Ve staré botanické literatuře se už pěkných pár století vyvolává duch Schwenckfeldtovy krkonošské kruhatky Matthiolovy (Cortusa matthioli). Naposledy (v roce 2003) pro ni zahořel Radovan Hendrych, který vlastním nákladem vydal obsáhlou zprávu o její existenci v těchto horách. Pár let poté jeho zprávu podrobil jazykovému rozboru Jiří Danihelka – hravě v ní našel mnohé nesrovnalosti, je snad jasné, že v tomto případě o kruhatku skutečně nešlo. Rostlina však zůstala stále neurčena.

V roce 1600 (a také v roce 1601) vydal slezský lékař a přírodovědec Kaspar Schwenckfeldt knihu pojednávající o květeně Slezska (především tedy Dolního Slezska) s názvem Stirpium et fossilium Silesiae catalogus. Na 42. straně knihy najdeme – mimo jiné – níže uvedený záznam:

Kruhatka
Kruhatka

Od dob Mattuschkových tento zápis mnozí interpretovali jako jasný doklad o krkonošském výskytu kruhatky. Ti obzvláště nadaní hned viděli za její současnou neexistencí v těchto horách zločinné kořenáře a laboranty, kteří celou její populaci vyplenili. Věty typu Es ist nicht unmöglich, dass das Heilglöcklein zu jener Zeit bei uns vorkam und nur seitdem durch die Wurzelgräber ausgerottet ist nebyly až tak zřídkavé (tuto větu vyrobil vratislavský gymnaziální učitel Theodor Schube). A statečně se také pletly hory! Když se K. Schwenckfeldt v práci o termálních pramenech v Podkrkonoších z roku 1607 zmínil o činnosti místních bylinkářů a kořenářů – bylo to třeba u jeleního jazyku – měl nejspíš na mysli bylinkáře z okolí Slezských Teplic. Prohlásil, že jelení jazyk (Hirschzunge, Phyllitis) wird selten auff diesen Gebürgen gefunden, denn sie von den Kräutlern sehr vertrieben worden. Proč by to měl více rozebírat, obzvlášť když on sám už v roce 1600 jasně řekl, že v Krkonoších jelení jazyk vlastně vůbec neroste – v Dolním Slezsku se objevuje prý jen ve starých studnách a na hoře Ostrzyca Proboszczowicka v Kačavských horách (a to tedy rozhodně Krkonoše nejsou). Jenže to nebránilo pozdějším botanikům, aby nechali jelení jazyk zmasakrovat hned v celých Krkonoších. R. Hendrych (2001) k tomu ještě přidal, že zánik původně snad roztroušených nalezišť mohl tu být způsoben poměrně dlouho k němu přetrvávajícím oficinelním zájmem, což se prý hlavně v Krkonoších týká asi mnoha druhů. Asi na to měl křišťálovou kouli… Ale nezůstalo jen u toho, záhy vymyslel ještě pár dalších takových krkonošských vyhynutí: třeba u rulíku zlomocného (Solanum montanum) vyslovil svůj „dohad“, který prý „lichým nemusí být“, že rostlina jako vyhledávaná droga mohla být v Krkonoších později vyhubena. Ovšem kde v původním zápisu o lokalitě viděl jakýkoli náznak Krkonoš, příliš jasné není – uvedená lokalita leží vzdušnou čarou dobrých 30 km od úpatí Krkonoš (umbrosa et opaca sectatur montium loca, velut in Hochwalde, non longe a Schoenovio – tedy patrně u obce Świerzawa, Schönau). Inu, Krkonoše se v botanických spisech stále více měnily na vypleněné pole, jistě ryze vědecká a navýsost fundovaná zaujatost vůči bylinkářům nebrala konce. Nechci ale tady rozebírat nesmysly, zajímalo by mě něco úplně jiného:

