Životní dráha vědce, botanika, lektora, redaktora, cestovatele, světově uznávaného odborníka na ochranu přírody a mého dlouholetého kolegy Jana Čeřovského je opravdu pestrá. Ochrana přírody a ekologická výchova se nakonec stala jeho celoživotním posláním. Dlouhá léta působil profesionálně v naší i mezinárodní ochraně přírody, pracoval v sekretariátu IUCN – Mezinárodní unie na ochranu přírody ve Švýcarsku, přednášel u nás i v zahraničí, stal se prezidentem Nadace ECOPOINT, podílel se na budování Výchovně vzdělávacího střediska Rýchory, organizoval pomaturitní studium ochrany přírody, pořady pro rozhlas (zejména Meteor), koordinoval vědecké projekty… V roce 1996 se stal prvním prezidentem mezinárodního sdružení pro ochranu evropské flóry PLANTA EUROPA. V anketě o národní ohroženou rostlinu se ujal kmotrovství mateřídoušky.
Jan Čeřovský

Zajímalo by nás, jak ses vlastně k botanice a k ochraně přírody dostal?
Příroda mě zajímala od dětství, což jak moji rodiče, tak i učitelé vřele podporovali. Jako mnohý pražský gymnazista jsem chodil za protektorátu do okolí hlavního města sbírat zkameněliny, v sekundě jsme si dokonce založili a sami vedli přírodovědný kroužek „Trilobit“. Pak se můj zájem přeorientoval na botaniku, ale z té geologie přece jen něco zůstalo: z kytiček mě vždy nejvíc lákaly petrofyty, tedy ty, co rostou na skalách. Moje maminka byla vášnivá skalničkářka, alpínum u naší chaty obdivovali lidé z dalekého širokého okolí. I já jsem později naši chalupu v předhůří Jizerek od frekventované turistické stezky neoddělil plotem, ale suchou zídkou s množstvím skalniček: mateřídoušky samozřejmě nechybějí! Odměnou je mi potěšení mnohých kolemjdoucích; trestem chování těch, kdo si zídku pletou s bezplatnou samoobsluhou alpínkami: ale ti první a má vlastní radost mi to plně vynahradí.
Botaniku jsem vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a bezprostředně poté absolvoval interní vědeckou aspiranturu v oboru „geobotanika a ochrana přírody“. Ochrana přírody se nerozlučně pojila s mým zájmem: byl jsem v celém našem státě vlastně prvním vědeckým aspirantem s takto oficiálně určenou specializací. A v ochraně přírody jsem byl profesionálně činný až do odchodu do důchodu. Takže vlastně už příroda a její ochrana nejsou mým povoláním, ale koníčkem stále zůstávají.

Je známo, že z počátku své profesní kariéry jsi pracoval též jako redaktor, jak to tedy tenkrát bylo?
Nebyl bych zcela přesný, kdybych tvrdil, že k ochraně přírody jsem nastoupil hned po aspirantuře. Zlákala mě nabídka z nakladatelství Mladá fronta stát se prvním šéfredaktorem právě zakládaného časopisu „ABC mladých techniků a přírodovědců“. Tam jsem působil tři roky, než si mě „vyreklamoval“ právě čerstvě zřízený Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Měl jsem k redaktorské práci totiž určitý vztah i zkušenosti: už během vysokoškolského studia jsem externě řídil velmi úspěšný populárně vědecký měsíčník pro žáky středních škol „Člověk a příroda“. A tady někde jsou kořeny i první výsledky mého vlastně dalšího „koníčku“: popularizace vědy, práce s veřejností, šíření ideálů ochrany přírody a získávání sympatizantů i aktivistů pro ni.

