Zamiloval jsem si Václava Cílka po přečtení jeho knihy Krajiny vnitřní a vnější (s úžasným podtitulem Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu). Přiznávám, že snad naprosto nejvíce mne ohromil, když v soupisu pramenů ke studiu krajiny uvedl i poslech hudby starého bakovského kantora Jiřího Ignáce Linka, rožmitálského mistra Jakuba Jana Ryby a jindřichohradeckého Adama Michny z Otradovic. Zcela si mne získal hlavně odkazem na cítolibské kantory Galinu a Kopřivu – Cítoliby u Loun jsou totiž vesničkou, kam jezdívám plakat nad starými časy, tam totiž doznívají v tichu zašlé slávy poslední akordy Kopřivova Requiem ještě dnes. Na pomyslná nebesa tedy pro mne osobně vstoupil kmotr Cílek svou literární tvorbou. Chápu však, že pro jiné může být podstatné i to, že Václav Cílek je také ředitelem Geologického ústavu Akademie věd České republiky, ekologem a klimatologem. V anketě o národní ohroženou rostlinu se stal kmotrem koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica).
Kmotr Václav Cílek
Vyšli jsme společně na Sedlecké skály severně od Prahy, které se zvedají nad hluboko pod námi zaříznutým vltavským údolím. Kolem nás nakvétají letní druhy skalní stepi. Usadili jsme se na balvanech proterozoické břidlice a povídáme si o rostlinách.
Kmotr Václav Cílek

Jaký má vztah ředitel Geologického ústavu Akademie věd k rostlinám?
Můj tatínek byl geolog a maminka botanička, doma jsme měli kytky pořád. Maminka později pracovala v Akademii, stála za některými velkými projekty, třeba s profesorem Dostálem. U nás se žilo botanickým životem.

Jaký vztah máte přímo k této krajině kolem Prahy?
Skalnaté údolí Vltavy se táhne daleko na jih, odtud až do Hluboké nad Vltavou. Tento fenomén je dosud nedoceněn. Je to velmi krásné, složité místo, nevysoké skály porostlé xerotermy – spíš skalnatiny než skály – jsou nesmírně příjemné. Když se dělal archeologický výzkum prvních Slovanů na našem území v Roztokách, tak jsem tuto oblast často navštěvoval.
Když se vezmou počty druhů rostlin, ptáků a geologické jevy, tak Praha a její nejbližší okolí převyšuje svým charakterem běžnou chráněnou krajinnou oblast. Biodiverzita je mnohem vyšší, v podstatě by Praha měla na národní park. Substráty tu najdeme vápnité i kyselé, rozdíl mezi severním a jižním okrajem Prahy je asi 1 stupeň průměrné roční teploty, srážkově je to víc než 100 milimetrů. Dále je Praha na hranici mezi termofytikem a mezofytikem, pak už se hlásí od Říčan Českomoravská vysočina, Český kras na jihu, taky jemně panonské Polabí od severu, k tomu velká řeka a navíc Berounka a Sázava se vlévají do Vltavy také nedaleko od Prahy – to je v podstatě velkolepá křižovatka vlivů. Proto je Praha tak bohatá i vegetačně. A před námi leží staré keltské hradisko, kousek dál v Roztokách zas nejstarší památky osídlení Slovanů.
Jako dlouholetý jeskyňář jsem trávil spoustu času v biotopu skalních stepiček – xerotermní vysýchavé lokality, duby, koniklece, kavyly – i když má takové místo do krasu často daleko, tak je to pěkná archaická krajina.

A jsme tedy u koniklece! Co pro Vás představuje?
Koniklec je hodně příjemný tím, že je to na jaře jedna z prvních nápadných kytek, a dál je krásný tím, že odkvetlý je možná ještě krásnější než kvetoucí. Koniklec pro mě není jen vztah k jednotlivé kytce, ale spíše k ekosystému, který reprezentuje. U koniklece je charakteristickým biotopem skála nad řekou. Heidegger psal, že nejlepší věci v sobě shromaždují velké množství významů, například hrnek je nádoba, zároveň dílo hrnčíře, voda a podobně. I koniklec v sobě shromažďuje mnoho významů – tvrdá skála, na které roste, měkká voda pod skalou, vertikalita skály, horizontalita vody, daleký výhled, člověkem nevyužívaná krajina, do toho duby, jeřáby, skalní společenstva rostlin – je prostě reprezentantem něčeho mnohem krásnějšího, širšího, většího, než je on sám.

