Iva Hüttnerová je pro řadu lidí ztělesněním pohody. Její televizní pořady voní domovem a klidem, stejně tak najdeme spoustu lásky v jejích obrazech. Určitě tedy chápete, že to musela být právě ona, koho jsme oslovili v souvislosti s kmotrovstvím pro volbu Národní ohrožené rostliny. Jsme velice rádi, že naši nabídku přijala a stala se kmotrou hořečku mnohotvarého českého (Gentianella praecox subsp. bohemica).
Iva Hüttnerová

Jaký je Váš osobní vztah k rostlinám?
Nejsem botanik, neznám jména všech květin, natož latinsky, ale k rostlinám mám podobný vztah jako k lidem a čím déle a více jsem s nimi v kontaktu, považuji je za živé bytosti. Stejně jako lidi mám některé ráda vroucně, některé jsou mi lhostejné, jiné nesnáším. U některých obdivuji krásu, noblesu, vůni, statečnost či užitečnost, štvou mě ty úporné, které se mi vrací na zahradu, i když o ně nestojím.
Můj vztah k přírodě se radikálně změnil od doby, kdy jsem majitelkou zahrady, což je víc než dvacet let. Naučila jsem se rozumět těm „svým“ rostlinám, snažím se jim poskytnout ty nejlepší podmínky k životu, nerada je opouštím a ony se mi za to odvděčují. Zahrada mě naučila trpělivosti, pečlivosti, radování se z deště a sněhu a cítím se za ní zodpovědná. Stejně tak za přírodu vůbec.

Proč jste si vybrala právě hořeček český?
Hořeček má krásné smutné jméno, už z něho je znát, že to nemá jednoduché, je český – tedy náš. Má nádhernou modrou barvu, kterou miluji a tak jsem šťastná, že mu mohu trochu pomoci.

Co soudíte o ochraně přírody? Nacházíte v ní smysl?
Chránit přírodu je povinnost každého slušného člověka, kterému nechybí rozum a srdce. Příroda je neuvěřitelně silná, ale proti hlupákům a primitivům, kteří jí devastují, má jen málo šancí. Nechápu člověka, který je schopen vyhodit v lese pytel odpadků a pak jít do stejného lesa s dětmi či vnuky na procházku.
Ale jsem optimistická, myslím, že lidi, kteří chtějí přírodu ctít a chránit je mnohem víc než těch, kteří jí ničí. V dnešní uspěchané době je právě příroda nejlepším a nejspolehlivějším lékem, který znám.

Myslíte, že to tak cítí i jiní?
Jen se podívejte, kolik v posledních letech přibylo oken či balkonů, ve kterých kvetou pelargonie. Kdo má to štěstí a vlastní kousek zahrádky u svého domu, pečlivě ji obdělává. Těch zanedbaných a zpustlých je čím dál míň. Jsou mnohem čistší řeky i potoky, rostou houby, které si pamatuji jen z dětství.
Upřímně věřím, že moji vnuci budou chodit do zdravých lesů a na krásné louky plné květin včetně mého hořečku.

Iva Hüttnerová

Hořečkový tým kmotry Hüttnerové:

  • Tomáš Mrázek, Praha: Mám rád všechny rostliny. U spousty rostlin si v duchu řeknu: „Krásná kytka…“ Jsou rostliny u kterých to řeknu i nahlas. A pak jsou hořce a hořečky, u kterých mi naskočí husí kůže. Moc rád se toulám po Pošumaví a každé setkání s hořečky mi přinese nezapomenutelný zážitek. Musela to být nádhera v dobách, ze kterých pochází údaje jako hojný, dosti hojný… Doufejme, že tento hořeček druhým jménem český z české přírody nezmizí stejně jako dosti jiných druhů a poddruhů tohoto rodu.
  • Saša Klaudisová: Hořeček je opravdu hořký, od toho pochází i jeho prosté, a jak řekla paní Iva Hüttnerová, smutné české jméno. Latinský název je naopak vznosný, je odvozen od illyrského krále Gentia, který údajně objevil léčivé vlastnosti rostlin. Právě kvůli vysokému obsahu hořkých látek v těle rostlin se hořečkům pasoucí dobytek většinou vyhýbal (i když občas s nějakou rostlinu zvíře ukouslo, či domácí drůbež nebo bažant uštípl), a to rostlinám vyhovovalo – zvířata spásla a částečně i pošlapala vše okolo a tím se uvolnil drobnějším hořečkům prostor k růstu i ke klíčení semen. Dnes je však hořký i osud hořečků. Po skončení extenzivní pastvy, za přihnojování umělými hnojivy a po rozorání pastvin a obnově porostů přiséváním nepůvodních druhů, hořečky zejména v 50. letech minulého století z krajiny rychle mizely. V současnosti už najdeme u nás jejich populace v pouhých zbytcích, proto patří hořečky ke kriticky ohroženým druhům. A přitom se jedná o druh typicky český, který má v Čechách centrum rozšíření. I když hořečky nejsou příliš nápadné, jsou krásné a oživí naše louky a pastviny v době, kdy již většina rostlin odkvetla a čas se chýlí k podzimu. Aby z naší přírody zcela nevymizely, je především nezbytné jejich lokality řízeně vypásat. Menší stádečka ovcí a koz udělají pro hořečky spoustu dobrého, zde tedy neplatí, že je kozel zahradníkem! Hořečku mnohotvarému českému právem náleží stát se národní ohroženou květinou.
  • Miloslava Kráľová, Dačice: Pro hořeček český jsem se rozhodla proto, že si myslím, že je opravdu hodně ohrožený a navíc se mi moc líbí. Poprvé jsem ho spatřila před dvěma lety (je mi 48 let) na Šumavě. Trošku se zajímám o botaniku, mám výborného učitele, amatérského botanika z Třeště Jaromíra Švarce, kterému je již 77 let a právě on mi hodně o hořečcích vyprávěl. Jak před padesáti a více lety to byla běžná rostlina i v našich krajích – Vysočina a Česká Kanada. On sám nemůže hlasovat, protože nemá počítač, ale posílá alespoň symbolický hlas. Přeji naší přírodě, aby se lidem a nejvíce politikům „rozsvítilo“ a začali ji chránit. Jsem aktivní ochránkyní přírody a mám pocit, že zahrádka ještě není tou pravou cestou k ochraně přírody. Vždyť kolik rostlin ukradených z volné přírody zdobí některé z těchto zahrádek. Jinak děkuji paní Hüttnerové za její kmotrovství a doufám, že její tvář a přístup k přírodě pomůže ochraně přírody v naší krásné zemi. Přeji Botany.cz hodně úspěchů a děkuji za Vaši snahu zapojovat veřejnost do poznávání a ochrany přírody.
  • Josef Komárek, Horní Štěpánov / Havlíčkův Brod: Zdravím redakci Botany.cz a nejdřív bych chtěl všem poděkovat za skvělou stránku, kterou pravidelně navštěvuji. Velmi rád se zapojuji do volby národní rostliny. Adeptů na tento „titul“ je opravdu hodně a dost jsem váhal, kterou rostlinu z vaší nabídky zvolit. A minulý týden jsem měl konečně jasno. I když v současnosti pracuji v Havlíčkově Brodě, tak se často pohybuji v místech mého dětství, na Drahanské vrchovině na Prostějovsku. Mým snem vždy bylo najít novou lokalitu hořečka českého, a to se mi po pár letech marného hledání povedlo, když jsem fotil dalšího oblíbence, světlíka větveného. Takže na Drahanské vrchovině už není jen jediná lokalita hořečka českého, ale dvě. A právě tyto důvody mě vedly k tomu, abych dal hlas hořečku českému, druhu, který byl dříve (a není to tak dávno) poměrně hojný a dnes, z obecně známých důvodů, patří ke kriticky ohroženým druhům.