Jako emeritní prezident mezinárodního sdružení Planta Europa, které se zabývá ochranou evropské flóry a vegetace, stále vyvíjíš řadu zahraničních aktivit a spolupracuješ na mezinárodních projektech. Proč vlastně sdružení Planta Europa vzniklo a jak ses stal jeho prezidentem?
K mým zálibám mohu ještě dodat třetí: poznávání světa, přírody i kultury a cizích jazyků, cestování. I zde jsem si tohoto koníčku mohl dosyta užít – a to opět v těsném spojení s pracovními úkoly. Poměrně záhy jsem se v ochraně přírody angažoval v mezinárodní spolupráci, a to po určitá období i profesionálně. Snahy o posílení mezinárodní spolupráce při ochraně planě rostoucích rostlin vyvrcholily na 19. generálním shromáždění vrcholné světové organizace IUCN – Mezinárodní unie na ochranu přírody, které se konalo v zimě roku 1994 až v Argentině, v Buenos Aires. Tomuto shromáždění byl předložen návrh rezoluce vyzývající k zvýšenému úsilí na ochranu volně rostoucích evropských rostlin. Přijetí rezoluce jsem mohl pomoci prosadit, protože jsem tehdy jako viceprezident IUCN zrovna plenární zasedání řídil. Možná proto mě záhy navrhovatelé rezoluce – světově největší, tehdy pouze britské nevládní organizace na ochranu rostlin „Plantlife“ – požádali, abych se ujal předsednictví v přípravném výboru k realizaci požadovaných aktivit.
Tak vznikla „Planta Europa“ – mezinárodní sdružení vládních i nevládních organizací prakticky z celé Evropy, zabývajících se ochranou evropské flóry a vegetace. Od roku 1995 pořádá každé tři roky evropskou konferenci, kde se probírá situace v daném oboru, dosažené výsledky i další cíle. Nezůstává však jenom u těchto jednání, k dosažení vytčených úkolů připravuje a provádí Planta Europa i konkrétní programy a projekty. Planta Europa zpracovala a vydala Evropskou strategii ochrany rostlin. Zásady významného programového dokumentu, který vlastně napomohl přijetí strategie celosvětové, byla připraveny na konferenci (třetí v pořadí), kterou jsme v červnu 2001 hostili v Průhonicích u Prahy. V následujících letech jsme se i my v Česku zúčastnili mezinárodního projektu identifikace IPA (Important Plant Areas) – botanicky významných území. Jejich výběr a stručné popisy na území České republiky vyšel koncem roku 2007 knižně péčí Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, členské organizace sdružení Planta Europa. Z britské organizace, která se ujala i funkce sekretariátu sdružení, se stal celosvětový „Plantlife International“. Projekty botanicky významných území se již realizují i mimo Evropu, v řadě oblastí na ostatních kontinentech.

Mezi tebou zmíněné programy a projekty sdružení Planta Europa patří také výzva „Wake-up-Call“, do které jsme se právě pod heslem „Dejme rostlinám šanci“ v těchto dnech zapojili. Součástí výzvy je i volba národní ohrožené květiny. Určitě jsi byl u začátku vzniku této myšlenky, můžeš nám o tom něco říci?
Botanicky orientovaným ochráncům přírody v celé Evropě není lhostejné, že široká veřejnost v jejich zemích dosud jen málo ví o „divokých“ – tedy planě rostoucích rostlinách, jejich významu, ohrožení, potřebě a způsobech ochrany. Málo platné, toto uvědomění se mnohde dosud nestalo součástí celkové národní kultury. U nás se o tom můžeme přesvědčit třeba v znalostních televizních soutěžích. Nacházíme i úžasné nesmysly v beletrii. Spisovatel historických črt líčí, jak se v 10. století nájezdníci na Velkomoravskou říši skrývali v akátovém hájku (akát je exot původem ze Severní Ameriky)! Nebo přední filolog překládá z ruštiny, jak tam na Sibiři ve čtyřicetistupňovém mrazu káceli cedry („sibirskij kedr“ je ruský název borovice limby) či jiný výtečník přeloží z angličtiny pro současnou edici Reader´s Digest topol (Cottonwood) jako „bavlník“ a pelyněk trojzubý (Sagebrush) jako „šalvěj“! A to už ani nemluvím o smutných důkazech naší kultury ve vztahu k rostlinám a k přírodě vůbec přímo v terénu: to by bylo na další výčet hříchů někdy přímo smrtelných.
Planta Europa přišla před několika lety s návrhem projektu – či spíše kampaně k povzbuzení zájmu o rostliny a jejich ochranu mezi nejširší veřejností. Má se tak dít mj. i volbou národní či krajové květiny. Tou se má stát „rostlina, která z krajiny mizí a je nejlepším reprezentantem určité oblasti nebo země“. Prověřeným příkladem se stala volba národní květiny a květin všech 109 hrabství Spojeného království – Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska. Heslo akce znělo: „Divoké (tj. plané) rostliny jsou nedílnou součástí naší místní kultury a historie: měli bychom ji oslavovat, pečovat o ni a chránit ji.“ Za britskou národní květinu byl vybrán našim ladoňkám příbuzný, ale statnější hyacintovník britský (Hyacinthoides non-scripta). Velká Británie, pro niž je pohledná modrá květina symbolem jara, hostí 50 % světové populace této rostliny.
Do britské kampaně, probíhající v roce 2002, se zapojila všechna významná média a odevzdány byly desetitisíce hlasů. Vyrovnáme se my Britům v naší akci „Dejme rostlinám šanci“? Brzy po britském hlasování a výběru jsme o něm informovali v rozhlasovém pořadu „Meteor“. Závěrem byli posluchači dotázáni, jakou národní květinu by oni vybrali pro Českou republiku. Mezi došlými odpověďmi jednoznačně převažovala mateřídouška.