Co tuto krásnou krajinu v současnosti nejvíce ohrožuje?
Podívejte se na ty jasany kolem skalní stepi – existuje obrovská eutrofizace. O oxidu uhličitém se hodně mluví, ale z hlediska biodiverzity není oxid uhličitý nic proti oxidům dusíku. Lidská produkce oxidů dusíku, která vede k dusičnanům, je dneska větší než přirozeno. A bude to pokračovat. Výrazně to prohnojuje krajinu, která zarůstá i na skalních stepích. Ostatně netýká se to jen stepí, eutrofizace například zničila i dvě třetiny korálových útesů.

Dá se s tím něco dělat?
Nedá. A to z toho důvodu, že na přeměně vodíku a dusíku, která je základem vlastně všech umělých hnojiv, závisí 40 % světové produkce potravin. Nadbytky jsou jen v řádu několika málo procent, a tak 30 % obyvatelstva závisí na umělých hnojivech. A ty se nějakým způsobem dříve nebo později uvolní do životního prostředí.
Proto například i biotopy koniklece zarůstají křovinami, tyto lokality obsazuje les. Je tedy potřeba udržet určité „komunity Robinsonů“ – pokud tady budou existovat místa 20 na 20 metrů, která budou kosena nebo vysekávána, tak se koniklec jako trosečník krajiny bude moci z těchto ostrůvků opět do krajiny rozšiřovat. Až les pohltí celý stepní ekosystém, nebude cesta zpátky.

Může dělat současný ekolog něco více než letuška v padajícím letadle – tedy usmívat se a roznášet alkohol?
Přesvědčil jsem se o tom, že burcování ani moralizování nefunguje. Tak spíš s úsměvem říkám hrozné informace. Pokud možno bez emocí a tlaku na lidi – je to taková předpřipravená evoluce. Nekonfliktním sdělováním informací se vytváří prostor, energie se neztratí v bojích, může to vést k dalšímu přemýšlení.

Zůstává ve vás ještě nějaký optimismus?
Geolog má v sobě vždycky základní optimismus. Vidí, že svět funguje 600 milionů let docela v pohodě, přes pády meteoritů, výbuchy sopek a podobně. Otravuje mě vítězství mainstreamu – třeba vítězství invazivních rostlin a zavlečených plevelů na úkor původních rostlin. A stejně ruku v ruce jde mainstream v kultuře, tam je zase vítězem televize. Mainstream se může vždycky zvrtnout oběma směry, k dobru i zlu.

Jak hodnotíte postavení ekologů a zelených v dnešní společnosti?
Do politiky se nevstupuje beztrestně. Pro ekology je charakteristické, že jsou to milí lidé, ale většinou hodně zarputilí. Dosáhnout konsensu mezi ekology, je velmi obtížné. Proto se může jevit, že sami zelení jsou mezi sebou hodně rozhádaní, a to následně vede ke snižování jejich popularity. Na druhou stranu je zajímavé, že vznikají velmi silná ekologická hnutí pravicová. Donedávna každý, kdo byl ekolog, byl de facto levičák. Dnes ale lidé vidí, že když chtějí rozvíjet společnost dlouhodobě ekonomicky, tak k této dlouhodobosti patří i onen vlastní přirozený základ. Ten mezník mohl nastat někdy kolem roku 2000. Vzniká postava pragmatického pravicového ekologa.

A na závěr: Chtěl byste něco botanikům vzkázat, říci?
Prozraďte mi, proč podle botanického klíče nejde určit žádnou kytku?
Kmotr Václav Cílek

Kmotr Václav Cílek
Koniklecový tým kmotra Cílka:

