V přírodě najdeme mnoho rostlin, které původně žily v jiných částech světa. Mnohdy jsou to rostliny, které ani za cizokrajné nepovažujeme. Důležité je, jak dlouho už tady jsou a jak se přizpůsobily podmínkám a soužití s ostatními organismy. Dá se říci, že v značné části Evropy jsou po době ledové všechny rostliny navrátilci nebo noví příchozí. Proč se tedy zajímat o to, které rostliny se do naší přírody dostávají dnes, ať už utečou ze zahrádky, anebo je dokonce někdo vysadí?
Vysvětlení musí vycházet z toho, jak přírodu člověk vnímá. Jinak zní vysvětlení pro člověka městského, kterého příroda nezajímá, jinak pro člověka žijícího mimo město, který přírodu využívá jako zdroj obživy, jinak pro milovníka přírody a jinak pro vědce. Je obtížné najít společného jmenovatele a vybrat zřetelné příklady, jak je to s vysazováním rostlin do volné přírody u nás.
Heracleum mantegazzianum
I městský člověk ví, že některé rostliny zarůstají krajinu tak, že se mu to nelíbí. Tady je vhodné zmínit se o bolševníku velkolepém (Heracleum mantegazzianum). Třeba namítnete, že bolševník v Čechách utekl z parku v Kynžvartu a rozšířil se sám od sebe. Měl na to dost času, byl sice popsán až v roce 1895, ale první spolehlivá informace o jeho pěstování v Evropě je z roku 1817, z londýnské botanické zahrady v Kew. A už za deset let byly nalezeny zplanělé rostliny na území Británie. U nás se mnohem více rozšířil v 20. století a lidé měli na jeho šíření nezanedbatelný podíl. Nápadné velké okolíky s plody si často lidé vozili z výletů na památku domů, samovolně se plody šířily pomocí vody nebo podél silnic, kde je posouval proud vzduchu zvířený pohybem aut. Podle ústních sdělení jej aktivně rozšiřovali někteří včelaři, pro které byla tato nektarodárná rostlina zajímavá. Velikost rostliny byla považována za výhodu v bažantnicích, kde byl bolševník používán jako úkryt bažantů před dravci. Ve volné přírodě se bolševníku nejlépe daří podél vody a v příkopech, kde je vlhko a dostatek živin, na okraji křovin a lesů. Je mohutný a dovede změnit rostlinné společenstvo, menší rostliny v soutěži s ním neuspějí. Také zvyšuje nebezpečí eroze, právě proto že omezí růst ostatních rostlin, které tvoří drn. Dnes je to pravděpodobně nejznámější invazně se chovající rostlina u nás. K šíření povědomí o této rostlině také přispělo to, že při potřísnění pokožky šťávou ze stonku mohou vzniknout puchýře a vyrážky.
Městský člověk většinou zná i problémy s rozšířením trnovníku akátu (Robinia pseudacacia) ve volné přírodě. Tento severoamerický strom se u nás rozšířil právě vysazováním do volné přírody, když po sérii povodní bylo doporučeno zalesňovat holé stráně. Na jeho rozšíření tak u nás má podíl hrabě Karel Chotek, který byl nejvyšším purkrabím českého království v letech 1826 až 1843. Trnovník akát se snadno rozrůstá podzemními výběžky a pokud se uchytí v přirozených společenstvech, tak rychle změní rostlinné složení společenstva. Jako rostlina z čeledi bobovitých má na kořenech hlízky se symbiotickými bakteriemi, které váží dusík. V podrostu pod trnovníky proto roste několik druhů rostlin, kterým přebytek dusíku vyhovuje. Navíc při rozkladu listů trnovníku vznikají látky, které brání klíčení některých rostlin. Navíc je celý strom toxický. Trnovníkové lesíky, které bývají právě kolem měst, jsou proto chudé na rostlinné druhy a působí poměrně neradostným dojmem, tedy pokud zrovna trnovníky nekvetou. Strom je oblíbený včelaři pro svou nektarodárnost a jeho pevné dřevo se používalo např. na sloupky do vinic (dnes nahrazeny sloupky betonovými).
