Pukléřku islandskou (Cetraria islandica), neboli islandský mech, nespojuje s Islandem jen její druhové jméno. V životě Islanďanů hrála po staletí důležitou roli. O tom, že se dodnes používá, jsem se přesvědčila v Reykjavíku, kde jsem viděla prodávat sáček pukléřky v obchodě se zeleninou za 198 islandských korun.
V Národním muzeu jsem se pak dozvěděla něco víc o používání pukléřky v minulosti. Mletou pukléřkou se nastavovala mouka do chleba nebo ovesná kaše. Z čisté pukléřkové mouky se dodnes peče tradiční vánoční pečivo. Placka velikosti karlovarské oplatky se zdobí vykrajováním a pak se peče. Kvašením pukléřky se připravoval nealkoholický nakyslý nápoj, který se ředil vodou. Pukléřka se používala pro konzervaci masa, protože sůl – stejně jako obilí – se musela na Island dovážet. Také tradiční vlněné svetry se barvily odstíny hnědé, oranžové nebo žluté barvy připravované z terčovek (Parmelia omphalodes, P. sulcata, P. saxatilis).
Skutečně typickým islandským mechem je však Racomitrium lanuginosum, nejběžnější mechorost porůstající masově především lávová pole, tj. 10,5 % rozlohy ostrova. Je tak typickou součástí islandské krajiny, že jsem jej viděla na pohlednicích stejně, jako na obrazech nejslavnějšího islandského malíře Kjarvala.
Setkala jsem se i s použitím živých mechorostů k dekorativním účelům. Například na hřbitovní zdi, kde koruna zdi byla osazena lávovými kameny, které byly bohatě porostlé především R. lanuginosum, nebo v reykjavícké botanické zahradě, kde oddělení kapradin bylo doplněno balvany s porosty mechů. Nejzajímavější však bylo použití mechorostů k výzdobě přízemní zdi reykjavícké radnice. Po zdech, které mají jen malá lodní okénka, neustále stéká voda a trvale zavlažuje zdi, které jsou porostlé mechy (většinou Brachythecium sp.).
Islandský mech