  • Barbora Tichá, Opočno p. Orl. h. / Praha: Snad se koniklec neurazí. Přiznávám, že první můj pohled do přehledu týmů nepřitáhlo temně fialové kvítí, ale jméno jeho kmotra. Je to už takový zvyk, hledat v internetovém nepřebernu místa a jména, na která se lze spolehnout. A stejně, jako je jedním z pevných bodů Botany.cz, rovněž jméno pana Cílka slouží za pomyslnou pečeť se sovou moudrosti. Kdyby se v tomto hlasování stal kmotrem některé jiné rostliny, asi bych s volbou váhala. Ale takhle nebylo o čem. Koniklec, plyšový medvídek mezi květinami, mi už čtvrtý rok nosí jaro. A rozkvetlé jaro, to je pro holku z podhůří, do velkoměsta přesazenou, něco jako zázrak. Uvyklá denně vídat louky a lesy, ocitla jsem se mezi asfaltem a betonem a po první šedé pražské zimě hledala, kde nasbírat síly. Kdosi z přátel pro mě tehdy objevil botanickou zahradu Na Slupi a právě rozkvétající první rhododendrony. Krása rhododendronů mě zaujala na půl hodiny. Zbytek odpoledne jsem, naplněna radostí, strávila ve stráňce, kde se mezi kameny a loňským listím stříbřitě chvěly hloučky konikleců a desítky odstínů fialové volaly ke slunci. Nelze nezmínit velký podíl knížek a článků pana Cílka na tom, že jsem se pomalu začala smiřovat a spřátelovat se středočeskou krajinou a jsou to právě koniklece, kdo mě na jarních cestách kolem Prahy často provází. Jak bych tedy mohla hlasovat jinak než pro koniklec luční český… jako takový.
  • Marek Kostelecký: Nejsem botanik, ani přírodovědec. Asi proto jsem vlastně úplně poprvé slyšel v tomto rozhovoru něco o eutrofizaci. Abych řekl pravdu, tak jsem z toho dost v šoku. A možná jsem šokován víc, než kdybych o tom četl něco v novinách nebo slyšel v televizi v nějakém odborném ekologickém článku nebo pořadu. Pane Cílku, máte naprostou pravdu v tom, že burcování nepomůže, to naopak spoustu lidí odrazuje. Na tohle musejí lidi přijít sami, stejně jako já právě teď. Nechci, aby to znělo pateticky, ale tento rozhovor s Vámi mi dal lekci, na kterou hned tak nezapomenu. Děkuji Vám za to. Hlasuji samozřejmě pro koniklec!

Praha

  • Jan Váša: Vážení, hlásím se do teamu kmotra koniklece Václava Cílka. Že je Praha velmi výrazné, významné, krásné botanické místo plné tajemství, které dává radost pozorně se dívajícímu, svědčí přiložené fotografie.
    Koniklec

    Byly pořízeny při mých toulkách jarní Prahou dne 20. 4. 2008. Pořízení obrázků stálo i kousnutí klíštětem, naštěstí bez velkých následků díky alternativní léčbě. Ze snímků je při pozorném prohlédnutí možné určit lokalitu. Přesto, že je obklopena panelákovou a dálniční euforií, přesto má i dnes člověk pocit že není ve městě. Bylo to úžasné jarní odpoledne. Knihy pana Cílka jsem si s velikým zaujetím přečetl a poznamenávám, že téma „krajina vnitřní a vnější“ je tématem velmi hlubokým a širokým a dalo by se o něm v mnoha směrech diskutovat.

  • Zdenka Cihelková, Praha: Dobrý den, dnes mě náhodou na internetu zaujala soutěž o „královnu“ květin. Květina, pro kterou jsem hlasovala, upoutala mou pozornost teprve letos na jaře, do té doby jsem ani nevěděla, že existuje a už vůbec jsem nevěděla, jak se jmenuje. Před pěti léty jsem začala jezdit víceméně pravidelně na chatičku v lese na kopci nad soutokem Vltavy a Sázavy. Kdykoliv přijedu, zkoumám, co tam nového za překvapení na mne čeká a kvete. Nic tam nesázím, vytrhávám na mýtině jen pampelišku, kopřivy a jiný plevel, včetně invazivní křídlatky japonské, kterou jsem již vykázala za hranice příslušného pozemku a lesa. Na jaře mě dokáže potěšit lecha jarní, stejně jako sasanky a fialky a nyní kvetoucí chrpa modrá. Květina, jež na mne svým nenápadně nápadným tmavě fialovým květem udělala skutečný dojem, je tento koniklec luční český, ačkoli na okraji skrytý lehce pod keřem a duby mě očaroval na první pohled a hned jsem si pomyslela, že tato květina je vzácný host. Věřím však, že se zabydlí a zůstane trvale hlášen i se svou méně početnou rodinou. Přeji všem vzácným květinám stejnou pozornost a těším se na jejich návrat do naší přírody. Děkuji za tuto soutěž.