoholistého. Je to rostlina Severní Ameriky, která se vysévala od konce 19. století pro obohacení chudé kyselé půdy dusíkem. Používal se i ke zpevňování silničních a železničních náspů, protože má mohutný vícehlavý větvený kořen. Dnes roste obvykle na mýtinách a okrajích lesů a v řídkých lesích, odkud vytlačuje původní druhy rostlin. Jedním z důvodů výsevu do lesa byl předpoklad obohacení stravy lesní zvěře. Lupinová semena jsou hořká a celá rostlina obsahuje alkaloidy, které nejen člověku poškozují játra, nervový systém, srdce i ledviny. Pouze vyšlechtěné odrůdy s malým množstvím alkaloidů se dají používat ke krmení dobytka a pastvu lesní zvěře. Likvidace lupiny mnoholisté je pro její konkurenční schopnost obtížná, naopak se dobře šíří semenem. Ovšem nelze zaměňovat mnoholistou lupinu za pěstované kultivary středomořských druhů lupiny bílé a žluté, které jsou šlechtěny pro potravinářské využití a nejsou hořké. Jejich pěstování u nás se opakovaně zkouší už asi od 50. let 20. století, ale v našich podmínkách mají velmi malé výnosy. Jedná se o rostliny drobnější než mnoholistá lupina, které zatím nebyly nalezeny ve volné přírodě. Jejich konkurenční vlastnosti nebudou nijak významné, jedná se o rostliny z teplejších oblastí.
Velkým problémem jsou křídlatky (Reynoutria japonica, R. sachalinensis), které rostou zplaněle na našem území. Do Evropy se dostaly v první polovině 19. století a byly často pěstovány, do volné přírody unikly už začátkem 20. století. Patří k rostlinám nektarodárným a vysazovali si ji včelaři, zpevňovaly se s ní také písčité půdy, např. duny. Mladé rostliny se používaly jako krmivo pro dobytek (ale pozor, obsahuje velké množství kyseliny šťavelové a šťavelanů, to negativně působí na příjem vápníku organismem). Dnes se s ní experimentuje jako s rostlinou pěstovanou na biomasu pro energetiku. Rozhodně je to rostlina, kterou by člověk obdaroval leda svého nejlepšího nepřítele. Když už ji máte na nějaké ploše, tak se jí už nezbavíte, nebo velmi obtížně. Křídlatky mají bohatě větvený oddenek, který je zásobárnou živin, proto z něj rostlina velmi dobře regeneruje. Šíří se především úlomky oddenku (i drobnými), hlavně podél vody. Schopnost klonálního růstu umožňuje růst i ve velmi nepříznivých podmínkách. Hustý oddenkový systém a porost nadzemních částí pak neumožní existenci jiných rostlin. Nejvíce ohrožují rostlinná společenstva na vlhčích, živinami bohatých půdách, ale jsou schopny svým růstem narušovat i chodníky a silnice.
K rostlinám zarůstající velké neobdělávané plochy patří i zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) a zlatobýl obrovský (Solidago gigantea). Jsou to vytrvalé byliny, které se snadno rozšiřují pomocí drobných nažek s chmýrem. Na menší vzdálenosti se klonálně šíří kompaktním oddenkovým systémem. Jsou to rostliny nenáročné na živiny a obsazují volná prostranství – poloruderální plochy v obcích (např. areály opuštěných průmyslových podniků), okolí hřbitovů, okraje komunikací. Velmi působivé plochy porostlé téměř pouze zlatobýlem kanadským zůstaly na některých územích, odkud odešla sovětská vojska. Rostlina je zajímavá pro včelaře, takže je možné předpokládat i její umělé šíření, nebo únik od chat na okraji zástavby, kde přechod mezi volnou krajinou a zahradou je velmi volný.
Velmi nápadnou rostlinou v krajině je netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera). Tu si lidé vysazovali do zahrádek, ale i kolem chat na okrajích lesů a u vody. Zde už samozřejmě můžeme zase mluvit o vysazování do volné přírody. Porosty netýkavky žláznaté dnes nelze přehlédnout, vždyť se jedná o rostliny až 3 m vysoké, červeně naběhlé. Jako všechny netýkavky se o své šíření stará sama, rozhazuje semena až do vzdálenosti 4 m. Pokud roste u vody, pak jsou její semena valena po dně a někde níže po proudu se uchytí. Je to opět včelařská, nektarodárná rostlina. Pochází ze západních Himálají, z nadmořské výšky 1800 – 3000 m. Dnes tvoří mohutné porosty na březích našich řek, přechodně roste také na rumištích, kde není pro ni dostatečně vlhko. V poškozených pobřežních společenstvech, kde obtížně přežívají v zástinu poslední zbytky původní vegetace, se následně mohou snáze uchytit i křídlatky. Netýkavka by se dala teoreticky snadno odstranit, protože se jedná o jednoletku, ale dnes je v půdě velká zásoba jejích semen. A hlavně – musí se s její likvidací začít od pramene toku a postupovat dolů po proudu, aby se neobjevovaly nová semena donesená opět vodou.
K dalším rostlinám, se kterými se můžeme setkat ve větších jednodruhových porostech, patří slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus). Byla k nám dovezena ze Severní Ameriky jako okrasná, ale i jako nová potravina. Když byla nahrazena v pěstování výnosnějšími brambory, byla vysazována spíš jen na krmení, především pro černou zvěř. Zplanělá slunečnice topinambur se spontánně se šíří podél řek, v příkopech, na rumištích, náspech, okrajích polí a cest. Jedná se většinou o vlhčí půdy ovlivněné lidskou činností, nebo o lužní půdy, které jsou bohaté živinami. Rozrůstá se pomocí oddenků a hlíz, proto se šíří poměrně pomalu. Zplaňuje především z oddenků a hlíz vyvezených se zahradním nebo zemědělským odpadem. Tvoří husté porosty a díky své výšce a hustotě vytlačují původní, konkurenčně slabší rostliny. Může růst i s jinými invazními druhy pohromadě. Dnes se o topinamburech uvažuje jako o zdroji biomasy (včetně nadzemní části) nebo pro výrobu bioetanolu. Největší problém vzniká tam, kde porost topinamburu ohrožuje přirozená rostlinná společenstva (třeba na okraji chráněného území).
Z dřevin se od silničních doprovodů a větrolamů šíří další cizinec javor jasanolistý (Acer negundo). Opět pochází ze Severní Ameriky, roste rychle, je krátkoživotný a má nekvalitní dřevo. Snadno se šíří pomocí okřídlených dvounažek a na opuštěné ploše dokáže vytvořit porost během dvou – tří let. Navíc je hostitelem přástevníčka amerického, který se v Evropě zabydlil v teplejších oblastech, u nás např. na jižní Moravě, kam se dostává ze sousedního jižního Slovenska. Škodí na jabloních, ale i na ostatních ovocných dřevinách. V době přemnožení žere listy, mladé plody i letorosty, může dojít až k holožíru.