Velký Kavkaz končí na západě dlouhým hlavním hřebenem táhnoucím se rovnoběžně se severovýchodním pobřežím Černého moře vzdáleným jen 20 až 40 kilometrů. Západní cíp Velkého Kavkazu na obou stranách hlavního hřebene patří politicky pod Krasnodarský kraj Ruské federace. Na východě, asi 30 kilometrů za pobřežním městem Soči, tvoří k jihu stékající řeka Psou a výše pak 3256 m vysoký masiv Agepsta státní hranici s Abcházií, resp. Gruzií a zároveň formální hranici mezi Evropou a Asií. Dále obě hranice společně pokračují na východ po hlavním kavkazském hřebeni v celé jeho délce kromě nejvýchodnějšího ázerbájdžánského konce. Přesněji řečeno, od východních pramenů paralelní a mohutnější ruské řeky Mzymta jsou dále na východ jižní svahy Velkého Kavkazu asijské, severní evropské a horské pásmo je tam již širší a členitější, s delšími postranními hřebeny.
západní cíp Velkého Kavkazu
Západní Velký Kavkaz přesahuje úroveň 3000 m n. m. pouze několika horskými skupinami na východě, a to v širším okolí letoviska Krasnaja Poljana (Красная Поляна), na sever a zvláště na východ od něj. Nejvyšší horou celého území je Cachvoa s výškou 3345 m na konci severní rozsochy stranou od hlavního hřebene.
západní cíp Velkého Kavkazu
Západní Velký Kavkaz lze rozdělit na tři dílčí orografické celky lišící se svojí geomorfologií. Nejrozsáhlejší část tvoří hlavní hřeben s krátkými postranními výběžky, táhnoucí se od Krasnoj Poljany na severozápad v délce přes 200 kilometrů až k pobřežnímu městu Novorossijsk. Tato část je převážně tvořena silikátovými metamorfovanými horninami a kulminuje na jihovýchodě masivem Ačišcho (2391 m) nad Krasnoj Poljanou. Ve své nejdelší části na severozápad od hory Fišt nikde nepřesahuje 2000 m a v úseku od okolí města Tuapse dál dokonce ani 1000 m. Reliéf většiny hor této části je málo skalnatý a většina povrchu je porostlá rozsáhlými původními lesy; jen některé hory nebo hřebeny vystupují nad hranici lesa, která zde probíhá převážně mezi 1500 a 1800 m, ale zvláště na severních svazích je méně výrazná svým přechodem do svahových horských křovin.
západní cíp Velkého Kavkazu
Druhou částí jsou opět silikátové masivy ležící ale na sever a východ od Krasnoj Poljany, které často přesahují 3000 m a mají strmý, členitý skalnatý vysokohorský reliéf se zbytky zalednění. Směrem na jih i na sever od hlavního hřebene na ně navazují podobné horské skupiny oddělené hlubokými sedly.
Nejodlišnější je třetí část tvořená výrazně skalnatou vápencovou skupinou s horami Fišt (2867 m) a Ošten (2804 m) a jejími severními výběžky, která začíná necelých 40 kilometrů severně od Soči, převážně na severní straně hlavního hřebene. Většina skalnatých útesů, svahů i krasových plošin této části leží nad hranicí lesa.
západní cíp Velkého Kavkazu
Nejvyšší a nejčlenitější část západního Velkého Kavkazu, zhruba od třítisícových masivů na jihovýchodě po oblast hory Fišt na severozápadě, spadá pod velkoplošnou rezervaci nazvanou Kavkazský zapovednik (Кавказский государственный природный биосферный заповедник им. Х. Г. Шапошникова), založenou roku 1924, s dnešní plochou přes 260 tisíc hektarů. Do území zapovedniku není volný vstup, ale po vyřízení formalit na správě v Krasnoj Poljane lze získat povolení pro zdůvodněnou návštěvu po schválené trase. Tradiční trasa používaná už v padesátých letech 20. století vychází z Krasnoj Poljany a vede přes sedlo Pseašcho v hlavním kavkazském hřebeni na sever do údolí Urušten a dále na severozápad napříč severními úbočími a po postranním hřebeni do údolí řeky Belaja, kde končí ve městě Kamennomostskij.
