Představovat dlouze Václava Větvičku by bylo skutkem značně pošetilým. Těžko bychom totiž u nás hledali botanika podobně známého i mezi širokou veřejností. Velmi si ceníme, že pan Větvička přijal kmotrovství při volbě Národní ohrožené rostliny. Značnou část své vědecké činnosti zasvětil studiu růží, proto není překvapivé, že z nominovaných druhů si vybral také právě růži.
Václav Větvička
Setkali jsme se spolu na zámku ve Štiříně, v prostředí krásném a působivém. Ve zdejší zámecké zahradě najdeme mnoho výjimečných exemplářů dřevin a vzhledem k tomu, že někdejší majitel Štiřína František Ringhoffer byl v roce 1932 zvolen prvním předsedou Golfového svazu ČSR, nachází se tu i jedno z nejstarších golfových hřišť u nás. Václav Větvička mi ještě prozradil, že zámecké schodiště zdobí sousoší Čtyř ročních období významného barokního mistra Matyáše Bernarda Brauna a vázy na schodišti pocházejí z dílny Vojtěcha Suchardy. V této oáze zeleně a klidu se můžete setkat s kmotrem Větvičkou osobně i vy. Každou třetí středu v měsíci (od 15 hodin) totiž otevírá v blízkém Domě Atis svou botanickou poradnu. Je to příjemné posezení, při kterém můžete mít pocit, že jste se vlastně ocitli někde mezi svými dobrými známými.
Kmotr Větvička je skvělým vypravěčem, vlastně jsem se ho ani nemusel na nic ptát. Stačilo jen poslouchat. Nebudu vás tedy déle zdržovat a předávám tímto slovo výhradně jemu.
Václav Větvička

Václav Větvička

Václav Větvička vypráví
Rosa gallica tvoří samostatnou vývojovou větev růží, dosahuje výšky pouze asi 50 cm, květy má jednotlivé a výrazně velké, vonné. Je druhem, jehož areál se táhne od Francie přes střední Evropu, severní hranice je v oblasti za karpatským obloukem. Dominující byla právě ve střední Evropě a ve Francii, tedy na území historicky obývaném Kelty. Galové jsou vlastně jedním z keltských kmenů a když Karl Linné v roce 1753 tento druh popisoval, dal mu jméno Rosa gallica, protože locus classicus – tedy místo, odkud byl druh poprvé popsán – ležel na území Francie. Nicméně osobně se domnívám, že by pro tuto růži bylo vhodnější české jméno růže keltská. Sám jsem ho prosazoval v Květeně České republiky.

Tato růže má velmi charakteristickou strategii. Skoro všechny růže – až na několik výjimek – jsou vlastně gejzírové nebo poléhavé liány. Jejich ostny nejsou ochranou proti okusu, ale jsou to vlastně záchytná zařízení, s jejichž pomocí rostlina šplhá. Růže keltská je ale růží otevřených travinných biomů, dá se říci stepí a lesostepí, kde musí čelit konkurenci trav. Je proto nadána ohromnou schopností vytvářet dlouhé výběžky, které dosahují až 4 metrů. Takže když na lokalitě vidíte třeba pět keříků této růže, je to ve skutečnosti z jediného semínka takzvaný polykormon, čili jedinec, který se sice manifestuje na různých místech jako samostatná rostlina, ale ve skutečnosti jí není.

Osud růže keltské je pozoruhodný. V šíření jí v minulosti například velice pomohla výstavba železničních náspů – v zamokřené krajině totiž náspy představují suchý pól, je to dokonalé odvodněné těleso, pokud svahy náspu měly jižní orientaci, tak je tato růže obsazovala. Napadá mě třeba, že na trati okolo Krupé na Rakovnicku rostla dokonce i mezi kolejemi. A já osobně si myslím, že je to právě tato růže, která se „červenala pod Tetínem“ ve známé zlidovělé písni Josefa Chmelenského. Skály okolo Berounky jsou totiž skoro klasickou lokalitou růže keltské. Kdysi dávno byste ji zastihli skoro na kterékoli mezi. Jenže nejprve jsme ji orbou vyhnali z pastvin do mezí a posléze s rozoráním mezí po druhé světové válce tato růže prakticky zmizela. Dostala se do situace značně ohroženého druhu, který masivně z Evropy ustoupil. Dříve rostla na řadě míst v Čechách i na Moravě, kdybych ji šel mapovat dnes, zakreslil bych bohužel jen několik bodů na mapě. Když se před lety sestavoval Červený seznam ohrožených druhů, zasadil jsem se o to, aby se na něm právě růže keltská objevila také.

Ve Francii byla považována za léčivou rostlinu, jedna její přírodní odrůda se dokonce jmenovala Rosa officinalis, byla to vlastně růže lékárníků. Používala se spíše pro svou vůni, než pro jakékoli léčivé účinky.

Nelze opomenout, že patří k nejstarším v Evropě pěstovaným okrasným růžím. Příznačná pro ni byla sbírka císařovny Josefíny, manželky Napoleona Bonaparta, která měla na zámečku Malmaison u Paříže ve své růžové zahradě k roku 1813 asi 330 odrůd této růže, a to ve všech možných nuancích barevných i tvarových. Je to také růže, která stála u zrodu růže stolisté. Hodí se samozřejmě i do dnešních zahrádek, je to růžička velice milá.

Václav Větvička
Růžový tým kmotra Větvičky:

  • Jana Möllerová, Praha: Růži galskou určitě nepřehlédnete, pokud kvete. Jinak si jí obvykle nevšimnete, protože neroste jako keř, vytváří tak půl metru vysoký porost tenkých výhonků. A na takovém nízkém nenápadném keříku kvetou překvapivě velké květy, z planých evropských růží ty největší, nejméně 5 cm v průměru, tmavě růžové až červené a nádherně intenzívně voní. Asi právě pro její nenápadnost po většinu roku tato krásná růže mizí z přírody, ničí ji především rušení jejích stanovišť. Růže galská je prapředkem prvních kulturních růží, z jejího příbuzenstva jsou růže, ze kterých se získává vonný růžový olej. Takovou rostlinu přece nemůžeme nechat zmizet z přírody. Mám ráda růže a růže galská si váš hlas určitě zaslouží.