Již v období začátečných příprav volby národní květiny jsi navrhl mezi kandidáty mateřídoušku. Ukázalo se, že tvůj návrh byl správný, neboť mateřídouška získala v předkole volby dostatečný počet hlasů, a tak se spolu s dalšími sedmi druhy dostala do finálového kola. Jaký máš k mateřídoušce vztah a proč si myslíš, že by se měla stát národní květinou?
Samo slovo mateřídouška jako by dýchalo něhou a vůní. Asi v náš všech zazní úvodní verše z Erbenovy „Kytice“, pokladu české literatury, která doposud neupadá v zapomnění povinné školní četby, jak to ostatně nejlépe dokládají její zcela moderní divadelní i filmové verze. Pěkné vzpomínky z dětství jistě vyvolá i „Mateřídouška“ jako jméno ušlechtilého časopisu pro nejmenší čtenáře, kterých už vychoval několik generací a stále v tom ještě pokračuje.
Ale pojďme konečně k té mateřídoušce reálné, botanické. Každý ji jistě zná, takže unavovat suchopárným botanickým popisem by bylo zbytečné. Pro běžného občana a zběžného pozorovatele je všude ta nízká poléhavá bylinka s drobnými bledě růžovofialovými květy jedna stejná rostlina, stejný rostlinný druh. Tak byla dlouho i chápána a ještě dnes bývá označována jako mateřídouška obecná – vědecky Thymus serpyllum, leč spec. coll., což česky znamená souborný druh. Nahlédneme-li však do nejnovějšího Klíče ke květeně České republiky (Academia, Praha 2002), najdeme tam u rodu Thymus – mateřídouška – hned deset taxonů, což znamená deset odlišných druhů a poddruhů. Široké ctěné publikum se případným neúspěchem při jejich určování příliš mrzet nemusí: rozdíly jsou vesměs natolik minimální, že i sami botanici s tím mívají potíže. A tak pro naši volbu zůstaneme u té jediné staré mateřídoušky, do které zahrneme všechny u nás rostoucí druhy a poddruhy a dovolíme si jí – arci v rozporu s dnes platnými rigidními pravidly – nadále nazývat mateřídouškou obecnou. Vyskytuje se prakticky po celé naší vlasti, od nížin do hor. (Nejnápadněji odlišná je pouze mateřídouška úzkolistá, druh písčin v teplejších polohách.)

Mateřídouška je známa též svými léčivými účinky, jako děti jsme ji sbíraly, sušily a odváděly do školy spolu s dalšími druhy a jednotlivé třídy mezi sebou soutěžily, kdo odevzdá více léčivek do výkupu. Máš se sběrem léčivé mateřídoušky též nějaké zkušenosti?
Mateřídouška patří právem mezi naše nejznámější a nejúčinnější léčivé byliny. Sbírá se krátce před rozkvětem nebo v květu její horní, bylinná a nezdřevnatělá nať, jež apatykářsky sluje Herba serpylli. Vypočítávat všechny obsahové látky s léčivým působením by neúnosně naše povídání prodloužilo – a vypsat všechny neduhy, při nichž a proti nimž se používá, to už je opravdu lepší sáhnout po rejstříku v nějakém domácím lékařském repetitoriu.
Za války jsem jezdíval na letní prázdniny do půvabného koutu Českomoravské vrchoviny s úzkými políčky, mezi nimi tmavými remízky, všude s travnatými výslunnými mezemi a okraji plnými voňavých bylin. Když se někdo z rodiny nachladil, moje stará teta proti kašli připravovala čaj z mateřídoušky a jitrocele. Kdyby jí dnes byliny docházely a požádala mě o další sběr, jitrocel bych ještě tak našel, ale opravdu nevím, kam bych šel pro mateřídoušku. Na těch okrajích přehnojených rozlehlých lánů a lesů s porosty statných kopřiv, třtin a bodláků bych po ní pátral marně.