západní cíp Velkého Kavkazu
Rozsáhlé lesy západního Kavkazu jsou v dolní přímořské části tvořeny pontickými listnatými společenstvy dubů (Quercus robur, Q. petraea, Q. pubescens, Q. hartwissiana), habru obecného (Carpinus betulus), lípy kavkazské (Tilia dasystyla subsp. caucasica), javorů (Acer platanoides, A. tataricum, A. laetum), třešně ptačí (Prunus avium), kaštanovníku jedlého (Castanea sativa) nebo hrušně kavkazské (Pyrus caucasica) s příměsí tisu červeného (Taxus baccata) a bohatým stálezeleným podrostem zimostrázu vždyzeleného (Buxus sempervirens), bobkovišně lékařské (Prunus laurocerasus), pěnišníku pontického (Rhododendron ponticum) nebo hlohyně šarlatové (Pyracantha coccinea) a z opadavých keřů například klokoče kolchidského (Staphylea colchica), zimolezu kavkazského (Lonicera caucasica) nebo pustorylu kavkazského (Philadelphus caucasicus).
západní cíp Velkého Kavkazu
Výše tyto lesy přecházejí do druhově chudších lesů s dominantním bukem východním (Fagus orientalis), místy vytvářejícím i čisté porosty téměř bez keřového podrostu. Odshora do nich vstupuje jedle kavkazská (Abies nordmanniana) vyskytující se mezi 1000 a 1900 m a místy smrk východní (Picea orientalis) mezi 1200 a 1800 m. Z jehličnatých stromů se občas na exponovaných místech převážně severní strany pohoří vyskytuje borovice lesní (Pinus sylvestris var. hamata). Areály všech tří jmenovaných jehličnanů v oblasti západního Kavkazu končí v podobě menších ostrůvkovitých populací předsunutých před hlavním rozšířením těchto druhů ve střední části Velkého Kavkazu.
západní cíp Velkého Kavkazu
Nad souvislými lesními porosty se vyskytují svahové horské křoviny převládající ve žlebech, lavinových svazích nebo skalnatých žebrech. Takovéto vyšší křovinaté porosty jsou tvořeny keřovitými formami buku nebo druhy typickými pro zdejší přechodnou vegetaci, jako jsou bříza (Betula litwinowii), javor (Acer trautvetteri), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), pěnišník žlutý (Rhododendron luteum) nebo rybíz skalní (Ribes petraeum). Výše v subalpínské zóně se z dřevin vyskytuje zejména pěnišník kavkazský (Rhododendron caucasicum), který místy stoupá až do nadmořské výšky okolo 2500 m. Z bylin zde najdeme například rozrazil hořcovitý (Veronica gentianoides), len Linum hypericifolium, žlutokvětý brutnákovitý druh Huynhia pulchra nebo kavkazskou piplu Nonea intermedia.
západní cíp Velkého Kavkazu
Nad pásmem křovin se zejména v jižních expozicích vyšších hor nacházejí přirozené horské svahové trávníky a nivy s bohatou flórou. Ty jsou místy propojeny skalnatými úseky, které pak výše dominují zejména v druhé vysokohorské a třetí vápencové části. Ve žlebech a karech vyšších poloh jsou časté plochy trvalého sněhu hostící na svých okrajích specifické druhy brzo po ústupu sněhu rozkvétajících vlhkomilných rostlin, které klesají i níže na prameništní louky a ploché vysoko položené údolní pánve zaplavované během intenzivního letního tání sněhu. Mezi nimi jsou nápadné druhy vytvářející masové populace, jako např. prvosenky (Primula amoena a P. auriculata), blatouch (Caltha polypetala), sasanka (Anemone narcissiflora subsp. fasciculata), oman východní (Inula orientalis), upolín pryskyřníkovitý (Trollius ranunculinus), prstnatec kavkazský (Dactylorhiza caucasica), řebčík širokolistý (Fritillaria latifolia) nebo kandík kavkazský (Erythronium caucasicum).
západní cíp Velkého Kavkazu
Nejbohatší flóru hostí vápencová skupina hor Fišt a Ošten kde se vyskytují nejrůznější biotopy od společenstev lesních okrajů a vlhkých širokolistých niv přes zarostlé skalky a sutě po vysychavá škrapová pole, pohyblivé suťové osypy a skály různých expozic. Najdeme zde i řadu endemických bylin, z nichž počtem druhů vyniká zvonek (Campanula), roste tu třeba i endemický tlusticovitý druh Chiastophyllum oppositifolium, všivce Pedicularis atropurpurea, P. nordmanniana nebo P. panjutinii, šater Gypsophila tenuifolia, jetel Trifolium polyphyllum, ale i endemická dřevina lýkovec Daphne sericea subsp. circassica.
západní cíp Velkého Kavkazu
Fotografováno ve dnech 7. až 27. 7. 1993, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.