Allium paradoxum
V Praze si lze v parcích všimnout další rostliny, která pravděpodobně utekla z květináče s nějakou skleníkovou rostlinou nebo ještě spíš vyhozením hlíny z takového květináče někam do parku. Dnes se spontánně šíří v parcích, kde místy nahrazuje trávník. I nebotanik si všimne, když rostlina odkvete a listy odumřou. Parkem se pak šíří „vůně“ česneku. Jedná se o česnek podivný (Allium paradoxum), který má mezi několika květy také paciblulky a právě jimi se šíří a zplaňuje. Pochází z Kavkazu a okolí a dnes obsazuje ruderalizivané a městské trávníky. Někteří lidé, kteří si přečetli něco o zdravém česneku medvědím a v životě ho neviděli, považují v parcích rostoucí česnek podivný právě za česnek medvědí.
Lycium barbarum
Další z rostlin, kterých si může všimnout i městský člověk, je kustovnice cizí (Lycium barbarum). K nám se dostala z jihovýchodní Evropy a Malé Asie a využívala se z estetických důvodů – používala se na k zakrytí nezarostlých míst, často na umělých substrátech, např. podél železničních tratí. Dnes roste ve volné přírodě u cest, zdí, na neudržovaných svazích, na rumištích. Dobře snáší suché lehké spíše zásadité půdy bohaté na živiny, hlavně na druhotných, narušených stanovištích. Dokáže pronikat i do přirozených porostů křovin v nížinách i ve středních polohách. Obtížně se likviduje, z kořenů dobře regeneruje. Je to dosti nepohledný keř s dlouhými obloukovitými prutovitými větvemi. Má podlouhlé našedlé listy a květy nenápadné špinavě růžové. Plodem je červená vejcovitá jedovatá bobule. Dlouho se (mylně) předpokládalo, že semena u nás nedozrají a semena nejsou klíčivá. Rostlina bujně roste a odnožuje a šíří se kořenovými výmladky. V jejím porostu nemá nic jiného šanci přežít.
V městech na naprosto neočekávaných místech – ve štěrbině ve zdi, u zdi domu nebo na chodníku – potkáme i další cizokrajnou dřevinu, pajasan žláznatý (Ailanthus altissima). Pochází ze severovýchodní až centrální Číny, Tchaj-wanu a severní Koreje. Odtud se nejdříve rozšířil po celém území Koreje a do Japonska. Roste na vlhkých jílovitých půdách, ale je velmi přizpůsobivý k suchu. Do Evropy se dostal koncem 18. století, snadno utekl z kultury díky okřídleným nažkám všude, kde byl pěstován. Nepatří tedy přímo do skupiny rostlin vysazovaných do přírody, ale patří k nepříjemným invazním rostlinám. Jako zplanělý je znám z měst (např. v Plzni 1909, v Praze 1937), rozrůstá se i na suchých stanovištích mimo město. K prvním údajům o zplanění patří ty o lese u Veltrus a v okolí Znojma (začátek 20. století). Dnes ho najdeme zplanělý běžně v Praze a okolí, okolo Znojma, Brna, na Pálavě i jinde. Je to strom velmi vitální, teplomilný a odolný k suchu, prachu i imisím. Mladé stromky mohou v zimě namrzat, ale obvykle regenerují. Šíří se semeny i rozrůstáním kořenovými výmladky. Běžně roste u nádraží a v průmyslových objektech. Jeho kořeny mohou poškozovat podzemní trubky a kanály. Jsou známy i případy, kdy poškozuje původní rostlinná společenstva (např. v Národním parku Aggtelek v Maďarsku). V porostu se prosazuje díky allelopatickým látkám, které produkuje. V severní Evropě se začal šířit v městech až po 2. světové válce, často na ruinách zbořených domů, kde nic jiného nerostlo.