Tak co to tedy Schwenckfeldt vlastně v Krkonoších viděl?
K popisu druhu Caryophyllata alpina minor Schwenckfeldt připojil ještě další jména, třeba Caryophyllata veronensium, Sanicula alpina sive montana 2, Cortusa, Campanula vulneraria, k tomu i německá jména Wundglöcklin, Heilglöcklin a Berg Sanickel. Nic divného na tom nebylo, běžně se tehdy uváděly citace další literatury, které měly pomoci představovaný druh přesněji dohledat – rozhodně tyto citace nezaměňujme s dnešními synonymy, jejich smysl mohl být i jiný. Kromě Matthioliho je tu ještě Pena a Lobel (Adversaria), Tabernaemontanus a Clusius, ještě dodejme, že samotné jméno Caryophyllata alpina minor se objevuje i u C. Bauhina (Phytopinax 1596).
Většinou v těchto citovaných knihách najdeme u výše uvedených jmen pěkné obrázky druhu Cortusa matthioli – to nejspíš taky všechny mátlo. Jenže hned u Clusia (Caroli Clusii Atrebatis Rariorum aliquot stirpium per Pannoniam, Austriam etc., 1583) je to trochu složitější: kruhatku představuje sice také, ale uvádí ji jako druh Sanicula alpina sive montana altera, před ní je však uveden druh Sanicula montana, což je evidentně lomikámen okrouhlolistý (Saxifraga rotundifolia). Velmi podstatné také je, že Clusius představuje pouhým slovním popisem ještě další alpský poněkud menší taxon se jménem II. Sanicula montana minor (invenitur in Snealben). Mohl by to být třeba lomikámen hvězdovitý (Saxifraga stellaris). Celou tuto Clusiovu pasáž v podstatě dosti přesně ocitoval i Adam Huber v českém překladu Matthiolova Herbáře z roku 1596. Jistě bude milé, když si ji v pěkné češtině konce 16. století zde ukážeme také:

Kruhatka
Kruhatka

Můžeme si povšimnout, že Huber uvádí u druhu Sanicula alpina také některá Schwenckfeldtem uvedená jména, včetně německých. Dokonce se u obou shoduje i lékařské užití (rány), kruhatka měla podobně jako zanykl užití širší. Až se chce skoro zvolat, že Schwenckfeldt toto vydání Matthiolova Herbáře mohl znát (v Camerariově vydání z roku 1586 německá jména Wundglöcklin a Heilglöcklin uvedena nejsou).

No a na závěr ještě ilustrace z Clusia, po ní následuje text k druhu II. Sanicula montana minor:

Kruhatka
Kruhatka

V obou popisech postřehneme shody i rozdíly – být tam musí, vždyť Clusiův lomikámen hvězdovitý (Saxifraga stellaris) bychom v Krkonoších dnes ani tehdy nenašli. Jistě však víme, že z okruhu podobných druhů v Krkonoších roste lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis). Schwenckfeldt jen nový krkonošský lomikámen připodobnil k již známé rostlině – proto ji i poměrně podrobně popsal, u jiných druhů tak snaživý nebyl. Napsal-li, že tato rostlina má bílé květy, pak to bylo nejspíš na základě autopsie, Schwenckfeldt ji prostě většinově červenokvětou (což by se mohlo týkat kruhatky) v Krkonoších vůbec neviděl. Citacemi chtěl snad jen odkázat na další literaturu, která se touto skupinou rostlin zabývala.

Na závěr si dovolím ještě jednu drobnou poznámku: domnívá-li se kdokoli, že přiřazování novodobých druhů k předlinnéovským taxonům je snadné, mýlí se. Ve značném procentu případů je to dokonce zcela nemožné. A pokud si někdo dokonce myslel, že u Schwenckfeldta dokázal přebásnit až 97 procent (ještě jednou: 97 %) taxonů do moderní nomenklatury, strašlivě se spletl. Neudělám nic podobného ani v tomto jediném případě – já prostě opravdu neřeknu, že Caryophyllata alpina minor je Saxifraga nivalis. Vždyť k čemu by to bylo? Copak je opravdu takto možné zjistit, co vlastně před rokem 1600 v Krkonoších rostlo? Opravdu to chcete zcela přesně vědět? Dobře, budiž. Pak ale musíte pochopit, že k tomuto poznání je nutné se vydat úplně jinou cestou. Určitě bych se rovněž nepokoušel podle zápisů v botanických dílech ze začátku 17. století odhadovat četnost rostlin v přírodě a už vůbec bych raději podle nich nesledoval průběh malých dob ledových. Krásu i hodnotu staré botanické literatury lze přece najít někde úplně jinde.

Novodobá literatura:
Hendrych R. (2001): Květena – Krkonoš zvláště – před čtyřmi staletími. – In: Preslia 73: 29–57.
Hendrych R. (2003): Cortusa matthioli, v minulosti a současnosti naší květeny. – In: Studia sumptibus auctoris edita: 11–36, Pragae.
Danihelka J. (2011): Kruhatka Matthiolova (Cortusa matthioli) v Sudetech aneb anti-Hendrych. – In: Zprávy Čes. Bot. Společ., Praha, 46: 251–263.