Můj vztah k přírodě je opravdu kladný. Bohužel to samé většinou tvrdí i lidé, kteří dokážou jednat s přírodou podle hesla „vytěžit, ovládnout, sežrat, zpeněžit“. Ale to, že mě příroda fascinuje, není vůbec moje zásluha. Tak jsem se narodila, byla jsem schopna vypadnout z kočárku a viset hlavou dolů na kšírách, jen abych si mohla líp prohlídnout kolem kráčející slepici, kočku… cokoli živého.
Gabriela Osvaldová
Jakmile mě rodiče vypustili do plenéru, nacpala jsem si plné kapsy kamenů, maminka mi říkala šutrová královna. Zkoumala jsem je po svém, měrná váha ani krystalická mřížka mě tehdy nezajímaly, ale dodnes vím, jak chutná a voní křemen. Ty jsem měla zvlášť v oblibě. Měli jsme doma krásné v kůži vázané herbáře a atlasy živočichů, zlatě ořízkované a opatřené pavučinkovým papírem, nad těmi jsem se něco naseděla. V pubertě mě chytlo bylinkářské období, dobře si pamatuju, jak jsem chtěla být tak rychle zdravá, že jsem si uvařila velký džbán velmi léčivých bylin, po jehož vypití jsem čtyři hodiny úporně zvracela. Říká se, že neznalost zákonů neomlouvá. No, jak kdy, lidské zákony jsou občas krátkodeché a někdy směšné. Zato neznalost přírodních zákonů neomlouvá nikdy.
Táta mě naučil, že příroda není úkladná, že vraní oko na mě nečíhá, aby mě otrávilo, pokud ho dobrovolně nesním a že projektovat lidské emoce do zvířat a rostlin je nesmysl. To ale neznamená, že se rostliny a zvířata nechovají. Chovají – a to chování je na nich asi to nejzajímavější. „Poručíme větru, dešti“…. mně je bližší “ žít a nechat žít.“
Chodit po světě a spokojit se s tím, že… „támdle letěl ňákej pták a támdle něco kvete“… mi připadá trochu málo.
Jestli jsem ale lásku k přírodě, potažmo k orchidejím, mohla zdědit po svém pra, pra, prastrýci Benediktu Roezlovi, těžko říct. Podařilo se mi rodinný strom uklidit tak pečlivě, že už ho asi nikdy nenajdu a tak nevím, jestli jsem po něm vůbec nějaké geny mohla podědit. Máme po donu Benitovi pár drobností a vzpomínám si na vyprávění své maminky, která údajně zažila prastarého papouška Loru, kterého kdysi přivezl. Vzhledem k tomu, že Benedikt Roezl zemřel v r. 1885 a moje maminka se narodila 1923, musel mít ten pták kořínek tuhý nejméně jako profesor Švejcar, blahé paměti.
To, že jsem se mohla stát kmotrou Orchis morio, neboli vstavače kukačky, považuju za velkou čest. Už proto, že výraz morio je odvozen od šaškovské čepice a v květomluvě tahle orchidej říká něco jako: Závistí si neposloužíš. Ale věřte mi, že bych se ctí bránila i kopřivu.
Gabriela Osvaldová
Kukaččí tým kmotry Osvaldové:

  • Ladislav Kovář, Praha: Osud vstavače kukačky je dost smutný. Dříve poměrně hojnou orchidej dnes zařazujeme k silně ohroženým druhům. A můžeme za to my – neříkejme, to udělali oni, ti před námi… Jsme to prostě my lidé, kteří vyhnali tento vstavač z luk a pastvin. Jeho osud je naším dílem, udělejme aspoň teď něco, zač se později nebudeme muset stydět, řekněme nahlas, že osud této rostliny nám už není lhostejný. Postarejme se o to, aby už z naší přírody neubýval!
  • Jan Mazáč, Opava: Všechny rostliny jsou krásné, ale orchideje jsou jedny z nejkrásnějších. Je smutné, že setkat se s nimi v naší přírodě je už velmi obtížné. Tento vstavač potkal stejný osud jako většinu orchidejí. Lidé jej vyrývali na skalky nebo ničili jeho biotopy (jak už psal kolega Kovář). Já jsem tento druh viděl jen jednou, ale byl to hezký zážitek a doufám, že v budoucnu tato setkání budou častější.
  • Zuzana Vaverková, Oslavany: Soutěž o národní ohroženou rostlinu se mi líbí, ale musím říct, že mě dostala dost do úzkých. Rostlin je moc. Zvolila jsem proto z navržených tu, která tady u nás měla být, mohla být a taky byla (v určitých nepříliš starých pramenech jsem se dočetla o dvou blízkých lokalitách), ale kterou už jsem tady nenašla – Orchis morio. Protože ale přicházejí stále nová překvapení, doufám, že se s ní někde okolo taky v budoucnu setkám.
  • Jarmila Šidlová, Šumice: Vstavače i jiné nádherné rostlinky obdivuju každé léto na loukách u naší chaty právě v místech, kde byl vyfocen vstavač kukačka. Takže sem nemohla hlasovat pro jinou rostlinu.
  • Eliška Kundratová, Záhorovice: Pocházím z oblasti Bílých Karpat a na loukách v okolí se vstavač kukačka (sice velmi zřídka) vyskytuje. Každým rokem obcházím místa s výskytem tohoto druhu a kochám se jeho krásou. Bohužel je velmi smutné, že tak rychle mizí i s ostatními druhy z naší přírody. Jak již bylo řečeno ostatními, lidé jsou bezohlední a osud těchto květin je jim lhostejný. Často se setkávám s tím, že si je vyrývají a sází do zahrádek, kde se většinou stejně neujmou. Proto doufám, že i anketa o národní ohroženou rostlinu napomůže tomu, abych se s touhle rostlinkou setkávala i nadále.