Postupné mizení mateřídoušek z naší krajiny opravdu nezpůsobily babky kořenářky, ale změny ve využívání krajiny, především rozorávání mezí a sušších lesních okrajů a nadměrné hnojení. Lze ještě těmto drobným voňavým rostlinkám nějak pomoci?
Když my, botanici, sledujeme ohrožené, vzácné a chráněné druhy, zaměřujeme se hlavně na – lidově řečeno – „špeky“: orchideje, koniklece, hořce a hořečky – a tak podobně. Jaksi málo si uvědomujeme, jak nám přímo před očima v naší pořádně ekologicky poničené, zdegradované krajině mizí kvítka, stále ještě považovaná za „obecně rozšířená“: kartouzky a slzičky, smolničky a kohoutky, máty a šalvěje – a také mateřídoušky. Myslím si, že je to právě mateřídouška, která by se měla stát rostlinným symbolem obnovy, znovuoživení, revitalizace naší krajiny, pro níž se dnes začínají zpracovávat a už i realizovat mnohdy nákladné a pracné projekty. Mohou však být „projekty“ menšího rozměru a nižších nákladů i pracovních nároků: Což takhle porozhlédnout se po nejbližším okolí a občas pokosit výslunnou stráňku, z níž mateřídoušku a její rostlinné druhy vytlačují agresivní trávy i jiné plevele? Což se pokusit mateřídoušku vysadit na nově vybudovaný silniční násep nebo zářez? Zdroj účinné léčivky může být odměnou. Nebo se na chalupě porozhlédnout po nějaké předky navrstvené suché zídce – či si ji dokonce sami postavit – a udělat z ní malé líbezné alpínum výsadbou skalniček zcela domácích: rozchodníků, netřesků – i té mateřídoušky?
Tak jsem si tuhle jen tak surfoval na internetu po jménech různých rostlin. K svému úžasu jsem zjistil, že snad žádná jiná z našich planých květinek tak často nepropůjčuje své jméno celému spektru veřejně prospěšných organizací a institucí. Jméno „Mateřídouška“ nese bezpočtu školek a škol, ekologických i sociálních středisek, klubů, programů, dokonce i hudebních skupin a reklamních nálepek! Nenaznačuje to snad dost přesvědčivě, že mateřídouška vlastně už je naší národní květinou?

Jan Čeřovský
Jan Čeřovský
Mateřídouškový tým kmotra Čeřovského:

  • Hana Bílá, Zbiroh: Zdravíme pořadatele ankety. Finálové rostliny i jejich kmotři jsou docela příhodně vybrané (vybraní). Můj hlas patří jednoznačně mateřídoušce, protože je to nenápadná, typicky česká i dosti hojně rozšířená rostlinka, opěvovaná i v Erbenově Kytici.
  • Hynek Bílý, Zbiroh: Můj hlas patří také mateřídoušce, i když jsem měl i jiné oblíbence (hrušeň, kukačka). Zvítězila u mě proto, že je to voňavá, hezká rostlinka, která je zároveň užitečnou léčivkou. Mateřídouškový čaj je příjemný. A můžeme ji brát jako symbol určitého typu krajiny, který nenápadně ubývá.
  • Marie Hajná, Počátky: Ráda jsem si zahlasovala o národní ohroženou rostlinu – a hlasuji pro mateřídoušku. Proč? Je to milá, skromná, voňavá, něžná květinka, která mi vždy připomíná dětství, kdy jsme si sedli na prosluněnou stráň, cítili její vůni a nasávali do sebe naši, tenkrát téměř nedotčenou přírodu. Bylo by krásné, kdyby ty voňavé a kvetoucí meze opět rozkvetly…
  • Jaroslav Andrle: Vážená redakce, ihned jak jsem se dozvěděl o volbě Národní rostliny, tak ve vší úctě ke všem zbývajícím finalistům, je pro mne mateřídouška jasnou volbou. Pokud se má totiž volit ohrožená rostlina „národní“, pak tedy nikoliv nejohroženější, nejkrásnější, nejvzácnější, avšak NEJZNÁMĚJŠÍ! Národní rostlinu by podle mého názoru měl národ znát, aby na ní mohl být náležitě hrdý a také protože – jak by řekl klasik – „to co poznám, nemohu tak snadno zničit“. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že mateřídouška je z vybraného seznamu finalistů laické veřejnosti jednoznačně nejznámější. Proto, ale i ze všech důvodů, které uvedl pan Čeřovský, je pro mne mateřídouška „Národní rostlinou“ již nyní, nezávisle na konečném pořadí.
  • Jiřina Drlíková, Petrovice u Karviné: Je mi ctí, že mohu být v týmu pana Čeřovského. A samozřejmně hlasovat pro mateřídoušku! Musím říct, že osobně mám slabost pro nízké, poléhavé květiny výslunných strání a tím i pro mateřídoušku. Navíc pro mě představuje květinu s duší – je skromná, pokorná, ráda se rozdělí s ostatními (hostitelská rostlina housenky modráska) a nepodbízí se. Na rozdíl od všech ostatních nominovaných finálních rostlin roste mateřídouška i v mé milované rodné vísce ve Slezsku, ale i na Moravě a v Čechách.
  • Iva Kočíková, Praha: Mám vřelý vztah i k ostatním nominovaným, především růži keltské, konikleci a hrušni polničce, ale volba mateřídoušky je pro mne jednoznačná už pro to krásné a z české literatury populární jméno. A také pro její vůni, léčivost a příjemné lokality, které si vybírá – myslím, že má-li se vybrat ohrožená rostlina spojená s naším národem, těžko najít konkurenta. Děkuji za zajímavou anketu a těším se na výsledek!