Syn.: Cephaloceraton histrix (Bory) Gennari
Čeleď: Isoëtaceae Rchb. – šídlatkovité
Isoëtes histrix
Rozšíření: Atlanticko-mediteránní druh. Areál se táhne podél západního pobřeží Evropy od Portugalska přes Španělsko a Francii až do Velké Británie (na ostrovech v kanálu La Manche a na poloostrově Cornwall), ve Středozemí roste dále na Korsice, Sardinii, Sicílii, na kontinentě v Itálii, dále v Řecku, Makedonii, Bulharsku, Turecku a zřejmě zasahuje až do Sýrie; v severní Africe roste v Maroku, Alžírsku a snad i Tunisku.
Ekologie: Roste na velmi specifických stanovištích v periodických tůňkách. Tyto tůňky mohou být v průběhu vlhké zimy krátkodobě naplněny vodou a později na několik měsíců zcela vysýchají. Tomu odpovídá i stanoviště, odkud pocházejí naše fotografie: v terénním zářezu v řídkém porostu korkových dubů byly vysýchající louže po potůčku, který teče sotva 5 měsíců v roce. Rostliny jsou adaptovány na tuto sezónnost – žijí jako geofyty. Ve vlhkém období roku (v zimě a na jaře) vytvoří listy a rozmnožují se, po vyschnutí listy opadávají a rostliny přežívají v půdě v podobě hlízovitého oddenku.
Isoëtes histrix
Popis: Vytrvalá hlízovitá jednodomá rostlina s kulovitou až trojlaločnou hlízou, na které vyrůstají tmavohnědé lesklé šupiny (fylopodia) s třemi trnovitými výběžky, oba postranní jsou mnohem delší než výběžek prostřední. Za šupinami se tvoří 5–25 cm dlouhé čárkovité listy o průměru 0,5–1 mm, na průřezu se 4 kanálky; na rozšířené bázi listů se vytváří jamka se sporangii vždy jen jednoho druhu (na vnějších listech s megasporangii, na vnitřních s mikrosporangii), tato jamka je kryta jemnou blankou a nad ní je prohlubeň s pajazýčkem. Megaspory jsou stlačeně kulovité, s lištami, na ploše s nepravidelnými hrbolky, dosahují průměru 0,3–0,5 mm; mikrospory jsou prachové, téměř hladké.
Záměny: Od plavuní, jimž jsou šídlatky vzdáleně příbuzné, i od ostatních cévnatých výtrusných rostlin (přesličky, kapradiny) se vzhledem velmi liší, připomínají spíše trsnatou trávu; od všech podobných rostlin se liší charakteristickou stavbou listů.
V současné době je od tohoto druhu oddělován druh Isoëtes gymnocarpa, který se morfologicky prakticky neliší, ale má jiný počet chromozomů (2n = 22 namísto 2n = 20 u I. histrix); podle některých badatelů tyto 2 druhy nejsou evolučně úplně blízké a mohou představovat souběžné vývojové linie. Velmi podobná je i další šídlatka Isoëtes durieui, která se odlišuje především podstatně většími samičími výtrusy.
Ohrožení a ochrana: Ve Francii je druhem zákonem chráněným.
Poznámka: Šídlatky jsou fylogeneticky velmi primitivní výtrusné cévnaté rostliny; k šídlatkám jsou dnes řazeny mnohé prvohorní dřeviny, jejichž kmeny se podílely na vzniku slojí černého uhlí (např. rod Lepidodendron). Nejstarší „moderní“ šídlatka je známa z triasu (Isoëtes beestonii). Recentně je známo kolem 150 druhů šídlatek rostoucích téměř po celém světě, mnoho z nich má velmi omezený areál.
Isoëtes histrix
Isoëtes histrix
Isoëtes histrix
Isoëtes histrix
Isoëtes histrix
Fotografováno dne 15. 5. 2013 (Itálie, Sardinie: Neoneli, Oasi di Assai).